Temná stránka rodičovství

BATOLE LIVE! ANITA Na Velikonoce jsme jeli navštívit Tomovy prarodiče na Slovensko. Liptovský Mikuláš je sice z Prahy pořádný kus, ovšem s mezipřistáním na Moravě u našich se to dá celkem v pohodě zvládnout. Veškeré cestování navíc plánujeme tak, aby Anit spala. Tedy po obědě nebo večer.

6664_3859-1100x618.jpg

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Na Moravu jsme se přesouvali v pátek v poledne. Pak si Anit užila obou babiček a dědů a sotva se setmělo, hurá na Slovensko. I když byla dost znavená po prarodičovských radovánkách, první hodinu cesty Anit vůbec nemohla usnout. S Tomem jsme si málem vyzpívali hlasivky. Po dvou zastávkách na „uklidňovací/uspávací kojení“ a jedné na čurání (nočník vozíme s sebou a Anit v pohodě čurala v autě, ovšem zastavili jsme dost nešikovně, takže nám na okýnko klepali slovenští silničáři, jestli nemáme poruchu) Anit konečně zabrala.

Nemoci letošní šílené zimy-nezimy se Anit zatím celkem vyhýbaly. Nejhorší období neustálého smrkání a kašle bylo od listopadu do prosince a přičítám to oslabené imunitě po listopadovém očkování. Nový rok přinesl jen minimum nachlazení. Je pravda, že jsem se ale snažila Anitčinu imunitu trochu podpořit. Kromě homeopatik šitých na míru jsem jí v těch nejrizikovějších obdobích dávala i multivitaminy (od Babywebu jsem měla na vyzkoušení MultiSanostol), hodně zeleniny a ovoce, silné vývary. Teplé ponožky. 🙂 V onen Velký pátek ale Anitka začala trochu kašlat. Může se takto projevit cestovní horečka? Na tu Áňa trpí od narození.

V sobotu jsme se probudili u starky Vlasty. Pohled z okna potvrdil, že žádné jarní radovánky se konat nebudou. Venku leželo dobrých deset centimetrů sněhu. Anit si chvilku hrála a pak jsme se vypravili za druhou babičkou a dědou – starkou Věrkou a starkym Ondejem. Oboje Ániny praprarodiče bydlí v jednom městě, takže máme vždy super nabitý program. Naše extrovertní děvčátko zapomnělo na kašlání a samo si naordinovalo maraton předvádění, úsměvů, hraní a interakcí. Po dlouhém dni jsme zalezli do postele. A v jedenáct to začalo.

„Anit hoří. Musí mít určitě přes 38!“ budím Toma nešťastně. Ještě jednou se přesvědčuji dotekem, jestli se mi to nezdá. Ne. Anitka sálá jako kamínka. Tom běží pro teploměr, který potvrzuje můj odhad. Anit se mezitím vzbudila. Trochu naříká. Kojím a intenzivně myslím na to, aby se dceři udělalo líp. Chvíli přikládáme chladivé obklady a já bojuji s přesvědčením, že teplota je pro tělo dobrá. Nemá se srážet léky, pokud to není nezbytné. Jenže tohle už nezbytné je. Tom se starkou Vlastou jedou na pohotovost pro Baby Nurofen a já s tchyní trápím Aňulku dál přikládáním chladivých obkladů.

Konečně je Tom se starkou zpět.

Konečně teplota padá.

Konečně usínáme.

Moje poslední myšlenky před usnutím patří strachu. Tomu, který se narodil společně s naší dcerou. Který se schoval, ale číhá na příležitost zarýt své palčivé drápy do našich rodičovských srdcí. Který už nikdy nezmizí. Se schoulenou hořící dcerou v klíně jsem se cítila tak bezmocně. Polykala jsem slzy. Přála jsem si všechnu její bolest vzít na sebe. A takové je někdy taky rodičovství. Úzkostí hrdlosvírající. Strachy srdcebušící. Bezmocně nemohoucí. A to byla jen obyčejná teplota!

Čtěte také:

Druhý den ráno už Anit teplotu neměla. Vypadala pořád stejně spokojeně jako v sobotu. Smála se, hrála si, okouzlena tím, že je středem pozornosti, se ani na chvíli nezastavila. Jenže my jsme byli rozhodnutí. Rychle se rozloučit se všemi prapra a taky s Tomovými rodiči, sestrou (kteří taky přijeli na Velikonoce) tetou a sestřenkou a hurá na Moravu. A v noci zase domů.

Ucestované a nemocné Velikonoce jsme oslavili v pondělí v Praze. Anit se zázračně uzdravila. Podezření z této podivné nemoci padlo na zuby (má už všechny kromě stoliček – tak že by?), cestovní horečku, přetažení z přemíry podnětů a taky chystané odstavení. Anitku jsme totiž posledních 14 dní před Velikonocemi začali připravovat na to, že už nebude kojenec. Povídáme jí pohádky o odstavování, popisujeme jí, co se stane, chystáme rituální ukončení kojeneckého období s velkou oslavou a dárkem. A Anit je chytrá. Ví (rozhodně na nějaké – možná ne vědomé – úrovni), že jí neodepřu mléko, když jí nebude dobře. No, ale možná to byla vážně jen obyčejná rychlá viróza. Viróza, která nám s Tomem připomněla, že strach o naše děťátko umí být bolestně silný a intenzivní.

Každopádně – o odstavování napíšu příště. Protože to je teď u nás velké téma.

Zatial. Vaše V.

15.4.2015 12:51

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist