Jako kamínka

MIMI LIVE! ANITA Někde jsem četla, že jedna z nejstresovějších situací je pro rodiče během prvních dvanácti měsíců života jejich děťátka první horečka. Tak to máme za sebou. A vážně jsme se zapotili spolu s Anitkou.

  Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


 Nedá pokoj, až tam vleze

Ale hezky popořádku. Přesně jak jsem předpovídala v minulém článku. Plazení Anitka definitivně odpískala. Pár dní po tom, co se naučila sedět a pérovat jako by měla pružinky, se nechala zlákat k prvním nejistým krůčkům na čtyřech. Nejprve přelezla celou postel. To je místo, kde začínají všechny její vývojové pokroky. Měkká matrace, rozesmátí rodiče, ranní nebo večerní pohodička. Prostě ideální podmínky.

U té večerní pohodičky se ještě trochu zastavím. Člověk by řekl, že večer už bude miminko unavené, rozmrzelé a neochotné předvádět lezecké představení. Platí to téměř pro všechny malé děti. A ano, Anitčina večerní nálada by se většinou nedala označit jako super příjemná. Jenže po koupání si zalezeme do postele a začnu kojit. Asi v sedmdesáti procentech případů působí toto noční mléko jako hopsinková šťáva. Účinek přirozených opiátů, které mateřské mléko obsahuje, má večer u Anit evidentně opožděný nástup. A tak se z rozespalé a mírně nabručené holčičky stane po kojení energií nabitý gumídek řádící v posteli. A to už se k nám přidává Tom a ve třech se smějeme, blbneme a povzbuzujeme Anitku k lezení a dalším super výkonům dokud nepadneme. Myslím samozřejmě: dokud nepadneme my s Tomem. Anitka je svěží a čilá a my vyčerpaně přemlouváme dceru, aby už spala. Tolik tedy k té naší pohodičce.

Po posteli přesunula Áňa své pokusy o lezení na měkké pěnové puzzle (které ale měří jen metr a půl krát metr a půl, takže žádný maraton se zatím nekonal). O minulém víkendu přijeli Tomovi rodiče a celé dva dny se nezastavili. Vymalovali, spravili skříň a pomohli nám se spoustou drobností, které jsme s Tomem nezvládli. Ale hlavně: Tomova mamka položila nový koberec. Koberec, který se okamžitě stal Anitčinou lezeckou dráhou. A nakonec se Anitin rajón rozšířil na celý byt. Už zvládá dokonce i tu nejzáludnější kombinaci: punčocháčky na plovoucí podlaze.

Pomoc! Nemoc?

Že se něco děje jsme si všimli už na začátku minulého týdne. Anitka byla nějaká klidnější. Podezřele klidnější. Až nezdravě klidnější. Víc než lezení upřednostňovala hraní vsedě. Přestala jíst příkrmy. A pořád chtěla chovat, chovat, chovat. A kojit, kojit, kojit.

V noci z úterka na středu mi najednou začalo být horko. Položila jsem ruku na čelo miminka oddychujícího vedle mě. A měla jsem jasno. Anitka sálala jako kamínka. Ale spala. Jemně jsem vzbudila Toma. Opatrně jsme malou přebalili a při té příležitosti i změřili. Teploměr ukázal nějakých 38 stupňů (mínus půl stupně kvůli měření v konečníku), takže jen mírně zvýšená teplota. Pocitově se mi to moc nezdálo. Dcera úplně žhnula. A navíc se při celé proceduře ani nevzbudila. Nezvyklé. Dali jsme s Tomem půlnoční šeptanou poradu. Když spí, nebudeme ji budit – zněl závěr. Trochu ustaraně jsem si zase lehla a do rána už spala jen tak na půl oka.

Celou středu měla Anitka mezi 38 a 38,5. Zrušila jsem cvičení s miminky a zůstala s malou doma. Chovala. Kojila. Tom přijel z práce brzy a začali jsme přikládat zábaly. Pořád jsme přemýšleli, co jí může být. Nekašlala ani nesmrkala. Nejedla. Ve středu se objevil mírný průjem. Že by zase zuby? No, snad budeme ráno chytřejší. Zdá se, že zábaly trochu zabraly.

Ve dvě ráno mě probudilo žalostné fňukání. Anitka úplně hořela. Tentokrát teploměr ukázal 40,3! Vyděšeně jsme se s Tomem na sebe podívali. A pak ve vteřinách, které se zdály dlouhé jako minuty, se stalo toto: rychle jsme Anit svlékli a zabalili do mokrého ručníku, já ji začala kojit a potichu jsem k ní mluvila, Tom zavolal 155 a ptal se na rady. Pak skočil do auta v minutách, které mi zase naopak přišly jako okamžik, sjel do lékárny pro Nurofen pro děti. Ano, jako správní Pražáci hřešíme na množství 24hodin denně otevřených lékáren v našem okolí, a tak se obvykle nezásobíme podobnými léky dopředu. Tom ale musel letět jako vítr, protože než se zábal zahřál o Anitino rozpálené tělíčko, byl zpět.

Když se Anit narodila, postupně se změnil náš názor na veškerou chemii, která by měla přijít do kontaktu s naším dítětem. Léků nevyjímaje. I tentokrát jsme původně chtěli teplotu zvládnout jen pomocí zábalů. Jenže digitální číslice na teploměru nás vyděsily. Musíme jí pomoct! Alarm v mé hlavě nepřestal ječet, dokud dcera zase neoddychovala po malé dávce léku vedle mě. „Udělali jsme dobře,“ šeptám Tomovi s dlaní na Anitčině chladnoucím čele.

Malý zoubek, velké trápení

Ve čtvrtek vyrážíme k doktorce. Původní návštěva kvůli osmiměsíční prohlídce a prvnímu očkování se mění v konzultaci ohledně vysoké teploty. Očkování samozřejmě nepřichází v úvahu. Lékařka tipuje buď šestou nemoc (pokud se do čtyř dnů od první teploty Áňa osype) nebo zuby. Teplota naštěstí už nestoupá přes 38, takže zbytek „nemoci“ zvládáme bez dalších léků.

A byly to zuby. Lépe řečeno jeden zub. Levá horní jednička, která se během několika dalších plačtivých, chovacích a kojících dní prořezala. Tak už má tři, ta naše malá pizizubka. Snad se podobné drama nebude opakovat ještě sedmnáctkrát.

Tak zatial. Vaše V.

19.2.2014 1:37

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist