Jak a kdy zapojit prarodiče do výchovy potomka?

Jakým způsobem vnoučata prarodičům „ukazovat“? Kdy je správný čas svěřit jim děti k hlídaní? Diktovat jim, co jejich vnouče smí a co nemůže, když je s nimi? Do jaké míry je nechat na vnoučata výchovně působit? A mají vůbec co mluvit do výchovy? Taky si kladete takové a podobné otázky? Vězte, že nejste žádná výjimka.

Jisté je jedno: na otázky v úvodu neexistují žádné jednoznačně uspokojivé odpovědi. Co rodina, to jiné nastavení. V první řadě záleží na vztazích mezi dětmi a rodiči, zetěm/snachou a tchánem/tchyní. Někteří ocení pomoc prarodičů při hlídání dětí, nezřídka však novopečení rodiče bydlí od babiček a dědečků příliš daleko a na návštěvu jezdí jen na omezenou dobu.

Často jsou prarodiče ještě zaměstnaní, nepomýšlejí na důchod či si jej nemohou dovolit, a přestože by všichni chtěli, na vnoučátka zkrátka nemají tolik času. Jiné páry by se naopak bez pomoci prarodičů obešly, ale ti jsou „až příliš“ aktivní.

Vítaná pomoc

Většinou je pomoc prarodičů vítaná a přijímaná s vděčností. Jednoduché to ale není. Po narození miminka se prarodiče do soužití páru zapojují mnohem intenzivněji, než dokud „mladí“ byli bezdětní. Zájmem o vnoučata pak vstupují i do samotného vztahu manželů (někdy může být zájem o vnoučátko dokonce jen záminka).

Novopečená maminka je většinou ke svému dítěti velmi silně citově připoutaná. Prarodiče (a především tchyně) se však nyní skrze vnuka či vnučku cítí být více oprávněni zasahovat do mladé rodiny i do výchovy dětí. Vnuk je přece syn jejich syn, a tedy jim také z jisté části „patří“. Navíc už poměrně bohaté zkušenosti s dětmi mají a hodlají předávat své výchovné „know-how“. Takže se člověk leckdy musí smířit s tím, že vstupem do manželství, potažmo početím dítěte, utváří rodinu nejen se svým manželem či manželkou, ale také s dědečkem a babičkou.

V mnoha situacích dochází k zásadním rozdílům v pohledu na „věc“. Střetávají se názory na výchovu dvou odlišných generací a ve chvíli, kdy se ani jedna strana nehodlá podřídit, může docházet k četným názorovým erupcím.

Jak chytře zapojit prarodiče do výchovy vnoučete, aby nám to všem působilo potěšení, a ne další nežádoucí stres?

Americký psycholog Lewis M. Terman definoval tři základní kritéria úspěšného partnerského soužití. Tato kritéria se víceméně dají aplikovat i na vztah dětí, rodičů a prarodičů. 

Důležitými faktory pro dlouhodobě uspokojivý (partnerský) vztah je:

  •  schopnost přizpůsobit se,
  •  nemít nereálná očekávání, 
  •  schopnost se společně s partnerem dlouhodobě vyvíjet

Schopnost přizpůsobit se

Schopnost přizpůsobit se je opravdu základem jakéhokoli úspěšného dlouhodobého vztahu. Jestliže jeden či všichni ze zúčastněných nepřizpůsobí své názory, představy a následné chování, není možné spolu vzájemně vyjít. 

Při výchově potomka mají v naší kultuře a v současné době hlavní slovo rodiče. Je tedy jasné, že prarodiče se této výchově musí do jisté míry přizpůsobit. To znamená, že velmi dominantní prarodič, prosazující jednoznačně svoje postoje a názory na výchovu, bude pravděpodobně s rodiči v konfliktu, neboť dnešní generace rodičů má své jasné a v mnoha případech velmi vyhraněné názory na to, jak dítě vychovávat. Nicméně velmi záleží na tom, co rodiče dítěte od prarodičů požadují. Jestli se pouze vzájemně zdvořilostně navštěvují, nutnost vzájemného přizpůsobení se bude z obou stran minimální. 

Pokud ovšem rodiče od prarodičů očekávají pomoc, například s dlouhodobým hlídáním, i oni sami musejí své nároky na prarodiče konfrontovat s jejich stylem výchovy a z některých slevit. Když například matka chodí na celý den do práce a dítě svěří své matce nebo tchyni, není možné, aby po příchodu z práce babičce vynadala, že byly na procházce pouze dopoledne a odpoledne už si spolu jen hrály. 

Chceme-li, aby nám naši rodiče s výchovou pomáhali, je dobré si stanovit zásadní výchovné postupy či omezení, která si vyloženě nepřejeme, nebo která naopak vyžadujeme (aby dítě nesedělo celý den před televizí, aby nejedlo víc než dva druhy sladkého, aby, pokud je venku jen trochu slušné počasí, bylo dostatečně na čerstvém vzduchu). Ostatní konkrétní věci je ale třeba nechat na člověku, který se hlídání ujal. 

Pro vzájemnou pohodu je třeba jako u ostatních problematických témat najít způsob, jak spolu vyjednávat a jak najít uspokojivý kompromis.

V případě, že se s prarodiči na zásadních výchovných postupech neshodneme či neuděláme dostatečně vyhovující kompromis, musíme si na hlídání pořídit placenou chůvu a prarodiče pouze navštěvovat. Na krátkých návštěvách se eventuální rozpory dají „vydržet“. Je také dobré si uvědomit, že to, co my v tuto chvíli považujeme za jediné správné, vědecky ověřené řešení, mohlo být před pár lety opravdu jinak. A zrovna tak naše výchovné postupy pravděpodobně budou za několik let v lecčems zastaralé. 

Někdy je fajn podívat se na zásadní témata našich výchovných postupů lehce s nadhledem, možná mají babičky přece jen v něčem více zkušeností.

Čtěte také:

Nemít nereálná očekávání 

Tato podmínka je poněkud složitější. Je hlavně těžké rozpoznat, že naše očekávání jsou nereálná, zejména jsme-li hluboce přesvědčeni, že by něco nějak mělo být. Čekat, že výchova prarodičů bude naprosto stejná jako naše, je opravdu nereálné.

Jestliže máme nějaké konkrétní představy, měli bychom je konfrontovat s realitou, to znamená pohovořit si o nich jak s manželem, tak s prarodiči. Po vzájemných rozhovorech je pak můžeme přinejmenším upravovat, ne-li někdy zcela opustit. Opět bude velmi záležet na smýšlení druhé strany a na vehemenci, s jakou druhá strana bude vyžadovat, že se její očekávání uskuteční.

Schopnost dozrávat a vyvíjet se 

Své představy, plány a postoje bychom měli být schopni upravovat v rámci svého vývoje, ale také v oblasti dozrávání a dospívání dětí a stárnutí a změn životních okolností prarodičů. Budeme své dítě chránit jinak, když je čerstvě narozené, a budeme benevolentnější či tolerantnější k nějakým „jiným“ výchovným praktikám, až dítěti bude pět či více let. V okamžiku, kdy by babička půlročnímu dítěti „cpala“ bonbon, asi tvrdě zasáhneme (možná na úkor harmonických vztahů v rodině). U pětiletého dítěte nad stejným faktem nejspíš mávneme rukou, případně se budeme s babičkou snažit stanovit nějaká pravidla, co se sladkostí týče.

Výchova dítěte je běh na dlouhou trať. Dítě nepatří jen nám a dobré vztahy s prarodiči ho mohou v jeho životě významně obohatit. Počínaje jiným, často hlubším pohledem na mnoho běžných věcí přes vzájemný respekt a úctu až k vnímání rodiny jako širšího celku, který utváří podobu naší společnosti.

Jestliže najdeme dobrý kompromis a vztahy s prarodiči budou harmonické, našim dětem to náramně prospěje a obohatí je to. Budou mít blízké bytosti, s nimiž je fajn trávit čas, když ho rodiče pro ně nemají. Budou mít blízké, jimž se mohou svěřit ve chvíli, kdy to u rodičů z jakýchkoli důvodů nepůjde. Budou mít přející osoby, které jim zprostředkují svůj pohled a názor na svět, které jim mohou věci vysvětlovat, uvádět je do souvislostí a ukazovat jim, jak se stavět k problémům či různým životním nepříjemnostem. A v neposlední řadě budou mít někoho, kdo je bez přehnaných nároků má bezpodmínečně a z celého srdce rád.

20.2.2015 12:52| autor: Kateřina Hollá

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist