Když jedno oko pořád pláče

MIMI LIVE! ANITA Dlouho jsme vzdorovali. Nechtěli jsme dceru traumatizovat zbytečnou bolestí. Ale nakonec jsme s Tomem podlehli. Anitka zažila průplach slzných kanálků. Zjistili jsme, že máme vážně statečné a silné miminko. A navíc – teď je její věčná slza pryč. Ale hezky od začátku.

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz


Levé očko trápilo Anit už od narození. Poloprůchodný kanálek nedovolil všem slzičkám sklouznout do nosu, takže měla dcerka v koutku často malé jezírko. Kapala jsem jí různé přírodní kapky a pečlivě prováděla masáže. Na chvilku dalo očko pokoj, pak se ale jeho stav zase zhoršil. Jednou jí dokonce obyčejné uslzení přerostlo v hnisavý zánět, takže jí lékařka nasadila antibiotické kapky. Průplach slzných kanálků se vznášel ve vzduchu. A my se mu dlouho a úspěšně bránili.

Na čtyřměsíční kontrole nám pediatrička vypsala žádanku. Viděla, že se ošíváme, a tak přidala celkem přátelské kázání o tom, že jsme rodiče, a že musíme dítě občas vystavit i něčemu nepříjemnému. Pro jeho dobro. No, jenže já si tím dobrem právě nebyla moc jistá. Něco málo už jsem o proceduře věděla. A měla jsem pocit, že proplachování očí u miminek je nějaký novodobý trend. Každé druhé miminko, co znám, si tím prošlo. Reference děsivé. Diskuze na internetu často doslova odstrašující. A jeden z největších odborníků (aspoň dle mých rešerší) doktor Červinka až v dalekých Otrokovicích. Tam jsme se sice nevypravili, zaujal mě ale jeho umírněný přístup – proplachovat maximálně dvakrát v intervalu jednoho měsíce a s prvním průplachem počkat, až budou kanálky vyvinuté.

  • Slyšela jsem o případech, kdy lékař proplachoval miminku oči i šestkrát po sobě.
  • Slyšela jsem o případech, kdy proplachovali kanálky už po šestinedělí.
  • Slyšela jsem o případech, kdy dítěti po zákroku tekla krev z oka i nosu.
  • Slyšela jsem o případech, kdy malý pacient ani půl hodiny po opuštění ordinace nepřestal křičet.
  • Slyšela jsem o případech, kdy se oko samo spravilo třeba až po osmém měsíci.
  • Slyšela jsem ale i o případech, kdy průplach okamžitě pomohl a oko vyléčil. I těch bylo hodně.

Drahé neznamená vždy dobré

Po několika diskuzích s Tomem jsme se rozhodli zkonzultovat Anitčino oko s nějakým soukromým specialistou. Žádanku jsme totiž měli vypsanou do nemocnice a trochu jsme se děsili, že to půjde jako na běžícím pásu. Že se s námi nebude chtít nikdo moc vybavovat. Že nebudou k dceři dost trpěliví, něžní, přátelští.

Našli jsme soukromé dětské oční centrum s mladým a na webovkách přátelsky vypadajícím týmem lékařů. Za 350 korun za konzultaci chceme radu, povzbuzení, doporučit přírodní cesty, jak kanálek zprůchodnit. Chceme fluoresceinový test – který potvrdí, že průplach je nezbytný. Chceme se cítit jako jedinečný pacient s požadavkem oddálit/zabránit průplachu.

Dostáváme desetisekundové vyšetření, které spočívá v posvícení spící Anitce pod víčka (ani se nevzbudila). Dostáváme patnáctiminutový rozhovor, při kterém si připadám jako někde v instalatérské firmě. Analogie slzného kanálku s ucpaným potrubím se lékařce evidentně hodně líbí. Nešetří detaily a gesty. Jenže my nechceme čistit potrubí, že. A jako přídavek dostáváme i pocit, že se nemáme plést do něčeho, čemu nerozumíme (a hlavně se neptat). Fluoresceinový test se prý dělá pod rentgenem a dceru přeci nechceme vystavit záření, ne? Samozřejmě, že ne. (Doma na internetu jsem si potvrdila svou pravdu – tedy, že u tohoto testu rentgen není potřeba.)

Odcházíme s předpisem na antibiotika, aby se kanálky „uklidnily“ před zákrokem. A taky s verdiktem: průplach obou kanálků za týden (nemocné je sice jen levé oko, ale proč to nevzít šmahem). Jo, a peníze sebou. Za jeden průplach pouhých 600 korun. Neberte to.

My to nevzali. Ředitelce centra jsem napsala slušný a i celkem milý mail, ve kterém jsem naznačila, co si myslím o lékařce – instalatérce. A zákrok zrušila.

Je to o lidech

Hlavní problém – Anitčino oko – ale zůstal. Koupila jsem homeopatika a rozhodla se pro alternativní a neinvazivní léčbu. A dokonce to nějaký čas vypadalo, že funguje. Oko přestalo slzet. Hnis už se neobjevil. Jenže o měsíc později (přes mou snahu a péči) byla věčná slza zpět. Rozhodnutí muselo padnout rychle, protože děti starší půl roku už na zákrok uspávají. A celkovou anestezií jsme Anitčino tělo rozhodně zatěžovat nechtěli. Objednali jsme se tedy do Thomayerovy nemocnice, kam jsme měli vypsanou žádanku od pediatričky. „Jdeme si jen pro názor. Když nebudeme chtít, nic Anit dělat nebudou.“ Utěšovali jsme se navzájem.

Doktorka Teplánová nás dostala. Má podobnou pozitivní auru, jako moje gynekoložka Eva Kašíková. Sotva promluvila, spadly z nás obavy. Na obrázku lidského oka nám vysvětlila, jak zákrok probíhá. Klidně a bez emocí odpověděla na naše vystrašené dotazy. Podívala jsem se na Anitku. Myslím, že měla už neustálého masírování, kapání a mokrých líček plné zuby. Pak jsem se potkala očima s Tomem. V rychlém telepatickém rozhovoru jsme se shodli. Jdeme do toho.

Doktorka chtěla, abychom u zákroku nebyli. S tím jsme ale nesouhlasili. Nakonec zůstal u dcery aspoň Tom, já s mírnými výčitkami napínala uši hned za dveřmi. Tom mi pak popsal situaci v ordinaci. Sestra zabalila Anitku do prostěradla, aby se nehýbala. Malá ani nemukla. Pak jí chytla hlavu. Holčička tiše zaprotestovala. Následovaly dva rychlé kroky – rozevření ústí kanálku a vstříknutí roztoku. Anitka proceduru doprovodila dvěma hlasitými nespokojenými výkřiky. To bylo vše. A já si za dveřmi říkala: „Ha, teď trochu protestuje. Kdy přijde bolestivý, usedavý pláč?“ A najednou se otevřely dveře a vyšel Tom s trochu nabručenou, ale celkem klidnou Anit v náručí.  Pocítila jsem hrdost a úlevu. Hrdost na dceru, že je tak statečná. A úlevu, že jsme se nakonec rozhodli dobře.

Možná si teď můj pravidelný čtenář řekne: „Konečně se poučila. Snad už začne důvěřovat doktorům a přestane si všechno pořád rešeršovat a dělat vlastní názory.“ Ale já si spíš odnáším poznání, že je důležité spoléhat se na naše instinkty. A taky, že spousta životních situací je o lidech (dokážu si představit úplně jiný scénář stejného zákroku – mnozí rodiče by mohli vyprávět). Tak snad bude mít Anitka na lidi v životě štěstí.

Zase jsem se rozepsala… tak už jen rychle ve zkratce, co dalšího se stalo:

Anitce vyrostl druhý zub. Už má dvě spodní jedničky a umí s nimi pořádně hryzat.

Koupili jsme sportovní kočárek Gesslein a je úžasný. Už se nemůžu dočkat, až v něm Anit povozím.

Mojí nejlepší kamarádce Evičce se narodil syn. Její telefonát z porodního sálu mi přivolal pocity z porodu Anitky – euforii a radost. Moc se těším, až je oba uvidím.

No a Anitčino očko je úplně zdravé. Klepu na dřevo.

Tak zatial. Vaše V.

27.11.2013 1:46

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist