Mateřství se musí odžít a hlavně oddřít

NÁZOR Mateřství je obecně považováno za nejkrásnější věc, která může ženu potkat. Děťátko je přece tak krásné, voňavé a růžovoučké! Až do svých třiceti let jsem po dětech nijak zvlášť netoužila a v parku jsem se spíše než za kočárky se spinkajícími růžovoučkými miminky otáčela za psy.

Pak to ale najednou přišlo. Chtěla jsem dítě, a to moc. A nejlépe hned. I když to bylo na opačném konci světa, až na Novém Zélandu. Vlastně jsem tam odjela na prázdniny za svým přítelem. Z prázdnin se nakonec vyklubaly dva roky a já si po jejich uplynutí do Čech přivezla malou Aničku.

S odstupem času mohu říci: svoji holčičku zbožňuji jako nic na světě, ale první měsíce po příchodu z porodnice jsem si říkala, že početí dítěte byla největší chyba mého života. A nedala se vzít zpět.

Moje těhotenství probíhalo dobře. Až na vzdouvající se břicho a neovladatelné chutě na něco nezdravého českého jsem dlouhou dobu snad ani nezaregistrovala, že jsem v jiném stavu. Vlastně jsem dlouho ani nevěřila, že ve mně roste člověk. Že porodím opravdové dítě, jsem uvěřila až v okamžiku, kdy jsem na ultrazvuku uviděla hlavičku, dvě ruce a nohy. To, že se můj život po porodu převrátí vzhůru nohama, jsem ale v té době ani netušila. 

Po odborné stránce jsem byla připravená velmi dobře. Nastudovala jsem hory odborné literatury, pečlivě jsem docházela na předporodní kurzy, věděla jsem, jaké jsou jednotlivé fáze porodu. Tím, co bude následovat po porodu, jsem se ale moc nezabývala. Měla jsem představy, které se při pohledu zpět jeví jako z říše sci-fi: že miminko si bude hezky spinkat v postýlce, a když zrovna nebude spinkat, tak si bude broukat. Já si každopádně budu dál žít životem, jakým jsem žila předtím. 

Porod jsem zvládla bez větších problémů. V porodnici vládla euforická nálada. Ženy, které měly za sebou i několikadenní porody, byly velmi unavené, vyčerpané, ale jakmile toho svého drobečka držely v náručí, vzpomínky na strasti mizely jako mávnutím kouzelného proutku. A já jsem na tom byla podobně. Několik dní. Anička byla totiž první dny po porodu pohodové miminko: plakala, jen když měla hlad, jinak buď spala, nebo si spokojeně pobrukovala. 

Zdálo se, že všechno poběží jako na drátku. Nad hláškami typu – „v porodnici většinou všechno bývá ok, problémy se objeví až doma“ – jsem mávla rukou. Došlo na ně hned první den po návratu z porodnice. Anička často plakala, špatně usínala, v noci se neustále probouzela. Nakojila jsem ji, uložila do postýlky, ona na dvě minuty usnula a začala plakat znovu. „Co je špatně? Tak to je to ve všech časopisech a knížkách vyzdvihované mateřství?“ ptala jsem se v duchu, když jsem se na sebe v šest ráno dívala do zrcadla. „Děkuju, nechci.“ Znovu jsem si lehla a po dalších deseti minutách vše začalo nanovo. Byl to teror. 

Vybavuje se mi vzpomínka na první víkend, kdy jsem byla s malou sama doma. Byly dvě hodiny ráno, Anička brečela a já jsem řvala do holých stěn, co jsem to udělala se svým životem. Mateřství mi v ten okamžik nepřišlo jako ta nejkrásnější věc, jaká může ženu potkat, naopak jsem si připadala jako v pekle. Partner se mi samozřejmě snažil pomáhat, ale malou stejně nenakojil. Alespoň ale uklidil a uvařil. I tak mi to připadalo nad mé síly. 

Později jsem se dozvěděla, že Anička je kolikové miminko. Tak se říká dětem, které zkrátka hodně pláčou. Propláčou několik hodin denně a vlastně se ani neví proč. „Chce to čas, za tři měsíce bude po pláči,“ ujišťoval mě pediatr. Tři měsíce! Nejdelší čtvrtrok v mém životě. Se stejně tmavými kruhy pod očima jsem se probouzela i uléhala. Pohybovala jsem se výhradně mezi přebalovacím pultem a postelí, a to většinou v pyžamu, protože jsem postrádala sílu obléknout se. 

Napadlo mě, že horší to se mnou snad už být ani nemůže. Stýskalo se mi po domově, po rodičích a prala jsem se se svými hormony. Bylo mi hrozně. Kojila jsem snad nonstop, ale zdálo se, že Anička nikdy neměla dost. Usnula vždycky jen na chvilku, aby se za pár minut znovu vzbudila a všechno začalo nanovo. 

Připadala jsem si jako krkavčí matka – nedokázala jsem se z mateřství radovat a záviděla jsem spokojeným maminám, které si první rok s miminkem užívaly. Jsem holt jiná. Situace se poněkud zlepšila až poté, co Anička oslavila první narozeniny. Přestala jsem kojit, ona se v noci přestala probouzet a já si konečně začala mateřství užívat. A od té doby jsem si ho užívat nepřestala. 

Anička nedávno oslavila své šesté narozeniny, žijeme střídavě v Čechách a na Novém Zélandu a ze mě je spokojená máma. S odstupem času mohu prohlásit, že to stálo za to. Stálo to za probdělé noci i za okamžiky absolutního vyčerpání. Mateřství skutečně JE krásná věc, ale nezprostředkovatelná, a jako taková se musí odžít a především oddřít. Spousta lidí se mě ptá, jestli chci druhé dítě. Zatím nevím. Ale na druhou stranu si myslím, že bych si to díky svým tvrdě nabytým zkušenostem už skutečně užívala.


9.12.2011 2:26| autor: Jana Abelson Tržilová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist