Salto mortale

JAK TO VIDÍ MÁMA Bylo nebylo, v jedné malé zemi uprostřed Evropy se narodil kluk. Byl to veselý zvídavý klučina s vlnitými zrzavými vlasy a šibalským úsměvem. A tomu klukovi se v jednom kuse stávalo, že odněkud nebo někam padal, o něco zakopával, nebo aspoň boural na odrážedle. Chudák jeho máma…

1528313836BW_oba_3_-1100x618.jpg

Začíná to jako pohádka, ale musím přiznat, že mi do zpěvu moc nebylo. Naštěstí jako ve správné pohádce máme i v našem příběhu happy-end. (Tak doufám, že dočtete do konce, i když jsem právě vykecala pointu). 😀

Že děti v jednom kuse brkají a zakopávají, narážejí do nábytku a pořizují si jednu modřinu za druhou, s tím jsem tak nějak počítala, když jsem do toho před lety šla. Stejně tak mi bylo jasné, že když máme dva chlapečky s věkovým rozdílem 25 měsíců, bude třeba počítat s jejich bitkami, hádkami a bojováním, což pravděpodobnost nejrůznějších šrámů a modřin značně zvýší. V naší minimalistické lékárničce proto figuruje neštípavá desinfekce ve spreji, náplasti rozličných velikostí a arnica montana na zastavení krvácení.

Když se narodil Honzík, zažili jsme první velký pád a krvácení ve věku jeho osmi měsíců. Samozřejmě to byla moje chyba, chvilková nepozornost, a mimino to vzalo po břiše z naší postele na zem. Krve jako z vola, řvoucí vyděšený Honzík a ještě vyděšenější já – bez auta, Martin zrovna v Kolíně vyřizoval opravu kolečka u kočárku, ordinace našeho pediatra v ten čas zrovna zavřená. A tak jsme se projeli sanitkou do Krče, kde jsme si dali klasické kolečko: rentgen hlavy, sono bříška, ORL. Všude všechno cajk, už saniťáci mě uklidnili, že pokud dítě po pádu hned řve, neztrácí vědomí, nezvrací, nejdou mu oči šejdrem a uklidní se v náručí u mámy, nic to nejspíš nebude.

Honzíček v zakrváceném bodýčku v době příjezdu sanitky skutečně už neplakal, naopak si se zájmem prohlížel toho pána, co jel s námi, a hlavně všechno, co v sanitce viděl. V nemocnici v rámci možností dobře spolupracoval (ječel jen, když jsem mu kvůli RTG držela hlavu a nemohl s ní volně hýbat), při čekání na jednotlivých pracovištích se kojil jako obvykle, a tak jediným závěrem bylo, že si asi při pádu natrhl uzdičku mezi horním rtem a dásní, což prý se mu bude časem hodit při artikulaci.

Od té doby si na pády a úrazy dával vždycky velký pozor, patří spíše k opatrnějším dětem, které se moc nepouštějí do činností jako je lezení na stromy, skákání panáka nebo lezení po zídkách. I k tomu jízdnímu kolu přistupuje s největší opatrností. No a já jsem jako matka asi poněkud polevila s pozorností.

Narodil se Filípek a hned odmalička bylo patrné, že oproti Honzíkovi bude trochu divočejší, odvážnější a celkově neřízenější střela. A dokazuje to doslova při každé příležitosti! Naposledy mě slušně proškolil před dvěma týdny cestou na plavání. Jeli jsme nějak dřív, a tak jsme se ještě zastavili na dětském hřišti. Bylo trochu mokro, vše kluzké. Filip začal šplhat po provazovém žebříku na skluzavku, já se kochala, jak mu to hezky jde a že už vůbec nepotřebuje moji pomoc. Několikrát vylezl a sjel, nadšený a spokojený, já hrdá, jak je zdatný.

Jenže chyba lávky, když už byl asi po páté skoro nahoře, najednou se mu smekly nohy v tom posledním oku z lan, nožky projely dovnitř a ruce, kterými se jen opíral o dřevěnou podlážku, na kterou se snažil vylézt, bezmocně prohmátly naprázdno. Filípek předvedl parádní salto vzad, jen nepatrně zbržděné lanovým žebříkem, a přistál přímo na hlavu. Skoro ze dvou metrů. A já zase jako matka selhala, protože jsem stála opodál a nestihla jsem ho zachytit. Mohla jsem mu jen nabídnout svou náruč a utěšit ho. A samozřejmě jsem hned kontrolovala, co ho kde bolí, kam se přesně uhodil, jestli si něco nezlomil, neodřel záda o ta lana. Pamětliva rad saniťáka jsem se zajímala hlavně o to, jestli Filip normálně reaguje, nedělá se mu špatně a neztrácí vědomí. Vše se zdálo v pořádku, odnesla jsem Filípka těch posledních pár metrů do našeho zázemí k plavání, poradila se s recepční Martou, a pro jistotu zavolala Martinovi, aby pro nás přijel a vzal nás do nemocnice.

A tak jsme zažili takové malé déjà vu v Thomayerově nemocnici – RTG hlavy, sono břicha (tentokrát ovšem bez ORL, protože nebylo žádné krvácení z hlavy), abychom si potvrdili, že Filip spadl dobře, nic si nezranil, i krční obratle všechny v pořádku. Dokonce vtipkoval s panem doktorem v ambulanci a taky s paní doktorkou na sonu. Pak všem vyprávěl, že mu v nemocnici fotili hlavu a studili bříško. Od té doby se mu povedlo někde sebou říznout už nejmíň desetkrát, z toho třikrát se praštil do hlavy, až mu naskočila boule. Tak můžu já mít někdy klid? 😀

Tak se mějte krásně a bacha na hlavu!

Jarka

7.6.2018 2:18

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznetev zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist