Kojí celá rodina! (skoro ;-) )

BATOLE LIVE! FILIP Tak jak si všichni užíváte prázdniny? My si dáme ještě jednou dva týdny u babičky a dědy, a vlastně na tom tak trochu vyděláme. Naše letní prázdniny začaly o týden dřív, a o týden později taky skončí. Je to pohoda, když nejsme vázaní školním rokem a jeho povinnostmi. Ve školce se to přece jen nebere ještě tak vážně. Dokud nejde máma do práce, můžeme si takhle dělat volno, kdy se nám zachce. Dobrý, ne?

kojenicko-1100x618.jpg

Přemýšlím, co nového bych vám tak napsal. Nic moc se u nás totiž neděje, kromě toho, že Brita strašně rychle roste, už váží skoro jako my s bráchou dohromady! A pořád moc neposlouchá, kouše boty, vyhrabuje babičce kytky ze zahrádky a žere nám bábovičky z pískoviště. A Honzík se jí pořád bojí víc než já. Asi mu to už zůstane. Jinak je u nás vše při starém. Každý den se sice naučím něco nového, ale na tom vlastně nic nového taky není. To dělají všechna batolata, že?

Vlastně jednu novinku bych měl. Máma se mi pokusila omezit kojení! Tak trochu se jí to i povedlo, už mě přes den nekojí kdykoli si řeknu, ale jenom ráno po probuzení v posteli, a pak na spinkání (po o a na noc). Nějakým nedopatřením se zapomínám v noci budit, takže si to nemám šanci dohnat ani nočním kojením. Ale neházím flintu do žita. Občas se mi povede na mámu vyzrát. Většinou už totiž přes den vůbec nespím, takže když po obědě nevypadám unaveně a nechci jít spát, žádný mlíko není! No ale když vypadám unaveně, mnu si očička, zívám a chci jít do postýlky, máma se slituje a jde si lehnout se mnou a nakojí mě. Dneska při tom usnula, a já si v posteli hrál a skákal a spát jsem stejně nešel. Jedna nula pro mě. 🙂

Někdy mi to ale vůbec nevyjde. Třeba když někam jedeme autem a já v něm usnu. Bez nakojení. Párkrát se dokonce stalo, že jsem si za celý den na mlíko ani nevzpomněl. A přitom ho mám tak rád. Mám v tu chvíli mámu jen pro sebe, dokonce i Honzík se naučil, že při kojení nás nechává na pokoji a většinou do mě nestrká a nesnaží se mě lákat na nějaké svoje hry. Nějak mám ale z mámy pocit, že nepoleví a postupně se mě bude snažit odstavit. Říká, že je unavená a že by jí pomohlo, kdybych mohl aspoň někdy usínat s někým jiným. Tak to asi zkusíme, a uvidíme, jak nám to půjde.

Držte mi palce!

Váš prsofil Filípek


Jak to vidí máma

Téma dnešního příspěvku se nabídlo tak nějak úplně samo. Tím spíše, že první týden v srpnu bývá už tradičně celosvětovým týdnem kojení. Maminkovské portály a diskusní fóra se opět na pár dní změnily v bojová pole kojiček a nekojiček, a ve výkladní skříně speciálního druhu selfie fotek, v jejichž centru nebyly šťastné úsměvy matek-kojiček, nýbrž naducané tvářičky jejich ratolestí, přisátých k prsu (většinou spíše odhalenému). Naštěstí už je zase klid a vše se vrací do starých kolejí. Alespoň do září, kdy proběhne ještě několik akcí, konferencí a nejrůznějších setkání k týdnu kojení v České republice (jak prozradil strejda Google).

Snad chápu smysl takovýchto akcí na podporu celospolečenského nastavení vůči určitým jevům či skupinám – Týden respektu k porodu, Týden kojení, Prague Pride apod. – ale už mi poněkud uniká smysl rozdělování společnosti na dva zpravidla nesmiřitelné tábory, které se snaží přesvědčit druhou stranu o své pravdě. Ovšem většinou nikoli věcnou argumentací, nýbrž shazováním a osočováním těch, kdo jsou na druhé straně barikády. Na jednom maminkovském webu jsem tedy bohužel narazila na několikero odsudků žen, které (z nejrůznějších důvodů) nekojily své děti, že nejsou dost dobrými matkami; jako by se snad mateřská láska měřila v litrech nakojeného mateřského mléka. Na stejném webu hned následující týden probíhala akce s názvem „týden nekojících maminek“, jako podpora ženám, které třeba kojit chtěly a nešlo to, a ony se kvůli předchozímu leckdy až necitlivému vyzdvihování kojení cítily jako méněcenné bytosti. Tahle iniciativa tam vznikla spontánně, dokonce ji nastartovala maminka, která sama patří do skupiny kojících, a mě to vlastně dojalo a také nasměrovalo můj dnešní příspěvek.

Měla jsem to štěstí, že jsem mohla kojit oba naše kluky, a že to šlo celkem bez problémů. Na počátku bylo vždy mléka spíš víc než málo, bylo třeba různě odsávat, masírovat, chladit. Po pár dnech se naštěstí vše uklidnilo a nabídka se srovnala s poptávkou. Za celou dobu kojení jsem nebyla nemocná (nachlazení a rýmu nepočítám), jen jednou jsem musela užívat ATB (letos na jaře) a samozřejmě jsem si tehdy nechala předepsat antibiotika slučitelná s kojením. Hlavně zpočátku jsem se snažila vyhýbat nadýmavým potravinám, dodržovat pitný režim, jíst nutričně bohatou stravu, nepít kávu a zelený čaj… většinou to znáte. Kojení pro mě ale nebylo jen prostředkem k utišení hladu miminka.

Užívala jsem si ty chvilky se svými syny, které byly jenom naše. Klid, blízkost, radost, hledění do očí, ukolébání ke spánku (leckdy i mému), pomazlení, později batolecí lumpárničky. Určitě tyhle momenty prohlubují citovou vazbu mezi maminkou a miminkem, určitě napomáhají dítěti cítit se u mámy bezpečně a spokojeně. Ale není to jediný způsob. A proto by mě nikdy nenapadlo hodnotit a odsuzovat nějakou maminku za to, že nekojí nebo kojila jen krátce. Stejně tak mám pochopení pro ženy, které své děti sice kojí, ale berou to jen jako způsob krmení, nepociťují při tom žádné zvláštní rozechvění, možná jim to je i trochu nepříjemné. Dost možná si takové ženy zaslouží vlastně větší obdiv než ty, kterým to jde tak nějak samo a ještě je jim to příjemné. Trochu rezervovaný postoj mám k ženám, které se rozhodnou, že nebudou kojit už dopředu, a důvodem pro ně je, že si kojením přece nebudou ničit prsa… To mi skutečně připadá sobecké. Ale vlastně neznám žádnou takovou ženu, ani osobně ani virtuálně, která by to tak měla i po porodu.

Chápu do určité míry i rozhořčení ostatních lidí nad kojením na veřejnosti. Věřím, že je jim nepříjemné vědomí, že se hned vedle nich nějaká paní svléká a odhaluje část svého těla. Taky jsem byla dříve trochu rozpačitá, když jsem na lavičce v parku nebo u vedlejšího stolečku v kavárně viděla nějakou kojící maminku. Většinou ale mé rozpaky nebudila samotná skutečnost, že tam kojí své dítko, ale spíš fakt, že u toho nemá dostatečné soukromí a klid, jaké jsem se domnívala, že k tomu potřebuje. S prvním dítětem jsem ovšem pochopila, že kojit můžete i v předvánočně narvaném nákupním centru na lavičce, s proudícími davy lidí kolem. Protože když je hlad, jde všechno ostatní stranou. A pokud vy samy stranou jít nemůžete, bude vám v tu chvíli nejspíš jedno, kolik lidí uvidí Vaši bradavku. Pokud se dítě dokáže přisát a pít, i když kolem něj pořád někdo chodí, tak to prostě nejspíš neřešíte. V opačném případě si aspoň přehodíte přes dítko plenku, aby se nerozptylovalo okolím a mohlo se soustředit na krmení. Pro stydlivější maminky nebo příliš zvědavé děti už naštěstí existují různé kojící koutky, kde si v klidu můžete sednout a děťátko nakrmit. Mám ráda např. ten v jednom nejmenovaném švédském obchodě s nábytkem – je jako malý pokojíček s křeslem a hračkami, vejde se tam pohodlně i starší dítě a tatínek (vyzkoušeno). A nepřipadáte si tam jako na záchodě!

Tohle je asi jedna z věcí, která mi na kojení na veřejnosti vadí. Že se stále ještě najdou lidé, kteří by matku s dítětem nejradši poslali nakojit na WC. A někteří to také skutečně řeknou a myslí to vážně. Připadá mi ale nanejvýš nedůstojné nutit někoho jíst tam, kde celý stravovací proces končí. Naštěstí se mi to nikdy nestalo. Měla jsem zřejmě štěstí na ohleduplné lidi všude, kde jsem potřebovala kojit své hladové děti. Co by ale většina veřejnosti říkala na to, že třeba v Mongolsku pijí mateřské mléko s oblibou i dospělí? Narazila jsem nedávno na článek, v němž Kanaďanka popisovala své zkušenosti s vychováváním a kojením synka během dlouhodobého pobytu v Mongolsku. Kojení na veřejnosti je tam zcela běžné, velmi podporované, i cizí lidé se zájmem a vřelostí chválí a podporují kojené dítko i jeho maminku. Běžně se tam děti odstavují až kolem čtyř nebo pěti let, výjimkou nejsou ani děti, které pijí mateřské mléko ještě v devíti letech. A odstříkané mléko, které si pro dítě odložíte do společné lednice na pracovišti, vám dost možná vypijí kolegové. Dokonce se prý v Mongolsku traduje, že bude-li dítě dlouho kojeno, vyroste z něj dobrý zápasník (zápas je mongolský národní sport). Ve srovnání s Mongolskem jsme tedy u nás v České republice s průměrnou délkou kojení někde kolem 9 měsíců pěkně pozadu.

Filípek je ve svých 22 měsících kojený ještě poměrně hodně, nicméně už jsme to trochu omezili. Mateřský plurál používám záměrně, dohodli jsme se na tom. Filip mě sice občas zkouší ukecat, ale já se držím naší dohody, že jen na spaní a ráno po probuzení. A musím říct, že mi to nesmírně vyhovuje. Zlepšilo se noční spaní nás obou, přes den už můžu občas nosit i jinou podprsenku než kojící. A relativně (pořád mi nejde z hlavy to Mongolsko) dlouhodobé kojení nám sem tam přináší i veselé situace. Nedávno jsme tu tak seděli na gauči, já kojila Filípka, Honzík háčkovaného Mimoně (a pak prý, že muži kojit nemůžou :-D), a Filípek se u prsa galantně střídal se svým nejoblíbenějším plyšákem Panem Opičákem (ve chvílích, kdy „pil“ plyšák, dělal Filípek mlaskavé zvuky, aby to bylo fakt věrohodné). Martin seděl vedle nás a skvěle se celou situací bavil. Já ostatně taky. Kdo nekojí s námi, kojí proti nám! 😀

Mějte se krásně a spo-kojeně!

Jarka

22.8.2016 12:32

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist