Batoletština

BATOLE LIVE! ANITA Právě jsem Anit uspala. Představte si tu situaci: ležím s ní v posteli, ona chvilku saje mléko. Pak se otočí, opře se zády o mou hruď. Poslouchám její pravidelný dech a přemýšlím, o čem budu psát. A zase mě nenapadá nic, na co bych si mohla postěžovat. Takže sorry všem, komu mé pozitivní články lezou krkem. Dnešní téma: jak se s Anitkou domlouvám.

6664_4179-1100x618.jpg

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Mluvit stejnou řečí

S Anit se domluvím celkem na všem už někdy od jejího roku, kdy se rozeznakovala. Domluvím… to je možná trochu zavádějící slovo. Popovídám si s ní. Témata můžeme vybírat obě, většinou to ale nechávám na ní, protože pak ji konverzace samozřejmě mnohem víc baví.

Co se týče rozhovorů o tom, co budeme dělat, byla ještě donedávna spokojený a celkem pasivní „přijímač“. „Anitko, půjdeme na hřiště a budeme jezdit na skluzavce.“ Anit znakuje skluzavku a raduje se. „Nejprve se oblečeme.“ Anit bez protestů nastavuje ruce, abych ji mohla obléct svetr. Jo, bejvávalo.

Z odevzdaného „přijímače“ se ze dne na den stal svéhlavý „vysílač“. A teprve poslední týdny můžu s čistým svědomím napsat, že se opravdu DOMLOUVÁME. Smlouváme. Vyjednáváme. Diskutujeme. Debatujeme. Děláme kompromisy a snažíme se najít win-win řešení.

Volba, lákadla a další cesty k lepší komunikaci

Anit si čím dál silněji uvědomuje vlastní identitu. Má své názory, svá přání. Vybírá si oblečení. Co budeme dělat. Kterou panenku si vezmeme. Důležité je omezit volbu na dvě až tři varianty. Všechny samozřejmě vhodné (třeba v zimě jí dám na výběr dvě zimní bundy atd.). A to mě baví. Ptám se jí, proč si vybírá zrovna tohle, mluvíme o jejích pocitech a říkám jí, jak se mi líbí, že je tak samostatná, že se umí sama rozhodnout.

Někdy se samozřejmě „strategie volby“ nefunguje. Třeba nedávno jsme byly na procházce a tramvají jsme se měly dopravit na rande s Tomem, který se na oběd utrhl z práce. Vzácný okamžik! O ten se přeci nesmíme nechat připravit. Jenže co dělat, když se Anit rozhodla, že tramvají prostě nechce jet? Ač nerada, sahám po „strategii lákadla“. Anit zbožňuje pozornost. A v tramvaji si jí obvykle všímají různé důchodkyně. Pochlebují jí, jak má krásné oči a jak je šikovná, že umí udělat „pápá“. Anitka se vždy celá rozzáří a div se neumává. Předvádí se. Komunikuje. „Pojď, Anit, bude tam bába, na kterou můžeš dělat pápá. Bude si s tebou povídat.“ Lákám ji tedy do tramvaje. Tomu dcera neodolá a bez protestů nastupuje. O to větší je ale její zklamání smíšené se zlostí, když zrovna v našem vagonu žádná bába nesedí. Anitčiny pocity naprosto chápu a v duchu přísahám, že už nebudu slibovat něco, co nemůžu splnit nebo ovlivnit.

Podobnou situaci ale obvykle (když zrovna nespěchám za Tomem) řeším jinak. Stává se, že se Anitce nechce nastupovat do auta. Chce jít na opačnou stranu. Odmítá se vézt v kočáru. Atd. Atd. Zná to asi každý. Mluvím s ní o situaci, ale nic jí nenutím. A už vůbec ji necpu násilím třeba do autosedačky. Buď jsme totiž na procházce – a je mi úplně fuk, jestli do toho parku dojdeme nebo budeme chodit hodinu kolem domu. Nebo jedeme na nějakou akci pro Anitku (cvičení, solná jeskyně…). Tak si říkám: Dělám to přece pro ni. A jestli přijdeme o pár minut později vysmáté nebo načas s řevem – volba je jasná. Většinou to dopadne tak, že chvilku děláme to, co chtěla Anit. Já jdu vedle ní a vysvětluji jí, co bych chtěla já a proč. Po pár minutách kývne a zavelí – dobře mámo, jdeme. Až mě kolikrát překvapí.

 Čtěte také:

Jak mluví naštvaná batolata

A pak jsou okamžiky, kdy musí nastoupit batoletština. Když je moje batole v afektu, přizpůsobím svůj jazyk tomu batolecímu. To obvykle nedělám. S Anýzkem mluvím normálně stejně jako s Tomem. Při hře samozřejmě trochu víc dramatizuji, měním hlasy, používám častěji mimiku a další formy nonverbální komunikace. Ale když dcerku ovládnou emoce, to je úplně jiná liga. Batoletštinu jsem se naučila (a mírně přizpůsobila) od Harvey Karpa. Jeho „metoda restaurací rychlého občerstvení“ (tedy laskavě jednoduše zopakovat to, co říká batole) i další navazující kroky prostě fungují.

Vyzkoušela jsem to při jednom „dramatickém“ okamžiku, kdy si Anit doma nechtěla sundat plínku. Malá vsuvka: Ano, už chodí na nočník (třikrát hurá), ale na ven jí ještě nechávám plínku (vzhledem k tomu, že si fakt celkem bezpečně říká, tak už toto „venkovní plínování“ nepotrvá dlouho – ale o tom třeba někdy příště). Takže zpět ke komunikaci: Po návratu z venku trvala na tom, že si plínu nechá. Moje přání, aby si plínu sundala, ji rozčílilo. Hodně. STRAŠNĚ MOC! A já tedy plynule přešla do batoletštiny: „Anit chce plínu. Plínu. Plínu. Musí ji mít na sobě. Teď. Ale máma říká: Anitka je veliká. Umí chodit na nočník. Plína dolů. Plína dolů.“ To vše doprovázím výraznou mimikou i gestikulací, znakuji, zdůrazňuji důležitá slova. Opakuji. Anit se během minutky uklidňuje. Zamyslí se a pak – světe div se – nechá si sundat plínu. A když jsem to četla v Karpově knize „Nejšťastnější batole v okolí“, nedokázala jsem si vůbec něco podobného představit.

Uvědomuji si, jak mě podobné knihy obohacují (byť nemusím souhlasit úplně se vším, co autor píše). Frčím na Konceptu kontinua, Naomi Aldort a jejím Vychováváme děti a rosteme s nimi. Na Karpovi (jeho „Nejšťastnější“ knihy dokonce rozdávám kamarádkám). Přečetla jsem Kopřivovi a jejich Respektovat a být respektován. Summerhill od Niela. Nemáte tip na nějakou další výživnou literaturu? Ráda bych si rozšířila obzory ještě dál. Napište, čím se inspirujete vy?

Kůže miminek nemá ráda zimu

Zima – a to musím zaklepat – Anit zatím nijak výrazně neskolila. V listopadu byla zahleněná, ale to přičítám poslední dávce Pediacelu. Na vracející se rýmy (po homeopatické léčbě ušité na míru přímo stavům po očkování) pomohlo až konstituční homeopatikum. Letos se zdá být vše OK. Až na tu kůži.

Na začátku ledna se Anit objevily dva malé flíčky na ruce. A kůže na kolenou a loktech trochu zhrubla. Nic viditelného. Přesto jsem začala víc dbát na promazávání celého těla. Do koupele přidávám ovesný prášek a olej. Před spaním Aňulku s Tomem pěkně promažeme. Používáme kokosový olej a střídáme jej s olejem od Weledy, který jsem dostala od Babywebu na vyzkoušení. Obojí funguje. Flíčky z rukou Anit do pár týdnů zmizely, suchá kůže je mnohem něžnější. Tělo dcerky jemňoulince voní a nelepí se na oblečení. Z mazání na dobrou noc se zkrátka v naší rodině stal příjemný rituál.

Bez práce bych se nezbláznila

Když někomu řeknu, že na mateřské dovolené pracuji, nejčastější reakce je: Dobře děláš. Jinak by ses určitě zbláznila, že? No… ne. Myslím, že bych se nezbláznila. Anit mě neskutečně baví. Asi bych jí začala vyrábět víc hraček (zatím jsem jí vyrobila jen montessori stromek s našimi fotkami na suchý zip, ale další hračka už je v procesu zrodu. :-)) Možná bychom chodily do víc kroužků. Já ale chodím do práce, protože mě naplňuje a baví. Někdy mě samozřejmě přeplňuje a leze na nervy. Ale od toho jsou dovolené.

Zrovna minulý týden jsem si jednu takovou dovolenou střihla. Pět dní s Anit na Moravě. Moje máma měla jarní prázdniny, takže ideální načasování. Tedy: pojaly jsme to klasicky akčně, takže třeba na smutnění po Tomovi, který zůstal v Praze, jsme ani neměly čas. Ale byla to změna, kterou jsme obě ocenily. Anit si konečně užila oboje prarodiče. A teď se mě pořád ptá: „Bába? Děda?“

Tak zatial. Vaše V.

4.3.2015 12:28

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist