Vzdorný týden

BATOLE LIVE! ANITA Minulý týden vzdorovaly události, věci i dítě. Jedna z velkých změn, kterou jsem slibovala v minulém článku, nakonec nepřišla. Měli jsme koupit byt. Den před podpisem smlouvy se ale majitelé domluvili s jiným zájemcem, který měl peníze v hotovosti. To jsme trumfnout nedokázali.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Taky jsem odřela auto (plus jeden cizí transit), porouchalo se nám otevírání kufru, výlet na Slovensko odnesla obrazovka iPadu, naše nejúžasnější chůva Eva nám dala košem a zažila jsem nejhorší focení (a pár dalších horkých chvilek) s Aňulkou.

Zkrátka konec prázdnin o sobě chtěl dát vědět se vší parádou. Ale rozházet se nenechám. Jasně, že mě na chvíli přemohlo naštvání. Ale s Anit po boku negativní pocity nikdy nemůžou trvat dlouho. Když je zrovna ve své sladkém batolecím módu, nedá se odolat jejím tanečkům, předvádění se, obličejům a nakažlivému smíchu.

Konec dovolených ale přinesl i jiný – dosud téměř nepoznaný mód. Vzdorovitou, naštvanou Anitku.

Možnost první: Může za to konec prázdnin, víc než dva měsíce jsme na cestách. V Praze maximálně na pár dní a pak pryč – za sluncem, babičkami a dědečky, dětmi, hrami, dobrodružstvím. Anit dovolené miluje. Ostatně, kdo ne? Takže vysvětlení Anitčina „náročnějšího“ období se celkem nabízí. Klasická podovolenková kocovina. Anit se po týdnech a týdnech plné pozornosti mnoha členů rodiny a neustálých výletů se mnou doma nudí.

Po poslední dovolené u Tomových prarodičů na Slovensku (kde si nás s Tomem ani nevšimla) zkrátka zjistila, že už nic super-žůžo se nechystá. Náš byt. Naše klasická hřiště. Praha. Máma. Táta. Několikrát za den se ptá na bábu Dádu (Tomova máma), bábu AAA (moje máma), dožaduje se obou dědečků. Chce i mámu Dády (Tomova babička) a mámu a tátu dědy (Tomovy prarodiče z otcovy strany).

Když konečně večer přijde na návštěvu teta AU BÁC (Tomova sestra), drží se jí jako klíště a nutí ji, aby s námi zůstala až do rána. A to se fakt snažím – beru ji do zoo, na hřiště, na trhy… Jenže to není úplně ono. Už se těším, až začnou kroužky a trochu se zase „zajedeme“ do normálního režimu.

Možnost druhá: Začíná období vzdoru. Spousta maminek s podobně starými dětmi se mě často ptá, jestli Anit prožívá období vzdoru. Jasně, má svou hlavu. Ale scény, o kterých mi vypráví kamarádky, jsem s dcerou nikdy nezažila. Žádné záchvaty vzteku, nekonečné řvaní, kopání, utíkání. Možná trochu trucování – to se Anit schoulí na zem a nehne se. Ale krátká partnerská promluva, při které tichým hlasem uznám její pocity, obvykle zabere.

Před několika měsíci se TO stalo. Byly jsme zrovna na Moravě v kavárně s koutkem a Anit měla hlad. Podala jsem jí banán, ale aby se jí lépe jedl, tak jsem ho zlomila. ZLOMILA! Anit začala běsnit. Po desítce minut se uklidnila u mě na klíně. A to bylo ONO. To bylo Anitčino období vzdoru, které začalo a skončilo zlomeným banánem. Aspoň jsem si to myslela.

Minulý týden. Nejhorší byly první tři dny po návratu ze Slovenska. Anit nechtěla nic. Oblékat se. Zůstat nahá. Jíst. Mít hlad. Jít ven. Zůstat doma. Všechno bylo špatně. Situaci vždy na chvíli zachránila některá z panenek, která taky nechtěla nic a navíc se dost vztekala, tak jí vždy Anit ukázala, jaký je lepší způsob řešení situace. Moc často jsem ji ale na tuto hru nepřemluvila.

V pondělí jsme šly na hřiště. Anit si za každou cenu chtěla obléct zelené nepromokavé oteplováky na zimu. Líbilo se jí, že má PÁSY. Po několika pokusech o změnu úboru jsem rezignovala. Anit šla v oteplovácích. Po drobné scéně na chodbě, kdy jsme musely vyřešit jak sladit sandálky a gumové pásky z oteplováků, jsme vyrazily do vyhřáté Prahy (ten den byly opět tropy). Po pár minutách venku a několika dalších naléhavých promluvách (bála jsem se, že se v tom vedru zapaří) si nakonec dala říct. Na hřiště Anit dorazila stylově jen v kalhotkách. Šaty, které jsem jí připravila, měly totiž blbě ušité kytičky. Ha.

V úterý večer se nemohla rozhodnout, které pyžamo si dá na sebe. I na těch nejoblíbenějších najednou našla nějakou vadu. A tak se zlobila a dokonce na nás s Tomem i chvíli křičela. Při ukládání do postele hodila obrovskou šavli. Nevím, jestli byla rozmzelá i proto, že ji bolelo břicho nebo naopak zvracela, protože její tělo není zvyklé zvládat takový nápor jekotu a žaludek už řekl dost. Možná od obojího trošku. Každopádně v následné sprše se uklidnila a uspávání už bylo klidné a rychlé.

Vše korunovala středa, kdy jsme se šly poprvé fotit do exteriéru. Bohužel bez Toma. Anit – milovnice focení, modelka a manekýna – pořád pokračovala v trucovité náladě. Po hodině přemlouvání a uplácení, odmítání a fňukání najednou otočila. Cvak. A začala se klasicky předvádět a nakrucovat před fotoaparátem. Bohužel už jsme museli končit.

Anitka už se nezlobí. To se dělo minulý týden. Od té doby jsme se trochu usadili a trochu zase zdovolenkovali (poslední záchvěvy léta nás vyhnaly ven z Prahy na farmu aspoň na jednu noc) a zase máme doma naši starou známou rozkošňáckou Anit. Tak věřím, že to byla možnost číslo jedna – a že podovolenková kocovina rychle vyprchá.

Čtěte také:

A já? Asi ve dvou okamžicích jsem měla namále. Téměř jsem opustila svou respektující filozofii, zahodila intuici i partnerský přístup. Byly to chvíle, kdy mi málem ruply nervy. Jenže jsem se na chviličku zastavila. Zamyslela. Představila jsem si, jak své řvoucí dítě zvednu a křičím na něj. Nebo ho plácnu po zadku. Pak má fantazie pokračovala: Viděla jsem, že by se nic dobrého nestalo. Viděla jsem Anitčiny oči zalité slzami. Viděla jsem její nechápavý a vyčítavý výraz v obličeji. Viděla jsem, jak by ji moje reakce rozčílila ještě víc. Vzpomněla jsem si taky na všechny mé kamarádky, které mi popisovaly různé své reakce – od plácnutí přes pevné tisknutí až po polití dítěte vodou. Všechny toho litovaly. Tento okamžik rozhodl.

A kupodivu bez agrese a uplatňování moci autority jsme pak obvykle zdánlivě nekonečnou scénu dokázaly celkem rychle vyřešit. Pořád si nemyslím, že by dospělí měli na děti křičet nebo je dokonce bít. Ale přeci jen už je malinko víc chápu – někdy je emoce rychlejší než racio. Nikdy jsem neodsuzovala rodiče, kterému trochu „ruply nervy“. Jen už vím, že mým lékem na takovou situaci je zastavit se. Nadechnout. Nechat Anit, ať klidně křičí. Přenést se myšlenkami do okamžiku o pár minut dál – jak můžu reagovat? Jak se tato situace může vyvinout? Pomáhá mi to i v momentech, které nejsou příliš dramatické, ale jsem prostě unavená, rozmrzelá, bez nálady. Kéž bych to uměla aplikovat i na Toma.

Ten si – na rozdíl od Anit – užije dosyta netrpělivé a rozhárané Veru. Když přijde z práce, vypínám. Nebo spíš přepínám a leju na něj všechno trápení světa (moje). Kupodivu Anit není vůbec solidární. Když mu popisuji, jak si vůbec nechce vzít ty kytičkové šaty – ještě včera její nejoblíbenější – a dokladuji to významným ukazováním na polonahou dceru na pískovišti, Tom s největším klidem přijde, řekne jednu větu a Anit si s úsměvem šaty obléká. A to se minulý týden dělo často. Snad už se to dít nebude. Tedy ne, že bych na Tomův um žárlila. Jen doufám, že nebude mít důvod žehlit tyto vzdorem pokrčené situace. Že to vlastně žádný vzdor nebyl. Jen mírné otrávení ze změny z prázdninového nerežimu zpět do všednodennosti.

Tak zatial. Vaše zatím (příliš) nevynervená V.

2.9.2015 1:51

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist