Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
Dovolená skončila stejně rychle, jako začala, a my jsme ve středu 13. září brzo ráno nasedli do autobusu směr letiště a frrr letadlem do Čech. V poslední den před odletem se mi ještě povedlo spadnout do toho velkého bazénu pro dospěláky (naštěstí na jeho mělké straně, takže jsem byl venku dřív, než to máma stihla oběhnout od lehátka a skočit pro mě) a dostat pigáro od vosy. Nějak nevím, který z těch zážitků mě vylekal víc. Jestli nečekaný ponor nebo píchanec do ruky.
Celkově musím ale dovolenou hodnotit kladně. Moře bylo čisté a krásně teplé, slané tak akorát. Místní komáři celkem rozumní, takže poštípali víc bráchu než mě, a v druhém týdnu už nám dali pokoj úplně a přesedlali na mámu a na babičku. Na pláži byl dostatek písku pro všechny děti a jejich hrady, dost placáků pro všechny dospěláky a jejich rohože, a pravidelný vítr, takže mělo smysl si ty placáky schraňovat. Kdybychom měli ale celých čtrnáct dní jenom chodit na celý den na pláž, byla by to nuda.
Naštěstí to mámě s babičkou včas došlo a vzaly nás v polovině pobytu na výlet do hlavního města ostrova, s nápaditým názvem Zakynthos. (Proč se město a ostrov jmenují stejně?) Aby to bylo dostatečně dobrodružné, jeli jsme místními autobusy. Mají tam takový srandovní systém, že všechny autobusové linky vyjíždějí z města Zakynthos, všechny končí ve městě Zakynthos, a všechny jsou jednosměrné. Pokud chcete z jednoho místa na jedné trase do nějakého místa na jiné trase a pak zase zpátky, musíte dvakrát přestupovat ve městě Zakynthos a pravděpodobně cestováním strávíte většinu dne.
Kdybyste si chtěli namalovat schéma tras do mapky, představte si takovou kostrbatě nakreslenou kytičku. Zakynthos (město) je prostředek a každou trasu představuje jeden okvětní lístek. A teď si k tomu přidejte ještě jízdní řád, ve kterém se dozvíte vždy jen časy odjezdu z města Zakynthos a z nejvzdálenějšího místa každé trasy. Body na trase si tak nějak orientačně dopočítáte, plus mínus 10 až 15 minut. Kupodivu to fungovalo docela dobře, my se nikde neztratili a odpoledne jsme dojeli zase zpátky do našeho letoviska.
Největší Vánoce měl z tohohle výletu Honzík, protože si na centrálním autobusovém nádraží vzal vlastní jízdní řád (jednostránkový letáček pro celý ostrov) a celou zpáteční cestu do hotelu nám plánoval další a další výlety po ostrově, samozřejmě s přestupama. Jízdní řád jsme si pochopitelně dovezli domů jako suvenýr. 😀
A taky mušličky z moře, které nám nalovil jeden český tatínek jako poděkování za to, že jsme jim přenechali nafukovací lehátko a dětský kruh do vody. To je tam asi taková tradice mezi českými turisty. Hned druhý den na pláži si nás totiž vytipovala jedna cizí česká babička, a že už budou končit a nechají nám lehátko, slunečník a kruh. Nakonec ty kruhy byly dva, plus ještě taková ta pěnová žížala, co používáme i s Móňou na plavání. No prostě, mohli jsme si z fleku otevřít půjčovnu plážového vybavení.
Po vyzkoušení všech pomůcek jsme shledali, že já zůstanu radši u svého pěnového pásku, zatímco Honzík vsadil na žížalu a babička na lehátko, na kterém se střídala s mámou. Ostatní věci, co jsme dostali, jsme při nejbližší příležitosti nabídli k používání dalším Čechům, které jsme potkali. Jen slunečník jsme nechali našemu panu domácímu Spirosovi v zahradě – už ho nebylo komu udat, konec sezóny byl znát.
Jen mě tam hrozně štvala jedna věc – že už mi máma na všechno neskočí a neběží mě utěšovat hned, jak zapláču. Dřív to fungovalo hodně dobře, ale poslední dobou (nejen na dovolené) je to čím dál horší. Tak jí na oplátku neodpovídám hned, když se mě na něco ptá, a ona pak pění a je naštvaná, že s bráchou furt něco chceme, ale když chce něco ona, tak my nic.
Taky jsem začal používat novou hlášku: „Já to neumím, jsem ještě malej.“ Ze začátku jí to připadalo roztomilý a vtipný, ale teď už se nesměje a spíš se tváří kysele. Ale jako co by chtěla? Vždyť je to pravda! Doma jsem nejmenší, a ještě nějakou dobu nejmenší budu, s tím se nedá nic dělat. Nemůže přece čekat, že si budu umět sám obouvat boty, oblíkat se, uklízet hračky na místo nebo jíst, aniž bych se přitom pokydal polívkou, no ne? A nemůže mě srovnávat s Honzíkem, ten je o dva roky starší! Snad už to máma konečně začíná chápat a bude ještě nějakou dobu dělat všechny ty věci za mě.
Zdravím vás všechny už zase z Modřan!
Váš Filípek
Čtěte také:
- Hračka roku 2017: Co nesmí chybět v dětském pokojíčku?
- Ani vítěz, ani poražený: Gordonova metoda pomáhá komunikaci mezi rodiči a dětmi
- Jak vést už nejmenší děti ke čtení
Jak to vidí máma
Vidím to tak, že se nám doma naplno rozjel mocenský boj o to, kdo bude v naší rodině udávat směr. Hierarchie tatínek – maminka – děti nám zrovna moc nefunguje. Kluci se zuby nehty snaží přesvědčit nás o své pravdě, i kdyby to mělo být nepohodlné nebo dokonce bolestivé (pro nás i pro ně).
A tak šel třeba zrovna před pár dny Filípek na autobus bos. Venku nějakých 14 °C, po návratu ze slunné dovolené celkem teplotní šok. Pochopitelně jsem řešila, jak nás obléknout, abychom nebyli zbytečně nabalení (potkala jsem už jednu maminku v zimní bundě a čepici s kulichem!), ale aby zároveň nebyla klukům nebo mně zima. Znáte to? Tohle podzimní počasí, kdy na ulici potkáváte ještě lidi v kraťasech, a vedle nich další v kozačkách a se šálami?
Spokojená s tím, jak jsem to nakonec dobře vymyslela, aby nás neofouklo, jsem Filípka popoháněla na autobus, abychom stihli včas dojet pro Honzíka do školky. Jenže on se rozhodl, že bude mít jeden ze svých totálních záseků. Čas plynul, moje nervozita stoupala, a Fili stále sveřepě, že neví, kde nechal ponožky, které si dopoledne svlékl. A že když nemá ponožky, tak si nebude brát ani boty a půjde bos. Chvíli jsem ho nechala „podusit“, přesvědčená, že vyměkne, pochopí a přijme moje logické argumenty, proč bych chtěla, aby si vzal ponožky a boty, ale chyba lávky. Opět (už asi po sté) jsem se dověděla, že je ještě malej a že to nezvládne. A znovu zopakoval, že tedy půjde bez ponožek a bos.
V duchu rčení, že vlastní zkušenost je lepší než sáhodlouhé vysvětlování, a taky přesvědčená o tom, že si to rozmyslí hned u výtahu, jsem souhlasila (a boty a ponožky zbaběle sbalila s sebou). Chyba lávky číslo dvě. Filípek hrdě odkráčel až na zastávku autobusu, tam mi zopakoval, že se mu takhle jde dobře a že mu není zima, nastoupili jsme do autobusu a vyrazili směrem ke školce.
Na přestupní zastávce jsem to už psychicky nevydržela a ponožky a boty mu nabídla a sama oblékla a obula. Tohle kolo jasně vyhrál Filípek. Ale počkej příště, ty můj „ ještě malej“! 😀
Krásný podzim a pevné nervy!
Jarka
