Období vzdoru – období sebeuvědomění

Období vzdoru, lidově zvané také první puberta, může u dětí propuknout už kolem osmnáctého měsíce věku, ale nejčastěji přichází mezi druhými a třetími narozeninami. Dítě, které doposud bylo neoddělitelnou jednotkou se svou matkou, začíná objevovat samo sebe, svoje „já“.

Navenek se tento proces sebeuvědomění projevuje negativismem, snahou o samostatnost (a to i v oblastech, které dítě ještě samo zvládat nemůže), výbuchy vzteku a potřebou otestovat své možnosti i hranice svého chování.

Slůvko „ne!“ a prohlášení „já sám (sama)“ se stanou stálicemi dětského slovníku. Do škály repertoáru dětských projevů pak přibude pár dramatických prvků, od dupání nožkou po válení se na zemi mezi regály v nákupním centru.

Normální vývojový krok

Ačkoliv se období vzdoru mnohdy líčí jako noční můra všech rodičů, jako doba neustálého konfliktu a jako boj „kdo s koho“, měli bychom si uvědomit, že nic z toho, co dítě dělá, není projevem agresivity, není to porucha osobnosti ani odchylka od zdravého vývoje. Naopak. Všechny popisované změny v dětském chování jsou známkou toho, že náš potomek dorostl do dalšího období vývoje. Období vzdoru není vadou či patologií. Je nutným vývojovým krokem a zvládání jeho projevů je pro dítě podstatně náročnější než pro rodiče.

Zatímco máma a táta jsou dospělí a můžou se situacemi pracovat díky svým zkušenostem a díky tomu, že chápou, co se děje, dítě prožívá něco, čemu zcela nerozumí. Objevuje úplně nové území. Zjišťuje existenci své vlastní individuality a hledá samo sebe. Často se ocitá v silném vnitřním rozporu, kdy něco velmi intenzivně chce, ale zároveň nemá schopnosti, jak toho dosáhnout. Všechny složky jeho osobnosti se prudce vyvíjejí, ale rozum není vždy v souladu s city.

Vzteká se, protože musí

My, rodiče, bychom neměli období vzdoru chápat jako něco, co se děje nám a co je ve svém podstatě nasměrováno proti nám. Ze strany dítěte v tom není nic osobního. Vzteká se, protože musí. Protože to jinak neumí. Něco chtělo, a nedostalo to. Po něčem toužilo, ale jeho očekávání nebylo naplněno. A jeho nervová soustava není natolik stabilní, aby tuto situaci zvládlo. A tak reaguje zkratkovitě – záchvatem vzteku, křikem, pláčem.

Úkolem rodiče není s dítětem bojovat a snažit se dokázat, že je ve vztahu dospělý versus batole ten silnější. Není třeba napodobovat dítě, vztekat se a dupat, abychom dali najevo svou autoritu.

Často se však stává, že rodič, který si sám není jistý sám sebou a který není vnitřně přesvědčený o tom, že je skutečně tím silnějším, se dítě snaží za každou cenu přimět k poslušnosti a přizpůsobivosti. Tím, že v dítěti projevy vzdoru potlačujeme silou, však potlačujeme i nesmírně důležitou vývojovou fázi, kterou dítě prochází. 

Dítě potřebuje hranice

Řešením není nechat dítě, aby si dělalo, co chce. To je druhý extrém, který je ve svém důsledku stejně nebezpečný jako přehnaně autoritativní výchova. Dítě, které si osahává vnější svět a hledá mantinely, potřebuje vymezit hranice. Potřebuje cítit, že máma a táta jsou nablízku a že ho nenechají vydat se do míst, na která ještě není připravené jít. Rodičovská náruč zde musí v metaforickém i doslovném významu fungovat jako záchranná síť.

Zároveň je třeba dítě ujistit v tom, že se nám nemusí líbit jeho chování, ale že je milujeme i v okamžiku, kdy si na znamení protestu lehne do louže a máchá rukama a nohama kolem sebe jako epileptická hvězdice. Že je máme rádi i ve chvíli, kdy se po nás otáčí všichni nakupující v supermarketu a nám teče studený pot po zádech až mezi půlky. 

Rodičovská a dětská očekávání

Velmi častým problémem, který se úzce týká období vzdoru, není období vzdoru jako takové, ale naše rodičovské očekávání. Na jednu stranu bychom chtěli mít děti spokojené a zdravě sebevědomé, na stranu druhou od nich chceme, aby byly hodné a poslušné. Podporujeme je v tom, aby se projevovaly, ale nedokážeme akceptovat chování, které se nám nelíbí nebo se nám nezdá vhodné.

Za dětské výbuchy vzteku, zvláště odehrávají-li se před obecenstvem (zejména cizími lidmi), se stydíme a cítíme se ohroženi ve svých rodičovských kompetencích. Máme strach, že si o nás druzí budou myslet, že jsme špatní rodiče nebo že nezvládáme výchovu, když dítě neusměrníme.

Děti však mají směrem k nám, rodičům, také očekávání. Čekají, že budeme jejich jistotou i v době, kdy se všechno v jejich světě mění a kdy procházejí střemhlavým rozumovým i citovým vývojem. Čekají, že se na ně nebudeme zlobit za to, že si s něčím nevědí rady, anebo za to, že se nechovají jako dospělí. Čekají, že je necháme, aby nakročily první krůček ke svému osamostatnění, ale že je zároveň budeme pevně držet, aby neupadly a neublížily si.

Rady a metody

Rad, jak zvládat záchvaty vzteku u batolat, je mnoho, a ani odborníci se neshodují v tom, jak postupovat. Někteří tvrdí, že je lepší dítě, které je v afektu, ignorovat, jiní propagují například metodu pevného objetí podle psycholožky Jiřiny Prekopové.

Ať už rodiče zvolí jakoukoliv z metod či výchovných postupů, měl by jejich přístup k dítěti vycházet z jejich vnitřního předsvědčení, měl by být vždy autentický, měl by respektovat dítě, jeho individualitu a jeho potřeby a především by měl vycházet z bezpodmínečné lásky k dítěti.

30.10.2011 3:00| autor: Gaurí Chrastilová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist