Když nemůžeme na Velikonoce na venkov, musí venkov přijet k nám

BATOLE LIVE! FILIP Tak máme po Velikonocích! A byl to teda mazec. Posuďte sami.

9837_9065_5-1100x618.jpg

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Týden před Velikonocemi jsem dostal rýmu. Máma v těsném závěsu za mnou, ale mnohem horší. Zrušené plavání, sporadická Honzíkova docházka do školky, nuda doma (ne v Brně). Nejvíc se nudil brácha, protože byl v pohodě a zdravý, ale prostě nešlo, aby ho vozil táta do školky i ze školky, a máma byla ráda, že nám jakž takž udělala něco k jídlu a pustila pohádku. A nelepšilo se to. Celý týden před Velikonocemi to bylo spíš horší a horší. A do toho tátu chytly bolesti v zádech, že chodil jako starý dědeček. Prostě takový modřanský lazaret.

Plánované čtyři dny u babičky a dědy tedy padly. A tím tak nějak i máminy romantické představy o velikonočních tradicích: společné barvení vajíček s babičkou, pletení pomlázky, beránek, mazance, jidáše. Jo, pěkný prd! Vařil táta, takže na Velký pátek jsme pěkně pohansky měli maso. Jidáše nikdo nedělal. Mazanec upekla máma asi dva týdny před Velikonocemi cvičně, jen se po něm zaprášilo, ale o Velikonocích prostě nebyli lidi. Chtěla aspoň toho beránka, ale toho jí táta zatrhnul, ať radši leží a odpočívá. No tak ho poslechla (a podle mě fakt ráda, i když trochu prskala, že přece chtěla to a tamto a ještě tohle).

V pátek vzal táta Honzíka na Smíchov do Království železnic. Mrzelo mě, že jsem nemohl s nimi, ale měl jsem sám taky ještě moc velkou rýmu. A tak jsme tu odpočívali s mámou a koukali na pohádky a bylo to vlastně taky docela fajn. Brácha přijel nadšený, ukazoval nám fotky, jak řídil tramvaj. Táta zase byl nadšený těmi modely vláčků. Už se těším, až tam vyrazíme znovu a všichni. 🙂

No a v sobotu zavolali děda s babičkou, že když jsme takoví marodi a nemůžeme přijet k nim, že v neděli přijedou aspoň na krátkou návštěvu oni k nám! Babičku Dádu, pro kterou už je cestování příliš náročné a kterou máma chtěla uchránit před tou svou brutální rýmou, nechali v klidu doma. A zachránili nám Velikonoce!

Čtěte také: 

Babička upekla mazanec i beránka, přivezla domácí klobásy a uzené, spoustu domácích vajíček na barvení, i proutky na pomlázku. Mámě bylo v neděli už o něco líp, dokonce rozmasírovala (s mou nezbytnou pomocí) tátovi trochu ta záda. Odpoledne jsme tedy vyrazili i na krátkou procházku a ukázali jsme babičce a dědovi naši nejoblíbenější trasu. Honzík drandil na nové koloběžce (kolo odpočívá v garáži a čeká, až si na něj dodá víc odvahy), já měl svoje odrážedlo a byl jsem rychlejší než brácha. Děda byl nejvíc perplex z toho, že už tu kvetou hrušně a jabloně, protože u nich nekvetou ještě ani třešně. Holt Česká Sibiř je Česká Sibiř.

Večer nám pak máma s tátou upletli pomlázky, máma obarvila pár vajíček v cibulových slupkách a na Velikonoční pondělí jsme měli všechno připraveno skoro úplně podle jejích představ. Jen tu koledu jsme letos nerealizovali. Sousedi byli snad všichni někde na chalupách, a po okolních domech jsme chodit nechtěli. Ani vlastně nevíme, jestli se něco takového vůbec v Praze dělá? Loni u babičky a dědy jsme klasicky obešli půlku vesnice a donesli spoustu vykoledovaných vajíček – jako náhradu za ty, které si zas u babičky vykoledovaly jiné děti. Ale mámu jsme pomlázkami vyšupali, to zas jo. 😉 Tak snad už bude zdravá a vydrží nám co nejdýl.

Tak krásné jaro všem!
Váš Filípek


Jak to vidí máma

Letos se to fakt nevyvedlo úplně podle mých představ. Snad nám bude příští rok přát o něco více. Nakonec se ale ukázalo, že i komornější a poněkud pelíškové pojetí Velikonoc má něco do sebe. Namísto aktivního běhání venku jsme trochu více odpočívali a nabírali síly, abychom si to mohli vynahradit, jakmile poleví ta úplně nejarní zima, co teď venku panuje.

Ještě bych se chtěla vrátit v čase o dva týdny zpět a povědět vám, jak probíhalo druhé kolo focení v ateliéru Fotopromě. Tentokrát jsem tam vyrazila sama jen s Filípkem. Trochu jsem se bála, že nebude chtít spolupracovat jako minule a že bychom tím zbytečně nabourávali den tatínkovi i Honzíkovi. Ale byla jsem mile překvapená. Filípek byl totiž jako vyměněný. Možná sehrálo určitou (zásadní?) roli to, že jsme tentokrát šli do ateliéru, ve kterém jsem se fotila v těhotenství. Není tam celý pokojíček s hračkami a dětskými křesílky a stolečky. Pouze jedna krabice kostek a pár dalších hraček v ní. Zato ovšem jsou prostory pro focení mnohem větší a členitější, dá se tam běhat a je tam méně věcí ke shození a rozbití.

Byla jsem klidnější, a i to mělo pravděpodobně velký vliv na průběh celého focení. Zatímco ze mě vizážistka Ivana dělala krásnou maminku, Filípek skládal věže z kostek, zkoumal terén a bavil nás svou dobrou náladou. Pak poměrně ochotně spolupracoval s převlékáním, nechal se režírovat fotografkou Evičkou, kterou znám už z dob těhotenského focení, usmíval se do objektivu a vyloženě si tu pozornost užíval. Nejvíc se mu asi líbilo poskakování na velké posteli a dřevěný houpací koník. Dámy z Fotopromě se o nás staraly přímo královsky, vytvořily báječnou atmosféru a s Filípkem si skvěle rozuměly i v přestávkách mezi focením. Šlo to zkrátka jako na drátkách a já se už nemůžu dočkat, až uvidím výsledné fotky.

Mějte se krásně!
Jarka

19.4.2017 2:58

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist