Moje dvě žluté hlavy

MIMI LIVE! ANITA Ráno otevřu oči. První, co uvidím, jsou moje dvě žluté hlavy. Když se mi podaří probudit se dost brzo, obě nehybně leží na posteli. A já si můžu vychutnat ten okamžik klidu a radosti. Když se mi nepodaří probudit dost brzo (většinou), menší z obou žlutých hlav divoce doráží do mého výstřihu u noční košilky. Větší z obou žlutých hlav se zakrývá peřinou a vydává neartikulované mumlání. A já si můžu vychutnat ten okamžik radosti (už ale ne klidu). Když mám své dvě žluté hlavy, nic jiného nepotřebuji.

5227_8773-1100x618.jpg

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Život je hra

Pokud správně pochopíte, o čem rodičovství taky vlastně je, můžete své potomky využít jako vstupenku zpět do dětství. Do období blbnutí, her, divení se světu. Do období čistých emocí. Nedeformovaných tím, „co se má“. Já to tak dělám. Svůj podíl na tom má i Tom. I on se s dcerou stává dítětem. A nejen v soukromí domova. Nahlas se smějeme. Zpíváme. Tančíme. Krmíme holuby. Létáme a pípáme. Ukazujeme na kolemjdoucí a nahlas je komentujeme. Na ulici. V parku. V obchoďáku. Ne pořád, ale často. Jsme tři děti, co si užívají světa.

Anit nám s Tomem připomněla, co jsme kdysi měli, ale zastrčili jsme to do kouta a zaskládali povinnostmi, zodpovědností, vhodným chováním. Sleduji ji a postupně z toho svého kouta vytahuji bláznivou radost, nesmírný úžas a dokonce jsem tam našla i neskrývanou hrdost. Pochvaly a sebepochvaly. Fantazii.

Fascinuje mě, jak se dcera umí radovat ze svých úspěchů. A těch má v poslední době spoustu. Stojí několik vteřin bez držení. Rychle obchází cokoliv, co se jí k obcházení nabízí. Umí navlékat prsten na provaz. Umělohmotná kolečka na stojan. A každý podobný pokrok oslaví. Nepokrytě. Upřímně. Širokým úsměvem. Světýlky v očích. Významným pohledem směrem ke svému obecenstvu. Pokaždé jakoby důrazně říkala: „Koukejte, co už umím! Jsem dobrá.“

Nemůžu se nabažit toho, jak objevuje nové věci kolem sebe. Myšlenkové pochody se jí zrcadlí v obličeji. Tam je kytička. Úsměv. Radost. Tady běží dítě. Nakrčené obočí a otazníčky v očích. Zvědavost. Kolem prochází vousatý pán. Všetečný pohled zakápne malý strach. Pohledem hledá oporu – mámu nebo tátu. Doktorka v ordinaci natahuje ruce. Vztek. Křik. Rychle pryč. Nepřestávám se na ni dívat. A občas jsem z ní paf až trochu moc.

Kdo je tady opička?

Harvey Karp ve své knize Nejšťastnější batole v okolí (vřele doporučuji aspoň pro inspiraci) označuje dítě ve věku 12 – 18 měsíců termínem „šimpanzí mládě“. Jenže u nás zatím pravidlo „opička vidí, opička dělá; opička slyší, opička říká“ funguje nějak zvráceně. Doufám, že nejsme jediní takto střelení rodiče na světě. Zkrátka, nemůžeme si pomoct. Jsme z Anit tak unešení, že my opakujeme po ní.

Tak například: Anit si vezme svůj dětský telefon a spustí svůj obvyklý hovor: „Dada da da da.“ My s Tomem okamžitě reagujeme: „Dada da. Da. Da.“ Občas hledáme i své mobily, abychom dodali celé akci na důvěryhodnosti. Nebo ráno: Anit se s hurónským smíchem svalí do peřin. S Tomem sebou taky svorně mrskneme na postel. Chechtáme se jak pominutí. Anit začne znakovat světýlko (to je její nejoblíbenější, ale už umí i pejska, kytičku a stačí), naše dospělé ruce okamžitě vystřelí vzhůru a rozevíráme dlaně, až nám bělají prsty. Když dosáhneme na vypínač, tak k tomu ještě blikáme, aby Anitka viděla, že chápeme, co nám chce říct. Světýlko! Tak kdo je tady vlastně opička, pane Karpe?

Svoboda řádit

Anitka mi připomněla, jak okamžiky ne žít, ale prožívat. Jak z nudných povinností udělat zábavnou bojovku. Jak se smát vlastní únavě nebo nešikovnosti. Ale taky jak se opravdově rozčílit, vypustit ze sebe zlost. Zařvat si. Cítím se s ní opravdově.

„Společnost“ naše pravdivá, bláznivá, skotačící JÁ chápe a toleruje. Děláme to přeci, kvůli našemu děťátku. Bavíme ho. Ukazujeme mu, že svět není jen šedivý a nudný a dospělý. Takový, ve kterém se potichu sedí, způsobně hraje, nemluví bez vyzvání, nesměje bez zjevného důvodu, nevystupuje z řady. Ve skutečnosti to ale děláme taky kvůli sobě.

A tak díky Anitě konečně aspoň občas odkládáme masky, pod kterými se dospěláci schovávají. Snad nám ta naše znovuobjevená dětská svoboda vydrží až do její puberty, kdy nás označí za „trapáky“ (nebo jaké slovo bude z té době zrovna „in“) a my si uraženě nasadíme zpět dospělácké obličeje a počkáme si na vnoučata, abychom se znovu (nejspíš naposledy, ale o to hlouběji, protože jakožto prarodiče budeme cítit ještě víc svobody a míň zodpovědnosti) se stejným údivem mohli ponořit do světa dětí.

Ale to teď hodně předbíhám. A jeden z mých staronových poznatků, který mě udeřil do čela uprostřed smutnění nad tím, jak rychle Anit vyroste z tohoto báječného mláděte, je: „žij přítomností“. To nejdůležitější je TEĎ A TADY. Pro mě jsou to mé dvě žluté hlavy. Zavrtané vedle mě do peřin. Stačí jen malinko pohnout rukou a můžu je pohladit. A tak to dělám.

Zatial. Vaše tmavá hlava.

14.5.2014 12:29

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist