Možná přijde i… odpočatá máma?

BATOLE LIVE! FILIP To se zase dějou věci na tom světě! Nějak mi ten můj vesmír přestává fungovat. Máma se občas sebere, zaúkoluje tátu, aby nás pohlídal, nakrmil, vykoupal, uspal, a klidně si odejde někam pryč.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Ne že by to s tátou bylo špatný, to chraň bůh! Kolikrát (vlastně skoro vždycky) je s ním daleko větší legrace než s mámou. Taky nám častěji koupí nějakou ne zrovna stoprocentně zdravou dobrotu, třeba zmrzlinu, lipánka nebo brumíka. Máma nás v tomhle drží mnohem víc zkrátka, protože strašně řeší složení výrobků a nechce, abychom jedli nezdravé sladkosti nebo průmyslově vyráběné jídlo. Ale legrace s tátou nespočívá jenom v prohřešcích proti eko-bio-stravě. Děláme spolu blbiny, skáčeme a nadhazujeme se (táta nás; my jeho zatím ještě ne), lechtáme se a stavíme koleje. O víkendu jsme z garáže vytáhli odrážedla a byli je po zimě poprvé projet. To byla fakt paráda! Jak říkám, s tátou je to bezva.

Ale to nic nemění na tom, že máma má být celou dobu s námi, ne? Má přece sedět poblíž na gauči nebo jít vedle nás na procházce, aby byla u všeho, co děláme, aby mohla pozorovat a chválit a áchat, jak nám to jde a jak jsme skvělí a šikovní velcí kluci. A ona se místo toho klidně rozloučí a na pár hodin si zmizí neznámo kam. Pak přijde, někdy ještě než jdeme spát, někdy až později, když už spíme, a někdy dokonce až druhý den! (Dobře, no, to bylo zatím jen jednou. Ale stejně.) Nebo jako to, že už je mi skoro dva a půl roku (no fakticky!), automaticky znamená, že odteď už budeme s mámou čím dál tím míň? Kdo tohle vymyslel?

Někdy teda je vlastně lepší, když s námi máma není nebo aspoň když nevidí a neslyší, co zrovna děláme. Jediné okamžiky, kdy bych byl fakt radši, aby byla zrovna někde tam pryč, jsou chvíle, kdy mám s Honzíkem nějaký konflikt a ona nám do toho zasahuje. Je sice pravda, že častěji jsem v pozici toho slabšího a tím pádem mi to vlastně přijde vhod, ale poslední dobou tedy bych si to potřeboval s bráchou vyřídit spíš sám. Ručně stručně, jak se říká. A to právě mámě nějak asi jako vadí nebo co, protože nás skoro nikdy nenechá. A přitom já bych si to tak moc chtěl vyzkoušet!

Pořád bráchu provokuju a pošťuchuju, a když už toho má dost a začne mě bít, tak se chvíli rubeme nebo kopeme. Jakmile mi docházejí síly, stačí začít brečet a máma už je u nás (pokud teda nepřijde už dřív a nezkazí nám to předčasně). Jenže nedávno tu mou skvělou fintu s pláčem, který mi zajišťuje potřebný timeout, zřejmě prokoukla. Daleko víc se začala ptát, jak to celé bylo, a přestala mě hned automaticky chránit a Honzíka plísnit. Tuhle dokonce začala utěšovat prvního Honzíka!

Jedno pozitivum ale ty její občasné odchody přece jenom mají: Když přijde zpátky, je viditelně odpočatější a veselejší. A těší se na nás. Možná bych se nad tím ještě mohl zamyslet a případně to přehodnotit.

Do té doby se mějte krásně!

Váš Filípek


Čtěte také:

Jak to vidí máma

Ano, proces mého postupného odpoutávání od dětí pomalu začal. Základní kameny jsme položili už na podzim – odstavením a přestěhováním Filípkovy postýlky do pokojíčku k bráchovi. Pokračovali jsme mou účastí jednou za měsíc na setkávání jedné skupiny maminek v ženském kruhu. A teď s jarem vnímám nový elán do dalších aktivit. Hledám si nejpříjemnější formu pohybového dobití energie, snažím se čerpat novou inspiraci z nejrůznějších oblastí.

A tak jsem byla na kurzu hormonální jógy (kterou jsem zatím pravidelně cvičit nezačala, nemůžu se s vámi tedy ještě podělit o zkušenosti), chodím bubnovat na africké djembe (zvažuju dokonce koupi vlastního bubnu), začínám s pole dance. Přestalo mi prostě stačit háčkování, plavání s dětmi a občasná seberealizace u šicího stroje. Táhne mě to ven, mimo zdi našeho útulného domova, mezi lidi, kteří neřeší jenom otázky mateřství a rodičovství, ale žijí taky jiný „skutečný“ život. Samozřejmě vím, že život maminky na rodičovské skutečný je (někdy možná až moc), ale snad mi rozumíte. 😉

A co tam venku vlastně hledám (a naštěstí i nalézám)? Novou formu seberealizace, odpočinek, možnost ventilovat emoce a nechat je odplynout a místo nich načerpat novou energii. Pole dance mi zatím moc nejde. Strašně mi chybí fyzička. Myslela jsem si, jak mám se dvěma dětmi naposilováno, a že na takové to domácí cvičení to prostě stačí. Omyl! Nevěřili byste, jak fyzicky náročnou disciplínou tanec u tyče je. Domů chodím po té hodině jak spráskaný pes – samá modřina, klopýtám na hrbolatých chodnících, protože mám tak namožené nohy, že je těžké je pořádně zvedat a nezakopávat, a následující den nezvedám Filípka do náruče.

S bubny se zatím cítím mnohem víc „doma“. Setkáváme se jednou za dva týdny v jedné útulné čajovně a pokaždé je to velká radost, příval energie a jedna velká improvizace. Po dvou hodinách spontánního bubnování, zpěvu a někdy i tance přicházím domů jako nový člověk – odpočatá a usměvavá máma. A moje pohoda se pak odráží i na dětech (aspoň tedy doufám).

Tak pohodové dny třeba v rytmu afrických bubnů!

Vaše spokojená Jarka

P. S.: A krásný Mezinárodní den žen (pokud jej slavíte)!

8.3.2017 1:29  | autor: Jaroslava Vaňková

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

TOPlist