O holčičích věcech

BATOLE LIVE! ANITA Poslední dobou se dějí velké věci. Velké, intenzivní a většinou pozitivní. Čas, kdy o nich napíšu víc, ale teprve zraje. Dnes budu psát o malých věcech. Malých, ale pro nás neméně intenzivních. O naší holčičí holčičce.

7120_3481-1100x618.jpg

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Anita kojí

Nedávno jsem si všimla, že Anit začala kojit. Vyhrne si tričko nebo stáhne ramínko a přiloží si jednu ze svých panenek (většinou má to privilegium mořská panna Áďa). Nevím, jak na to přišla. Teď – už několik měsíců po tom, co jsem ji odstavila. Možná si víc začala všímat věcí kolem sebe. Na zdi máme fotoobraz Anit jako miminka přisáté k mému prsu. Nebo to viděla někde venku. Každopádně jsem ráda. Její mateřské pudy se zdají být v pořádku a já ji podporuji a chválím, jak se hezky stará o své panenky. Někdy se šibalsky zasměje a jde zkontrolovat moje prsa, zmáčkne mi na bradavku a tázavě se podívá. „Ne, tady už mlíčko není, miláčku. A ty jsi navíc už velká, žádné miminko.“ Odpovídám jí s úsměvem. Občas se nabídnu, že jí nakojím nějakou panenku. S hlasitým radostným vískáním mi podává mi postupně svou smečku.

Anitiny hračky

Anit si taky pečlivě vybírá hračky, se kterými si bude hrát. V hernách a dětských koutcích se vrhá na kočárky a na panenky. O auta projeví jen vlažný zájem – spíš aby neurazila nějakého přítomného kluka, který jí svoje „brmbrm“ vnucuje. Když se někde procházíme kolem stavby, fascinují ji velké stroje a nadšeně volá „bagr, bagr“. Jenže se svým bagrem, který jsme jí s Tomem dali k narozeninám, si ještě ani jednou nehrála. I když jsme ji k tomu nijak nevedli a zpočátku ani neměla od koho odkoukávat, vybírá si zkrátka „holčičí“ hračky. Teda kromě věcí kolem vaření. Baví ji hrát si na obchod a občas i vařit, ale zase ne tak často, aby se to dalo zařadit do Anitčina žebříčku „TOP TEN“. Aspoň v něčem bude zkrátka po mně. Emancipovaná Áňa. Akorát si musí najít chlapa, co jí uvaří.

Anita si hledá kamarádky

Stejně jako většina holek i Anit se chce družit. Kluci jsou ale podle ní obvykle moc divocí, hrají si s hračkami, které ji příliš nezajímají, neradi se drží za ruku. Anit miluje držení se za ruku. Pro své hry si proto hledá spíš holčičky. Ráda si s nimi povídá, směje, špitá různá tajemství v batolecím jazyce. Vzhledem k tomu, že upřednostňuje kamarádky minimálně o dva roky starší, myslím, že ani ony jí často nerozumí. Líbí se jim ale o někoho pečovat, vodit po hřišti, ukazovat svět.

Minulý týden jsme byly s mámou a Anit na Dolní Moravě. Parádní dámská jízda nabitá vším, co Anit zbožňuje. Od trampolín a dětských hřišť přes plavání a borůvky až po Soňu. Sedmiletou (tentokrát si našla celkem seniorku) blondýnku, která se o Anit nepřestávala starat. Dcerku to bavilo, ale jakmile po půlhodince pochopila, že si z ní Sonička dělá spíš živou panenku, udělala roztomile „pápá“ a vydala se hledat jinou zábavu. S mámou jsme se tomu musely smát.

Čtěte také:

A podobně bodovala i na Stvořidlech – v kempu u Sázavy, kam jsme s Anit ujely před rozpálenou Prahou. Pár děvčat ve věku od šesti do jedenácti let ji „vzalo do party“. Chvilku se s nimi radovala a nechala se vysazovat pětkrát nahoru-dolů na houpačku. Pak ale utekla ke tříleté Theušce, která si nezúčastněně hrála opodál.

Každopádně toto kamarádíčkování často spojené s hlazením, pusinkováním a hlavně držením se za ruce považuji taky za projev feminní stránky našeho dvouleťáčka.

Anita a celebrity a konečně: oblíbené postavy. Jako dost holek i ona se zamilovává do celebrit. Ovšem „celebrita“ pro batole znamená něco trochu jiného než pro dívku v pubertě, to je jasné. Princip adorace je ale velmi podobný. Anit miluje Elsu a Annu z Ledového království. Už má dvě trička a balon s jejich fotkami. Ztotožňuje se s Elsou, protože ta má zlaté vlasy a modré oči (jako Anit) a navíc umí „čáry máry“. A taky má krásný modrý plášť. Na Elsu si často hrajeme, a když nedávno dostala od švagrové (tety „au, bác“ – jak ji Anit vtipně nazývá, protože spadla a měla zlomený palec) velkou panu Elsu, její nadšení neznalo mezí. Postupně se ale na výsluní Anitčina obdivu probojovává taky prasátko Peppa a Krteček.

Když jsem byla malá, přebírala jsem od svých rodičů mírně alternativní názory na komerci. V mé době letěli Šmoulové, Ariel a kdovícoještě. Já ne. Protože tyto pohádky pro mě byly příliš komerční, plytké, ženy v nich nerealisticky vykreslené s velkýma očima a vosím pasem. Ano, to jsem byla já. Milovnice Birlibána, Dětí s Bulerbinu, staré (ne té moderní) Mary Poppins a Lovců mamutů. A taky Kubuly a Kuby Kubikuly, Broučků a později Foglarových hochů mnoha dalších – podle věku a momentálního rozpoložení.

Jenže vidím, že u Anit fungují tyto „IN“ postavy jako báječný socializační prvek. Potkají se dvě neznámá batolata, jedno má na tričku Peppu, druhé Elsu. (Počkat, to není vtip, ale reálná situace z nedávné doby.) Začnou na sebe ukazovat a smát se. „Peppa.“ volá jedno. „Elsa, Elsa.“ Upozorňuje druhé. Za dvě sekundy už se drží za ruce a vážně spolu rozmlouvají neznámou řečí, volnou rukou se přitom navzájem štípají do triček. S Tomem jsme se shodli. Trochu té komerce do života Anitky rozhodně pustíme. Ostatně trička s Elsou jsou pro ni ta nejoblíbenější, a tak se aspoň zkrátil čas, kdy si Anit ráno vybírá, co si dá na sebe. A to se taky počítá.

A když jsem už u toho výčtu holčičkovských rysů naší dcery, hádejte, jakou má nejraději barvu. No jasně, růžovou a červenou. Je to možné? Skutečně nejspíš existují nějaké vzorce chování a preferencí v kolektivním nevědomí. Generacemi předávaný soubor sdělení. Neviditelné dědictví, se kterým se každý jedinec nějak musí vypořádat. Do hry se samozřejmě přidávají další proměnné: povaha, genetika, vývojové období. Anit momentálně miluje, když se věci dělají správně. Dodržování (některých) pravidel je pro ni koktejlem hry, vzrušení, sebepotvrzení. A toho jsme s Tomem využili při vypořádání se s naší zatím největší bolístkou. Sedání do autosedačky.

Vychytávka s autosedačkou

Anit už nějaký ten měsíc MUSÍ nastupovat do autosedačky sama. Pokud se ji tam pokusím usadit já nebo kdokoliv jiný, spustí rozčilenou sirénu. Jenže její samonastupování znamená 5–20 minut navíc. Když konečně se smíchem vyleze do sedačky, nechce si sednout. Přeleze dopředu a zkouší řídit. Pochoduje po zadních sedadlech. Ptá se, jestli tentokrát může sedět jinde (tedy ne v sedačce ale třeba na místě vedle ní). Občas už mi praskaly nervy. Až jsem objevila dokonalou fintu. Přišla jsem na to vlastně úplně náhodou. Vysvětlovala jsem Anit, na co se používají pásy. Proč jsou důležité. A že nikdo nesmí jet bez zapnutého pásu, jinak by se v případě havárie zranil mnohem víc, než kdyby byl připoutaný. Používala jsem expresivní batoletštinu podle Karpa a vše demonstrovala gesty. Pak jsem si sedla dopředu, nastartovala a Anit zaječela: „Mámo, pááááás.“ Od té doby vždy, když Anit dělá kraviny a nechce si sednout, nastartuji auto. Anit sebou cukne a maže si sednout do své sedačky. U toho neustále opakuje: „Mámo, ne! Áňa pááás.“ Taky upozorňuje všechny v autě, že si musí zapnout pás a během cesty naši bezpečnost několikrát zkontroluje. Nedávno jsme vezli jednu známou a sotva si dosedla, Anit zaječela na celé auto: „Teto, pááás!“ Zabili jsme tak vlastně dvě mouchy jednou ranou. V našem autě nikdo nejezdí nepřipoutaný. A Anitčino nastupování se dá jednoduše urychlit pouhým nastartováním auta.

Zatial. Vaše V.

19.8.2015 12:46

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist