Hřiště: epizoda 2. Děti útočí

BATOLE LIVE! ANITA Můj druhý blog s hřišťátkovou tématikou už nebude tak idylický a optimistický jako ten první. I proto jsem si půjčila název ze Star Wars. A taky proto, že jsem zase po létě začala pracovat a můj supertým na Star Wars tak trochu ujíždí. A já se občas trochu nakazím… .

6112_4266-1100x618.jpg

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Hřišťátkoví rodiče

Čím víc času trávím na hřištích všech možných velikostí, tím častěji si všímám kromě dětí i ostatních dospělých. Vypozorovala jsem několik kategorií těchto hřišťátkových rodičů.

Rodiče ochranáři. Ti běhají za svým dítkem, často mu pomáhají na různé prolézačky, chrání ho před útoky ostatních dětí. Tato ochrana se vztahuje obvykle i na majetek dítěte – rodiče zasáhnou ve prospěch svého potomka v případě, že se mu nějaké cizí dítko pokusí sebrat třeba hračku. Rodič ochranář jsem bývala hlavně v našich hřišťátkových začátcích. Teď jsme ale s Anit staré hřišťomatadorky, takže se se svými ochranářskými pudy mírním. Anit tak vedu k samostatnosti a odvaze. A tak mi už jednou zcela samostatně spadla z klouzačky (naštěstí na měkčený povrch hřiště, takže jí vyrostla jen boule) a jednou se odvážně rozběhla za míčem, zakopla a odřela si čelo a nos.

Rodiče povzbuzovači. Ti nabádají své děti k různým činnostem, povzbuzují je při překonávání vlastních fyzických mezí i strachu. Příliš horliví a za hranicí „příjemného povzbuzení“ bývají často otcové vůči synům. Typicky: „No tak, vylez na tu klouzačku. To zvládneš. Ne na tu malou, na tu větší. Ježiš, ruku ti nedám. Jsi velkej dost. No jeď. Dělej…“ Anitku se snažím povzbuzovat, ale přiměřeně. A nenutím ji zkoušet prolézačky, na které si sama netroufne. Když chce ruku, má ji mít.

Rodiče diktátoři. S těmi se kupodivu setkávám poměrně často. Své děti vedou autoritativně a svou moc jim ukazují i při hrách. Direktivně určují čas odchodu nebo čas svačiny. Na otázky dítěte odpovídají: „Protože jsem to řekla“ nebo „Nediskutuj a dělej“. Na vzdor dítěte reagují zvyšováním hlasu, případně i nějakým plácnutím po zadku či pohlavkem. Jednou Anit nevěřícně koukala na maminu, která dávala výprask holčičce za to, že upustila sušenku do pískoviště. Pak se na mě zoufale podívala, ukázala na ubohou holčičku svým malým prstíkem a začala natahovat. Od rodičů diktátorů se držíme s Anit dál (aby nám třeba taky jedna nepřilítla).

Neintervenční rodiče. O těch jsem si na začátku myslela, jak jsou free a cool. Že prostě děti nechají, ať si hrají. Vůbec se jim do ničeho nepletou. A jako by tam vlastně nebyli. Jenže jakmile jejich dítě začne nějak ohrožovat ostatní, už mi to najednou tak free a cool nepřijde. Kde sakra je maminka holčičky, která neustále hází písek Anit skoro za krk? A proč rodiče těch dvou divočáků, kteří vzali Anitě kočárek pro panenky a nechtějí jí ho vrátit, dělají, že nic nevidí? Za neintervenční rodiče musí zasáhnout někdo jiný – obtěžované dítě nebo častěji jeho rodič. Anit je zatím téměř vždy jednou z nejmladších, takže samozřejmě zasahuji já. A nebaví mě to. Vlastně mě vytáčí uzpůsobňovat cizí děti. Snažím se na ně být milá, respektující, vysvětlující, ale zároveň pevná. Nevím, jestli jsem taková byla, když jsem se celá zpocená a s mračící Anit za zády přetahovala o její kočár se dvěma staršími běsnícími kluky. Každopádně stačilo pár podobných scének a já jsem pevně rozhodnutá, že neintervenční rodič nebudu. Děti si sice některé konflikty umí vyřešit samy (není třeba se vměšovat hned), ale často potřebují nasměrovat, ukázat hranice, zkrátka pomoct se v nové společenské situaci zorientovat.

Na rodiče, kteří neříkají svým dětem „ne“, v podstatě jim vše dovolí a obhajují to „vyčtenými poučkami z knížek“ (jak píše Těhukla Live! Kateřina – „medové matky“), jsem zatím na hřišti nenarazila. Ale snad by to mohla být podkategorie těchto neintervenujících rodičů. Četla jsem spoustu knih o respektující výchově, Nevýchově, partnerském (či demokratickém) přístupu. Ani jeden z těchto „alternativních“ výchovných směrů neříká, že „dětem se nesmí říkat NE“. Je to podle mě jen špatný výklad úzkostnými rodiči, kteří nechtějí zkřivit svému dítěti vlásek. Jenže nenastavování hranic dětem ubližuje podobně jako nastavení příliš sevřených, nerozbitných a vysokých hranic (snad čtenář pochopí mou metaforu). Svět bez hranic je chaotický a nebezpečný jako hluboký les bez cesty, světel, průvodce. Dobře nastavené, správně komunikované – dohodnuté (skutečnou dohodou dohodnuté) hranice naopak vytváří v dítěti pocit bezpečí a jistoty. Ano, jsem pro demokratickou výchovu (či respektující či Nevýchovu… vlastně „můj“ vlastní kompilát všeho, protože vybírám svou intuicí to, co se mi na těchto směrech výchovy líbí), ale SAMOZŘEJMĚ s hranicemi. Ale to jsem trochu odbočila.

Rodiče na drátě. Spousta rodičů chodí po hřištích s telefonem přilepeným k uchu. Mezi ramenem a hlavou svírají mobil, rukama dávají záchranu svému dvouletému kaskadérovi a nepřestávají mluvit. Jednou jsem se až musela smát, když jsem přišla na hřiště a všichni přítomní rodiče (ve složení tři matky a jeden otec) mluvili do svých mobilů. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou… a v tom mi taky zazvonil. Přiznávám. I já jsem občas „na drátě“. Ale snažím se vyřizovat jen nejnutnější věci, ne se vykecávat s kamarádkami. Moje hřišťátkové hovory bývají (většinou) krátké a věcné. Baví mě totiž hrát si s Anit, pozorovat ji, a zatím – než nastane fáze, kdy si bude chtít víc hrát s ostatními dětmi – být jí i parťákem.

Rodiče samozřejmě různě přechází z jedné kategorie do druhé nebo se nachází ve více kategoriích naráz.

Hřišťátkové děti

Hřišťátkové děti do kategorií nedělím. Jsou to zkrátka děti. Rozjívené, divoké, sobecké, pyšné na své úspěchy, emotivní, roztomile se batolící i neřízeně běhající, křičící, smějící se, zuřící. Hlavně v minulém studeném týdnu byly ale hřišťátkové děti dětmi kašlajícími, smrkajícími, kýchajícími, podezřele sálajícími s horečnatě se lesknoucíma očima.

A tyto děti vlastně daly název celému dnešnímu blogu. Ne, že by na Anit útočily přímo, ale právě prostřednictvím svých virů a bakterií. Věřím Anitčině imunitě – ještě nikdy nebyla opravdu nemocná (jednodenní rýmu a tři zakašlání nepočítám a klepu na dřevo). Přesto se nemocným hřišťátkovým dětem snažím vyhýbat, co se dá.

A právě minulý týden se moc nedalo. Byly všude. Na skluzavce. Na pískovišti. Na houpačkách. Obvykle přítomnost dalších dětí vítám, ale minulý týden ne. To jsem se mračila i na chudáka tříletou holčičku, která si vyhlídla Anitčinu panenku a snažila se Anit „vysvětlit“, že si můžou hrát spolu. Z nosu jí visely zelené nudle až na bradu. A svůj monolog směřovaný k Anit („Tvoje panenka, já půjčím. Ty pochováš. Já pochovám.“) asi patnáctkrát proložila kokrhavým zakašláním. Popadla jsem Anitku i s pannou a mazaly jsme pryč. Nejsem snad moc přecitlivělá, ale co je moc, je příliš. V duchu se zlobím na rodiče, kteří s nemocnými dětmi klidně přijdou na hřiště, a zaříkám se, že s nemocnou Anit mezi ostatní děti nepůjdu. Snad. Ale co já vím, jaké to je být doma (nebo někde v jiné izolaci) s nemocným neposedným dítětem.

Když nejsme na hřišti

Aby to nevypadalo, že trávíme veškerý čas na hřišti. O víkendu jsme třeba byli na super vegetariánském food festivalu na Vyšehradě. Po Vyšehrátkách druhý festival, který jsme za poslední dobu navštívili. Bylo krásně. Anit všude chodila se svým kočárkem, ve kterém vezla (značně špinavou, od země uválenou) panenku Elu. Nacpali jsme se bezva raw potravou a zalili to šťávou z kopřiv, šípků a bůhvíčehoještě. Pak jsme se vyvalili na deku… a Tom najednou zmizel a za chvíli se objevil s táckem klobás. A já se divila, že vůbec neprotestoval proti vegetariánskému zaměření festivalu. 🙂

A když už jsem u toho jídla, ještě musím zmínit jednu historku. V hlavní roli: Anit a Sunárek do ručičky. Přesnídávku v sáčku jsme dostali na vyzkoušení od Babywebu. Líbilo se mi hlavně, že je bez přidaného cukru a ze 100% ovoce. Taky nikde nemusím řešit lžičku – umývání, přenášení, boj s Anit, která se chce lžičkou krmit sama. Prostě odšroubuji a strčím Anit do ruky. Ta vycucá obsah a sáček letí do koše. Pohodička. Takto nám to fungovalo mnohokrát.

Až jsme se jednou vypravili do banky. Důležité jednání, u kterého jsme museli být s Tomem oba – a jelikož jsme neměli hlídání (téměř nikdy nemáme hlídání kromě pár výjimek, kdy se z práce utrhne švagrová Miki), Anit šla s námi. Banka ji svým nudným interiérem nijak nezaujala. Vážní dospěláci na její pokusy o navázání kontaktu nereagovali. A když už jsem viděla, že ze „znuděné“ Anitky by se rychle mohla stát „nakrknutá, brzo umračená a po chvíli honempojďmepryč“ Anitka, rozhodla jsem se ji zabavit. A nenapadlo mě nic lepšího než jí dát právě přesnídávku v pytlíku. Anit se na mě šibalsky podívala a pak pořádně zmáčkla. Celý obsah sáčku skončil na mém oblečení, podlaze a bohužel i bankovních dokumentech. S křečovitými úsměvy (ty musely dát práci!) bankovních oficírů jsme byly vykázány na chodbu a já vždy na zavolání jen přišla podepsat příslušný řádek. A poučení? Nedávejte dětem jídlo na zabavení, neboť mohou ony zabavit vás.

Zatial. Vaše V.

1.10.2014 12:27

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist