Z nemoci do nemoci

JAK TO VIDÍ MÁMA Budu se trapně opakovat, ale zas si jdu stěžovat na nemoci! Letošní zima, resp. její konec, nám dává opravdu hodně zabrat. Vlastně se to sype prakticky od Vánoc…

1522235749a05-1100x618.jpg

V lednu jsme měli asi dva týdny, kdy jsme byli úplně fit, jinak je to pořád aspoň rýmička nebo kašel u někoho z dětí nebo u mě. Pak mě sejmula ta chřipka, o které jsem psala minule, a když jsme se z ní slavnostně všichni dostatečně vyzdravili, abychom mohli s kluky na plavání, absolvovali jsme jednu lekci a zase se to sesypalo.

Aktuálně poleháváme doma se střevní virózou, chvílemi nestíhám podávat kyblík a utírat poblinkané pusinky nebo pokakané zadečky, do toho sama procházím stejnou virózou jako kluci. Co mi tím chce Vesmír jenom říct? Poslední kvartál jsme opravdu víc nemocní než zdraví, navíc průjmové onemocnění znovu téměř přesně po třech měsících, to už musí něco znamenat.

Že jsem dlouhodobě nespokojená s Filípkovým stravováním – či spíše nestravováním, to už jsem vám taky psala. A mám za to, že to má přímou souvislost s jeho nemocností a imunitou. Vždycky, když nás navštíví střevní „chřipka“, začne u Filipa – nejslabšího článku. Honzík obvykle odolává o několik dní déle stejně jako já. A Martin, který tráví většinu pracovních dní mimo domov, se obvykle jediný udrží v provozuschopném stavu. Tuhle při té mé chřipce si z toho dělal legraci, že to je díky zkušenosti s chemoterapií.

I jeho kolegové v práci se letos potýkali s těžšími chřipkami než v uplynulých letech a Martin byl jeden z mála, kdo chřipkovou epidemii přestál úplně zdráv. Navíc maminka jedné jeho kolegyně má za sebou také léčbu rakoviny a překvapivě i ona zůstala zdravá, ač celá rodina onemocněla a ona dokonce nemocná vnoučata hlídala. A tak přišel Martin se svou originální teorií, že kdo přežil chemošku, toho nějaká chřipka nebo viróza nemůže vůbec rozházet. 😊

Spanilé jízdy MHD

Ale abych si pořád jen nestěžovala na nemoci. V tom krátkém zdravém časovém okénku se nám podařilo koupit klukům boty na jaro. Vsadila jsem na Svobodnou chůzi a vybrala klukům barefootové nízké jarní botky, se kterými už měl Honzík dobrou zkušenost minulý rok. Doufám, že na příhodné počasí nebudeme čekat dlouho.

Cesta do obchodu nám, pravda, z Modřan do Kobylis trvala více než hodinu (pak stejně dlouhý čas v obchodě a pak ještě cesta zpátky), ale kluci jezdí MHD rádi, a tak si to užili. Navíc téměř vždy, když někam jedeme, máme vtipné zážitky s ostatními cestujícími. Tentokrát dokonce s japonskými turistkami, které na Staroměstské přistoupily do tramvaje.

Napřed nesměle mávaly na Filípka, a když kluci reagovali a začali na ně mluvit, dali jsme se všichni do řeči. Dámy obdivovaly, jak jsou kluci roztomilí, Filípek se jich ptal, jak se jmenují, Honzík měl potřebu pochlubit se se svou znalostí angličtiny a vyjmenoval jim číslice od jedné do dvanácti. Zpravila jsem tedy obě dámy o věku kluků a o tom, že žijeme v Praze, a samozřejmě dělala tlumočnici. Víc jsme toho za těch pár zastávek stejně nestihli. Při loučení si ještě Honzík vyžádal překlad čísla tramvaje do angličtiny, aby na ně mohl mávat a volat „seventeen“.

Vlastně mám tyhle bezprostřední interakce s lidmi ráda, ač se do nich sama od sebe většinou nepouštím. Nějak v sobě mám tu dospěláckou opatrnost, hledět si svého, nikoho nerušit a neobtěžovat, hlavně potichu a nevyčnívat. Klukům je tohle všechno pěkně šumák. Když se jim nějaká paní líbí, začnou si s ní povídat, rovnou na tykačku a pěkně nahlas. Já v první chvíli trochu překonávám ostych a pocit viny, že dítě tyká nějaké cizí babičce, ale ta je s tím obvykle úplně v pohodě a hned se s kluky vybavuje jako se starými známými. Na pravidelných linkách už máme svoje tety a babičky, které nás zdaleka zdraví a ptají se kluků, co je nového. A řidičové na lince 117 se už většinou naučili nám zamávat, když vystoupíme na naší zastávce. Někteří dokonce na pozdrav i zatroubí. Děkujeme!

Trochu víc trnu, pokud se klukům něco nelíbí. Protože to dávají najevo úplně stejně nahlas a bezprostředně jako radost. Zatím nás ale ještě žádný řidič nevyhodil, když se Honzík hlasitě rozčiloval, že pouští hlášení zastávek se zpožděním nebo že zadek autobusu už projel na červenou. Filip občas křičí na ostatní děti v a autobuse, ať na něj nekoukají, nebo se hlasitě ohrazuje, když si někdo sedne na místo, kam jsme si chtěli sednout my. Většinou to ale nějak zvládneme ukočírovat a ke konfliktům s jinými cestujícími nedochází. Děkujeme podruhé!

Když jsme se vrátili z naší výpravy pro boty, přišel za mnou pak Honzík se záludnou otázkou: „Mami, když jsi předtím říkala, že sedmnáct je sevntýn, tak to znamená, že osmnáct je ejttýn a devatenáct najntýn?“ Celkem mi padla čelist, jak si to dokázal odvodit. Na správném spellingu zapracujeme v budoucnu, na to je ještě času dost. 😉

Užijte si svátky jara v jarní náladě, s jarním počasím a pevným zdravím! My vám budeme trošku závidět a těšit se, že si všechno brzo vynahradíme!

Jarka

29.3.2018 3:05

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist