Líná máma, holé (ne)štěstí?

BATOLE LIVE! FILIP Máma mě poslední dobou hrozně zlobí. Vůbec mě nechápe.

ctenari-1100x618.jpg

Když jí vyházím nádobí ze skříněk v kuchyni, uklízí ho zase zpátky. Když hraju s bramborami bowling, sebere je a dá nahoru, abych na ně nemohl. Když vylezu na jídelní stůl, sundá mě zase dolů. Když si jdu umýt ruce do záchodu, odnese mě pryč a umyje mi ruce v umyvadle. A zavře dveře od koupelny, abych tam znova nemohl! V jednom kuse zachraňuje buď mě nebo věci kolem mě. Tuhle jsem zkoušel, jak dlouho to vydrží, a zase lezl na stůl. Chvíli to trvalo, ale asi po osmém pokusu najednou sebrala všechny židle a odnesla je na balkon. Taková podpásovka! Podezírám ji, že je líná a už ji nebavilo mě pořád sundávat.

Moc rád jí pomáhám v kuchyni. Když vaří, jdu taky. Dělám to co ona. Vezmu si ze skříňky hrnec a pokličku, ze šuplíku vyndám nějaké míchátko a míchám. Logicky ale nebudu míchat naprázdno, no ne? Tak si do hrnce dám to, co mám zrovna po ruce – pár autíček, magnetky z ledničky a tak. Aspoň je pěkně slyšet, když se to začne vařit. Ale z neznámých důvodů nemá máma pro moje vaření moc pochopení. Snaží se mě omezit, třeba mi dá jen jednu misku (plastovou!) a jedno míchátko (dřevěné) a dá pryč auta a magnetky. No co je tohle za míchání a vaření?! Když se naštvu a plácnu sebou o zem, tak mě sice pochová a řekne, že mě chápe, ale stejně mi to nedovolí dělat tak, jak chci já. Ach jo. Líná máma? Usnadňuje si to uklízení, že jo?

To je pak lepší odejít z kuchyně a hledat si zábavu jinde. Když není brácha doma, můžu si celkem v pohodě hrát s jeho hračkami a nikdo mi je nebere. Máma mi sice zkouší nabízet hlavně moje hračky, ale nejsem včerejší, s hračkami pro mrňata si hraju, jen když fakt musím. Hračky pro velký kluky, jako je můj brácha, jsou úplně jiná liga! Většinou mají nějaká hejblátka a součástky, které jdou sundat a ztratit, popřípadě ulomit. Moje – rozuměj věkově přiměřené – hračky se dají vkládat a skládat do sebe, nebo vydávají nějaké zvuky, ale moc zábavné to prostě není. A všechno je velké, aby to nešlo spolknout. A máma je líná hledat ztracené součástky a spravovat po mně bráchovy hračky, tak se mě snaží opít rohlíkem a vnutit mi hračky „vhodné“ pro mě.

Ovšem hračky dospěláků, to je teprve něco! Klíče, hodinky, mobil, nádobí, počítač, nabíječka, foťák, mámina peněženka, úplně všechno, co máma schovává v tom malém šuplíku v psacím stole, žehlicí prkno, sáčky do odpadkového koše, váza s růžemi, vysavač, knížky, taška s nákupem… Tolik zajímavých věcí, a já se na většinu z nich můžu tak maximálně dívat. I když – abych mámě úplně nekřivdil – občas mě nechá si na věci sáhnout, a když se ptám „Co je tohle?“, vždycky mi odpoví a většinou mi to i ukáže a půjčí do ruky. Třeba příborový nůž nebo vidličku. Babička s dědou měli o víkendu strach, když mě viděli, jak šermuju s vidličkou, ale máma jim vysvětlila, že to s ní umím a vůbec se nebála. Aspoň jsem jim mohl ukázat, jak si s ní umím napíchnout zeleninu. Kromě jogurtu už jím vlastně všechno jídlo sám. S jogurtem je ale ta potíž, že strašně snadno sklouzne ze lžičky, a navíc brácha se skoro pokaždý jogurtem pokecá. No a když se pokecá velkej brácha, tak se logicky pokecám taky. Jsem zvědav, kdy je napadne, že by to tak úplně být nemuselo, a nechají mě v klidu jíst i ten jogurt. Dám vám určitě vědět! 😉

Váš Filip


Jak to vidí máma

Občas na internetu – a tuším, že to bylo dokonce přímo na Babywebu – čtu články o tom, že bychom neměli děti stále jen stimulovat, vést, organizovat jim, s čím, jak a kdy si mají hrát, a že líní rodiče mívají spokojené děti. Někdy si ovšem říkám, jestli já to s tou svou leností už trošku nepřeháním. Když se srovnám s Katkou a tedy především její Kačenkou, resp. Kačenčinou slovní zásobou, asi by se dalo říct, že Filípka zanedbávám. Neumí čtyři zvířátka, pouze jedno – pejska. Jeho slovní zásoba je podle všeho chudší než Kačenčina. A to má taky staršího sourozence, který ho táhne vpřed. Ale v souladu s Katkou musím konstatovat, že Filipova slovní zásoba v 15 měsících je bohatší, než byla ve stejném věku ta Honzíkova. Faktor „starší bratr“ tedy jistě pozitivně působí i u nás.

Velmi málo ovšem působí faktor „aktivní máma“. Ne že bych nechávala Filípka celý den napospas jeho vlastní divokosti, sama s nohama na stole a horkým kafem při ruce (Bože, kafe, a navíc horké, jsem neměla už ani nepamatuju!). To vůbec ne. Jen jsem nějak už dávno opustila myšlenku, že je potřeba děti aktivně rozvíjet. Samozřejmě jim nabízím hračky nebo třeba knížky, o kterých jsem přesvědčená, že jsou pro ně vhodné – vzhledem k věku, schopnostem, dovednostem, které si s jejich pomocí mohou zdokonalovat. Ale upustila jsem od snah udržet je u dané aktivity, trénovat je. Projeví-li zájem, snažím se jim moc nepřekážet nebo je neodrazovat svou přílišnou horlivostí, a spíš jenom pozoruju, co vlastně s hračkou či knížkou dělají, co je na tom zaujme, jestli si vůbec hrají způsobem, který jsem předpokládala. Záměrně píšu v množném čísle, protože jsem to tak dělala už s Honzíkem a s Filipem v tom jen pokračuju (možná jsem ještě o chlup víc zlenivěla). Neprojeví-li zájem, což se pochopitelně také stává, neřeším to, nevidím v tom problém, prostě je teď jen víc zaujalo něco jiného. Vím, že jejich čas ještě přijde, že si zkrátka potřebují k určitým věcem dospět svým tempem, a že domnělý deficit hravě doženou.

Honzík je toho důkazem. Říkanky, básničky nebo písničky vytrvale odmítá dodnes, obzvlášť pokud bych s ním chtěla něco zpívat i já. K pravidelnému čtení knížek jsme také museli postupně dospět. V batolecím věku o prohlížení knížek moc nestál, nebo přesněji o prohlížení ano, ale jakmile jsem se chtěla zaměřit na text (byť velmi stručný) nebo jsem chtěla popisovat obrázky, ztrácel zájem a odcházel. Dnes čtou s tatínkem každý večer nejméně tři příběhy, přičemž Honzík u mnoha z nich zpaměti odříkává celé pasáže místo tatínka, nebo za něj dokončuje věty. Paměť, slovní zásobu či schopnost soustředění tedy absence říkanek nijak neovlivnila.

U Filípka vidím, že o podněty z mé strany nejeví až takový zájem jednoduše proto, že to, co dělá nebo říká starší bráška, je prostě vždy a za všech okolností zajímavější. Vědoma si toho, že Honzíkovi nemůžu konkurovat, odcházím obvykle s čistým svědomím věnovat se nějaké bohulibé domácí práci. A Filípek často po chvíli přišupajdí za mnou, vykrámuje mi půlku kuchyně a nadšeně bouchá pokličkami do hrnců. Mohla bych si to zjednodušit. Mohla bych do skříněk namontovat bezpečnostní zarážky a jednoduše mu nedovolit, aby se mi v kuchyni hrabal, ale na to jsem asi prostě moc líná. A navíc mě baví, jak se soustředěně zaobírá předměty běžného života, jak se učí a rozvíjí přesně v tom, co v danou chvíli potřebuje. Říkanky a zvuky zvířátek mohou počkat 😉

Mějte se lenivě krásně 🙂

Jarka

15.1.2016 12:53

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist