Pan Nočník

BATOLE LIVE! ANITA Nevím proč, ale k „nočníku“ a „záchodu“ jsem v rozhovorech s Anit předsadila slovo „pan“. Asi jsem tak podvědomě chtěla Anitce podsunout, jak důležité tyto věci denní hygieny jsou. Pan Nočník předává čurání a hovínka panu Záchodu. Pan Záchod je spláchne (sní). A oba mají radost. To je mantra Anitina vyměšovacího procesu.

5599_7727-1100x618.jpg

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Instrukce nebo intuice?

Když bylo Anit asi devět měsíců, vydala jsem se s ní na kurz „Hurá na nočník“. Jeho cílem bylo poradit rodičům, jak naučit děti chodit na nočník do dvou let. „Pohoda, máme ještě spoustu času,“ říkala jsem si. Zrovna jsem ale měla čas a taky jsem se nechala zlákat maminkami a lektorkou ze znakování.

Kurz byl pro mě malinko matoucí. Sice hlásal odnaučení od plen do dvou let, zároveň ale cílil na mnohem mladší děti. Vybrala jsem si proto jen ty rady, které mi intuitivně připadaly vhodné pro model, který jsme s Tomem zvolili my. Nechtěli jsme vysazovat naši dceru na nočník, sotva se naučila sedět. Ani podmiňovat její vyměšování odměnami a tresty. Ovšem pomalu jsme ji na pana Nočníka začali zvykat už zhruba od třinácti měsíců. Tedy od doby, kdy se naučila chodit (a tedy i sedat ze stoje – takže jí na nočník nikdo nemusí pomáhat).

První seznámení

Nočník jsme koupili na začátku léta a nejprve jsme Anit vysvětlili, co to vůbec je za podivnou „stoličku“. „Tady se čurá a kaká. Ee-ee.“ Ukazovala jsem jí důležitě každé ráno po probuzení. Při tomto proslovu jsem sama seděla na záchodě, nahatá Anit naproti mě na nočníku. První den se rozkřičela, že na pana Nočníka sedat rozhodně nebude. Hned si stoupla a my ji nechali odejít. Dalších pár dní sice chvilku poseděla, ale nevydržela ani několik minut.

Naše nočníkování teď

Postupně se doba sezení prodlužovala a já ji začala zvykat na sezení na nočníku častěji (tedy ne jen ráno). Momentálně ji posadím vždy, když mám pocit, že by mohla čurat nebo kakat. Někdy se povede, jindy (většinou) vstane a udělá loužičku vedle na podlahu. Občas na zemi přistane i nějaký bobek. Seznamovat batole s nočníkem je jako mít doma štěňátko. V této fázi mi ale jde hlavně o to, aby se nelekla, když se v panu Nočníkovi najednou „něco“ objeví. Když se zadaří, vždy se na dceru usměju. A i když se snažím mírnit ovace, které mi duní v těle (nechci, aby vyměšovala proto, aby udělala mamince radost), Anit pozná, že se jí něco povedlo. Často si sama zatleská. Pak projdeme naším rituálem – spolu ruku v ruce odneseme to, co pan Nočník chytil, panu Záchodu. Ten udělá Splách (Anit znakuje mohutným mávnutím ruky). A umyjeme ruce.

Nočník taky často zapojuji do různých her. Všichni Anitčini plyšáci a pany už dělali „ee-ee“. Anitka je sama dává vyčurat a vykakat, když dospěje k názoru, že pes Pes, Sue, Ela, Hilda, Kája a mnoho dalších Anitčiných plyšových a pryžových kamarádů (no, nějak se nám ten zvěřinec-paninec rozrostl), potřebují. Vždycky pak koukne do nočníku a zakroutí hlavou s nechápavým pohledem na dotyčnou panu: „Není nic.“ Vždycky mě tím rozesměje.

Jsem spokojená. Anitka má patnáct měsíců. Nočník bere jako přirozenou součást domácnosti a každodenních činností. Nebojí se ho. Nemá s ním spojené žádné výrazné pocity. A až se přehoupne z orální do anální fáze a naučí se cíleně zadržovat potřebu, pan Nočník se stane jejím pravidelným společníkem. Počítám někdy kolem druhého roku plus minus.

Dobře mířené „rady“

Přestože jsme s Tomem naprosto v klidu a Anitčino vyměšování neřešíme, dost známých v našem okolí má potřebu nám radit, jak na to. Na co? Aby už to naše dítě KONEČNĚ začalo chodit na nočník. To dřív (myšleno o jednu až dvě generace zpět) se dávaly děti na nočník už ve čtyřech měsících – hned, jak se naučily sedět. (Co na tom, že ve čtyřech měsících z vývojového hlediska dítě sedět SAMO neumí, tedy toto „sezení“ bylo spíš posazování – tedy z pohledu moderních trendů nevhodná až škodlivá manipulace s dítětem).

Pro pobavení podobně smýšlejících rodičů, jako jsme my, uvedu dvě povedené rady, které jsme dostali. Prosím, nezkoušejte!

Rada číslo jedna: Musíte Anit posadit na nočník a držet, držet, držet, dokud se nevyčurá. Klidně i hodinu. Nevadí, když brečí nebo se vzpouzí. Za pár dní až týden (strávený aplikováním této metody) se naučí, že se čurá do nočníku. (Jasně, co ji třeba rovnou na ten nočník přilepit sekundovým lepidlem, když už jsme u humánních metod?)

Rada číslo dvě vychází z následujícího rozhovoru:

Rádce: Tak co, už chodí na nočník?
My: No, seznamuje se. Obvykle si sedne, pak stoupne a vyčurá se vedle. Haha (myslíme si, jak jsme vtipní a že touto historkou už máme téma „nočník“ odbyté).
Rádce (přísně, vtípek evidentně nezafungoval): No a dostane bitku?
My: Nechápavě se díváme na rádce, jestli to myslí vážně nebo si dělá nějakou zvrácenou srandu.
Rádce: No tak jako ne úplně velkou bitku, ale prostě na zadek. Aby věděla, že vedle nočníku se nesmí čurat. (Když nebude fungovat přilepení na nočník, proč nezkusit dítě pokaždé, když se vyčurá jinam, zmlátit? Určitě pak získá výborný vztah nejen k osobní hygieně, ale i svým rodičům. Díky za radu!)

Nevěřím, že rodiče, kteří při výchově používají aspoň trochu intuici, by něco podobného dělali. Ani dnes. Ani dřív! Oba mí rodiče jsou psychologové. Moje máma dokonce vývojová psycholožka. A my se sestrou jsme se v pohodě naučily chodit na nočník těsně před druhými narozeninami. Takže tohle není „záležitost“ naší generace. Je to jen o naslouchání svým dětem a „pomáhání jim růst“. A mezi pomocí a nucením je obrovský rozdíl.

Temná stránka pana Nočníka

Vše ale není tak růžové, jak se na první pohled zdá. Pan Nočník má totiž i svou temnou stránku. V rámci seznamování Anit doma chodí dost často „s holou ďupou“. A tak kromě neustálého utírání loužiček občas zažijeme i výživnější příhodu. Jen z minulého týdne mám hned dvě.

Po létě jsem začala zase víc pracovat. Tom doma hlídá, já si sbalím kabelku a chvátám do televize. Jenže něco tady smrdí. A to dost! Nestíhám. Jako obvykle jedu na knop, což se v pražském provozu fakt nevyplácí. „No, asi jsem do něčeho šlápla,“ říkám si. Jenže nešlápla. Od Anitčiných hovínek mám celou kabelku a teď už i sedačku v autě a kalhoty. Jak se to stalo, nemám čas řešit. Musím totiž rozhodnout jiné dilema: Převléct se a přijít hodně pozdě, nebo smrdět? Z lákavé nabídky vybírám dvojku. Takže o pár desítek minut později se plížím chodbami ve snaze nepotkat příliš mnoho kolegů. Na WC se zbavuji toho nejhoršího, ale kabelka druhý den stejně letí do popelnice. Nikdo mi nic neřekl, tak snad si toho fakt nevšimli. Nechci být v práci za smraďocha.

Druhý „hnědý útok“ schytal Tom. Zase jsem ráno hektila do práce a už vypravená na něj volám, ať si jde převzít Anit, že už fakt musím. Tom se vybatolí z postele a rozespale sestupuje po schodech dolů. Najednou rána a je na zemi. Uklouzl po čerstvé hromádce. Rychle jsem se zdekovala. A ponaučení? Když nemáte čas dítě sledovat (jestli tlačí nebo se chystá čurat), bez plíny ho nechávejte jen na vlastní nebezpečí.

Vyměšování zdar. Vaše V.

17.9.2014 12:08

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist