Viróza sem, očkování tam

BATOLE LIVE! FILIP Tak jsem si myslel, že letošní konec zimy bude trochu veselejší než loni. Ale asi jsem se spletl, vypadá to, že i tentokrát si sem tam střihneme nějakou tu virózu.

9837_9095_3-1100x618.jpg

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Minulý týden mě docela nepříjemně sejmul nějaký střevní bacil. Přijeli jsme zrovna k babičce a dědovi, navíc tam byl ještě krásný sníh, takže jsem se těšil ven na procházku a boby. Jenže už u oběda jsem neměl moc chuť k jídlu, byl jsem docela unavený a pofňukával jsem. Máma nevěděla, jestli mě dát spát, nebo jako co. Nakonec jsem chtěl s ostatními na procházku, ale po pár stovkách metrů mě máma stejně musela vzít do náruče a za chvilku jsem usnul. Hezky to houpalo a spalo se mi fakt dobře. Ale pro ni to asi nebylo nic moc, neměla s sebou totiž manduku, takže mě nesla víc než kilometr a půl sněhem v náručí (v takové té poloze, jak nosí princové v pohádkách princezny). No nezáviděl jsem jí to.

Když jsem se po návratu vzbudil, zbaštil jsem ke svačině s chutí jogurt. No a pak to začalo. Udělalo se mi špatně a všechno šlo ven. A pak ještě několikrát. Bylo to hrozně vysilující pro mě i pro mámu. Sice se mi pokaždé na chvíli ulevilo, ale až do večera, než se mi povedlo doopravdy pořádně usnout, to bylo docela trápení. Máma se navíc bála, že by tu střevní virózu mohla ode mě chytit i babi Dáda, pro kterou by to vzhledem k věku asi bylo ještě víc blbý než pro mě. Ale víte, jak to nakonec bývá…

Když se mi udělalo líp, sejmulo to po pár dnech mámu (zatímco babi Dáda zůstala jako rybička). A taková nemocná máma, to je pěkně naprd, to vám řeknu. Brácha nešel do školky a zůstal s námi doma. Mámě bylo zle, a tak ležela v posteli a moc si nás nevšímala. Táta přijel nečekaně v poledne domů a přivezl nám aspoň mraženou pizzu, jinak bychom byli s Honzíkem asi o hladu až do večera. Máma fakt nefungovala. Večer už se jí naštěstí udělalo líp a další den už se o nás zase starala jako vždycky. Ale čtvrteční plavání jsme teda museli odpískat, na to jsem ještě neměl dost sil ani já, natož ona.

Ještěže teď už nám je všem zase dobře a jsme zdraví. Nedovedu si představit, jak šíleně bychom se nudili, kdybychom museli být doma a nemohli jsme nikam mezi kamarády.

V Honzíkově školce jsem už jako doma, skamarádil jsem se s několika dětmi z Honzíkovy třídy, docela se tam už vyznám a těším se, až tam taky začnu chodit. No a v neděli jsme byli na setkání spousty rodičů a dětí v bezvadné herničce. Fakt jsme si to tam s bráchou moc užili. On vedl sofistikované hovory s cizími tatínky (toho našeho jsme nechali odpočívat a studovat doma) o bezpečnosti na silnicích a já jsem řádil na klouzačkách. Doufám, že tam brzy pojedeme zase!

Do té doby se mějte parádně a bacha na bacily!

Váš Filípek


Jak to vidí máma

Už před několika měsíci jsem tu naťukla téma očkování, a jestli mě paměť neklame, ještě stále vám ho dlužím. Ve světle posledních několika nemocí, které jsme doma prodělali, a taky s ohledem na blížící se konec mojí rodičovské dovolené u nás toto téma zase získává na aktuálnosti. A tak asi nadešel čas, abych se podělila o svoje dojmy a myšlenky. Jsem si vědoma, že to je téma poměrně dost třaskavé, a proto bych chtěla hned v úvodu napsat, že zde prezentuji pouze svůj osobní názor a nemíním v souvislosti s očkováním nikoho o ničem přesvědčovat.

A nechci ani zkoumat, zda je očkování přínosné a do jaké míry, jaká jsou případná rizika a nežádoucí účinky, proti čemu všemu očkovat. To je opravdu na každém rodiči, jak se rozhodne. Sebe bych označila za spíše obezřetnou a opatrnou v otázkách očkování.

Honzíka, naše první dítě, jsme nechali očkovat podle očkovacího kalendáře ve schématu 3 + 1. Kromě standardního očkování tzv. hexavakcínou dostal ještě vakcínu proti pneumokokovým infekcím. Na doporučení lékařky jsme tehdy očkovali v rozestupu dvou týdnů na střídačku – jedna vakcína, za dva týdny druhá vakcína, za další dva týdny druhá dávka první vakcíny, pak druhá dávka druhé vakcíny atd. Nechtěla jsem Honzíka zatěžovat dvěma vakcínami naráz, i když to znamenalo častější návštěvy u naší dětské lékařky a více vpichů.

Čtěte také:

Nabízené očkování proti rotavirům jsme tehdy i na doporučení lékařky a zdravotní sestry nedávali. Honzík zvládl veškerá očkování velmi dobře, častokrát nezaplakal ani při samotné aplikaci vakcíny, v následujících dnech jsme nepozorovali žádné změny v chování nebo prospívání. Vždy se to obešlo bez horeček, maximálně s mírně zvýšenou teplotou, kterou nebylo třeba nijak srážet, eventuálně s jedním spavějším odpolednem. Vzhledem k tomu, že v době plánovaného přeočkování poslední čtvrtou dávkou hexavakcíny byl často mírně nachlazený, posunulo se nám toto poslední očkování nakonec dokonce o několik měsíců.

V té době už jsem ale – podobně jako asi velká spousta maminek – přece jenom začala mít pochybnosti o tom, jestli je vše kolem očkování skutečně tak bezpečné, jak se zdá. Především mě zajímala otázka správného načasování jednotlivých očkování. Dospěla jsem k názoru, že očkovat je v zájmu ochrany zdraví společnosti třeba, ale s rozumem a s přihlédnutím k zájmům konkrétního dítěte – a právě tady vnímám jako velmi obtížné dokázat rozlišit, kdy jde o zbytečné zastrašování matek, ať už ze strany pro- nebo protiočkovacího tábora, a kdy jsou naopak argumenty jedné či druhé strany skutečně věcné a dávají smysl. Začala jsem být opatrnější. Taky mám dojem, že proti nemocem, které naše generace prodělala většinou bez velkých obtíží a získala díky tomu doživotní imunitu, by zřejmě nemuselo být očkování povinné, stačilo by snad dobrovolné.

S živou vakcínou MMR (proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám) mám určitý problém dodnes. Honzík jí byl očkován s mírným zpožděním za tehdejším očkovacím kalendářem, ale tak, že v době nástupu do mateřské školy ve třech letech už měl spolehlivě naočkované obě dávky. Nedokážu posoudit, zda určité změny v Honzíkově chování a vystupňování jeho vzteklých reakcí na situace, které se nevyvíjely podle něj a které přišly v době po očkování jednou i druhou dávkou vakcíny, bylo jen přirozeným vývojem nebo mělo nějakou souvislost právě s očkováním vakcínou MMR. Ale i bez ohledu na to nejsem dodnes vnitřně zcela srovnaná ani s tím, že kvůli tomuto očkování už zřejmě nebude mít příležitost odstonat si přirozeně příušnice a získat díky tomu doživotně protilátky. Já jsem tuto nemoc v dětství měla a nepovažuji ji za tak moc závažnou (pro většinu populace) či nepříjemnou, aby se mi očkování proti ní (s účinnosti v řádu několika let) jevilo jako lepší varianta než ji prostě prodělat. S ohledem na to, že mám syny, jsou pro mě příušnice palčivějším tématem než zarděnky (ty bych asi mnohem víc řešila, pokud bych měla dcery).

Filípek dostal „hexu“ o něco později než Honzík. Prvního půl roku svého života byl nachlazený několikanásobně častěji než ve stejném období Honzík, a tak zkrátka bylo nutné nějakou dobu počkat. Vakcínou MMR nebyl zatím očkován vůbec. Přiznám se, že když jsem před více než měsícem viděla ty jeho boule za ušima, tak trošku jsem doufala, že nějakým nevysvětlitelným řízením osudu narazil na vir příušnic a nakazil se (byť to vzhledem k inkubační době bylo v podstatě nemožné). Diagnóza angína mě na chvíli trochu zklamala. Zpětně si říkám, že to bylo přesně tak, jak to být mělo. Nicméně řádně očkovaný v tuto chvíli stále ještě není. Jen co jsme se dostali oba z té angíny, skolila nás již zmiňovaná střevní viróza. V příštích měsících se kvůli vrtkavému předjarnímu počasí dá celkem úspěšně předpokládat, že rýmy a nachlazení a dost možná i ty rotavirové infekce budou ještě mezi lidmi kolovat. Raději tedy ještě očkování o několik týdnů odložím, abych měla jistotu, že v době aplikace vakcíny bude alespoň tři týdny skutečně zdráv a bez všech viditelných obtíží. Do jisté míry nás ovšem tlačí čas. Termíny podávání přihlášek do MŠ se nezadržitelně blíží, a tak potřebujeme trefit očkování ideálně ještě předtím.

V hlavě mi ale hlodá červíček, který našeptává, že šance na umístění Filípka do kterékoli státní školky v naší spádové oblasti od jeho tří let je beztak mizivá. Na misky vah se tak proti sobě dostávají na jedné straně poměrně malá šance na umístění ve školce, podmíněná ovšem alespoň jednou dávkou MMR (současný platný očkovací kalendář tuším počítá s druhou dávkou až před nástupem do školy) a na straně druhé moje přesvědčení, že by i první dávku MMR mělo dítě dostat co možná nejpozději, ideálně až po třetím roce života, protože by to mělo významně snižovat riziko výskytu možných nežádoucích účinků.

Vím, že Filípek by moc chtěl do školky a mezi děti. Vím, že do stejné školky s Honzíkem prakticky nemá šanci se letos dostat (možná za rok už by to mohlo vyjít). Vím, že čas mého návratu do práce se nezadržitelně blíží. Vím, že soukromá školka je mimo naše finanční možnosti. Vím, že vozit každého syna do jiné školky bude časově jen velmi těžko slučitelné s návratem do práce. Vím, že tohle rozlousknout bude ještě zatraceně těžké…

Tak zase někdy, třeba o inkluzi a výběru školy pro Honzíka. 😉

Vaše ze všeho toho přemýšlení už trochu unavená Jarka

22.2.2017 1:34

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist