Bez řevu to občas nejde

BATOLE LIVE! NIKOLKA Přijela k nám pouť. Pro Nikolku super zpráva, pro naši peněženku a nervy už horší. I když jsme na kolotočích půl dne a Niky vypadá, že na kolotoči usne, tak se odchod neobejde bez pláče.

Poprvé jsme byli na kolotočích ještě s Nikolčiným bratrancem, kterému bude 8 let. Nejdřív ofrňoval nos a nakonec nemohl skrývat nadšení. I když na naší pouti nebyla střelnice.

Nikolka chtěla na všechno. Na labutě, řetízkový kolotoč a hlavně na skákací hrad. Tam se málem vyskákala do usnutí. Ale jak to tak bývá spíš jen do protivnosti. Chtěla i na autodrom, ale to jsem já se sebezapřením absolvovala já se synovcem a stálo mě to sluneční brýle. Někdo to do nás napálil tak, až mi brýle spadly z hlavy a sklo vyletělo někam do neznáma. V tom se Nikolka, kterou hlídala babička, strašně rozbrečela. Měla o mě chudinka strach. Pak už se na autodrom ani nepodívala.

Po dvou hodinách a jedné rozpatlané zmrzlině Nikolka stále nechtěla domů. Když jsme tam šly spolu po druhé, tak chtěla ze všeho vystupovat. Jak z labutí, tak z kolotoče i z vláčku, který normálně zbožňuje. Tak jsem si říkala, že odchod bude jednodušší. Jenže se tam chytla nafukovacího kladiva a nechtěla se ho vzdát. Já měla v kapse sotva sedm korun a ječící Nikolka nechtěla kladivo pustit. Pak přišel jeden místní a kladivo jí sebral. Chudák koukala, ale nechala si to vysvětlit. Jak se vzdálil, začala brečet, že už se na labutě nikdy nevrátí a proč ji nevezmu na kolotoč. Cestou domů jsem vypadala jak strašná matka, která snad dítě jen kolem kolotočů provede a řekne: „Vidíš to? Tak tam nepůjdeš.“ Přitom projela, co mohla, a peníze se jen kutálely.

Čtěte také:

Největší pořádek je v dětském pokoji

Pořád se snažím, aby Nikolka víc využívala svůj pokojíček. Ale vůbec se jí nechce. Hračky vždycky donese do obýváku a musíme si hrát tam. Takže nejvíc uklizená místnost je u nás dětský pokoj. Niky tam stále ani nespí. Občas, když mi usne u pohádky, tak ji tam přenesu, ale jak nespí přes den, tak není kdy ji to naučit. Večer jít spát do své postele odmítá, přitom jednou za čas tam spí úplně v pohodě, ale ani o tom neví. My jsme z jejího spaní u nás už trochu unavení. Strašně kope a ráno nás budí vteřinu po šesté hodině. A to chodí spát z donucení v osm a usne v devět. Jenže ji nechci nijak zvlášť nutit, aby si nevytvořila blok nebo nezískala pocit, že ji chceme vyšoupnout.

Takže čekáme, až se sama rozhodne a bude chtít spinkat u sebe. Třeba, až jí bude 15 let, se to podaří.

Společnému spaní zdar.

Monča a Nikolka