Trestuhodné trestání

Nečekaný pohlavek, ponižující výprask na holou. Byl to odpovídající trest za váš prohřešek? Chtěli jste se bránit, utekli s pláčem do pokoje nebo jste se bojovně dívali „protivníkovi“ do tváře?

S velkou pravděpodobností jste tento rozporuplný pocit zažili jako děti na vlastní kůži. Vzpomínáte si? Nebo jste byli tak malí, že si to ani pamatovat nemůžete? Možná se s touto starou křivdou dodnes vyrovnáváte tak, že občas vztáhnete ruku po vlastním potomkovi…

V naší zemi zažilo ve svém dětství některou z forem tělesného trestání či týrání 83 % dospělých (Bosák a kol., 2004). Podobné procento lidí odpovídá v současných anketách týkajících se právě předloženého návrhu zákona zakazujícího tělesné tresty dětí, že tělesné tresty schvaluje, protože se jedná o účinný výchovný prostředek.

Zákon proti trestům

Podle ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamily Stehlíkové nebude zákon fungovat tak, že dáte-li svému dítěti pohlavek, dostanete pokutu. Sankce budou určeny rodičům, kteří své dítě budou fyzicky trestat opakovaně a nebudou spolupracovat s úřady v řešení své domácí situace. Zde se tedy názor veřejnosti od návrhu zákona tolik neliší. Osvětu k upřesnění celé problematiky bude šířit mediální kampaň, která bude čtení zákona předcházet. Má veřejnost přesvědčit o škodlivosti tělesného trestu, jehož definice bude pak pravděpodobně součástí zákona.

Přesilovka dospělých

Podívejme se nyní stručně na historii cesty, kterou tímto krokem Česká republika zamířila přímo do právního srdce Evropy. Tělesné tresty (bičování, bití holí atd.) znal již starověk a hojně jich užíval k udržení disciplíny a autority. Středověk, posílen celkově negativním postojem k lidské tělesnosti, na tuto tradici navázal a bohatě ji rozvinul. Dospělý měl nad dítětem přesilu a uplatňoval ji dle vlastního „uvážení“.

Na problém tělesných trestů narazili již dávní myslitelé, ve větší míře jej řešil humanismus v 15. století, od 18. století se pak začaly zakazovat tělesné tresty ve školách. Poprvé se tak stalo v Polsku v roce 1783, v českých zemích pak roku 1867. Přesto však byly tělesné tresty prakticky nedílnou součástí autoritativní výchovy až do první poloviny 20. století.

Práva dítěte

Teprve po 2. světové válce se začíná výrazněji demokratizovat rodina a postupně vznikají klíčové dokumenty prosazující práva dětí: Deklarace práv dítěte (Spojené národy, 1959) a Úmluva o právech dětí (OSN, 1989). Další iniciativy ke změně postavení dítěte ve společnosti přináší Rada Evropy, Světová zdravotnická organizace, různé neziskové organizace a debata odborné veřejnosti.

Doporučení Evropského parlamentu z roku 2004 připomíná, že jakýkoliv tělesný trest je v rozporu se základním právem dítěte na lidskou důstojnost a tělesnou integritu. Přesto nejsou tělesné tresty stále ještě ve dvou třetinách členských zemích EU ilegální, čímž je narušeno právo dětí na stejnou právní ochranu, jakou mají dospělí. Tělesné napadání lidské bytosti je v evropské společnosti nezákonné a děti jsou lidské bytosti. Společenské a právní přijímání tělesných trestů musí být podle tohoto doporučení ukončeno.

Předložením návrhu na postavení tělesného trestání mimo zákon sleduje ČR celosvětový trend a chce se tak přiřadit ke třetině evropských států, které již takovýto zákon přijaly (skandinávské země, Rakousko, Německo, mnohé post-komunistické země…). Nezapomeňme však ani na argumenty zemí, které tělesné tresty mimo zákon nepostavily: např. Velká Británie nechce připustit tak velký zásah státu do autonomie rodiny.

Co na to psycholog?

Přední představitel dětské psychologie profesor Matějček považoval jakékoliv tělesné trestání dítěte za nepřípustné. Požadování kázně pomocí tělesných trestů u malých dětí je neefektivní a nezdravé – necitlivé zacházení může dítě dlouhodobě psychicky poškodit. Další přední osobnost tohoto oboru Jiřina Prekopová současně upozorňuje, že dítě potřebuje pro svůj zdravý vývoj přesně vymezené hranice a důsledného vychovatele, který používá tělesný trest zcela výjimečně.

Naproti tomu řada jiných psychologů dnes rodičům přikyvuje, že občasné plácnutí je nejlepší výchovnou metodou, kterou dítě vždy správně pochopí. Nezapomínejme ale, že dítě je trestem spíše poníženo a zastrašeno, než vychováváno k chápání svých činů. Vychovatel uplatňuje tělesný trest většinou, až když je zahnán do úzkých a následkem toho autoritu u svého dítěte může spíše ztratit, případně může konflikt vyvolat dlouhodobý boj mezi dítětem a rodičem.

Problém v nás

Bylo by dobré uvědomit si naši osobní odpovědnost, ať se zdá naše trestání sebevíce „rozumné“. Tělesný trest a nakonec ani domlouvání nejsou podle C. G. Junga tím nejlepším nápravným prostředkem. Problém totiž nespočívá v dítěti, ale v dospělém, který ve většině případů nevědomky opakuje to, jak se kdysi zacházelo s ním samotným. Cílem by tedy mělo být především uvědomit si, že dříve než začneme měnit své děti, měli bychom měnit sami sebe. Výchova by neměla být autoritativním poučováním, ale společnou cestou dospělých a dětí, na níž se učí obě strany zároveň.

27.2.2009 5:00| autor: Magdalena Holancová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist