Svého těhotenství si hrozně vážím, přiznává žena po umělém oplodnění

„Nejdřív jsem si myslela, že k miminku přijdu normální cestou, nad jinou variantou jsem vůbec nepřemýšlela,“ přiznává Karla, která úspěšně podstoupila umělé oplodnění, takzvanou metodu IVF.„Pomyšlení, že ani to nevyjde, bylo hrozné. Život bez dětí si nedovedu vůbec představit,“ přiznává.

Když vám oznámili, že vás čeká IVF, musela jste se s tím nějak vyrovnat.
Vůbec ne. Jediné, co mě zajímalo, bylo, aby se to povedlo.

Co na tom bylo nejtěžší?
To, že jsem si musela píchat injekce. Bylo jich celkem patnáct, pak se musely dávat ještě dvě do břicha, každá z jedné strany. Injekce do břicha, to nezní moc příjemně. Bála jsem se toho, ale není to tak hrozné. Jen se vám trochu klepou ruce. Připravit injekci, kdy se přesně musí namíchat prášek s vodou, to dělal manžel. Pak jsem si ji píchla a manžel zmáčkl.

Jak jste se cítila?
Dobře, asi jsem světlá výjimka, protože mě vůbec nic nebylo. Neměla jsem žádné výkyvy nálad, nic. Jen jsem byla trochu oteklá z hormonů, které se k tomu musí brát. 

Bylo to i tím, jak jste k tomu přistupovala?
Určitě. Jenom jsem se hrozně bála, že to miminko nepůjde a IVF byla poslední šance. Nic víc jsem neřešila. Měli jsme vlastně problém s mojí ovulací, a to za nás mělo IVF vyřešit.

Když jste šla poprvé na odběr vajíček, byla jste na všechno od zdravotníků dobře připravená?
Dobře mi to vysvětlili až těšně před odběrem vajíček. To za mnou přišla anestezioložka – zákrok se provádí pod narkózou – a embryolog a řekli mi: Teď vám odebereme vajíčka, potom se s nimi bude dělat to a to. Když je odebrali, sdělili mi, kolik se jich odebralo, a že je to v pořádku. Než jsem však na zákrok nastoupila, řekli mi jen velmi obecně, co se bude dít. Jako kdybych to znala. To bylo nepříjemné. 

Informace jste si našla na internetu nebo od kamarádek?
No, já žádné kamarádky, které by měly takovýto problém, nemám.

Máte kolem sebe pouze kamarádky, které přišly k miminku přirozenou cestou. Necítíte nespravedlnost?
Já jsem byla vždycky přesvědčená, že budu hned těhotná. Počítala jsem s tím, že to půjde jaksi samo sebou. Ten pocit je pro mě nyní úplně jiný. Když teď slyším někoho, jak řekne: v září otěhotním a půjdu na mateřskou ..? Člověk si toho najednou mnohem víc váží.

Jen váží?
Já vím, mně taky jedna kamarádka řekla, jestli jim to náhodou nezávidím. To není závist. Jenom mě teď zaráží, jak to lidi berou automaticky. Já to taky tak brala a pak, když to nešlo, jsem byla pěkně vykulená.

Takže to všechno, co jste musela na své cestě k miminku podstoupit, vás…
Ano, naučilo mě to větší pokoře. A určitě si toho těhotenství budu víc vážit. Už vím, že to není jen tak, že je to skutečně zázrak. 

Co se po odběru vajíček dělo dál?
Po odběru mi každý den volali a říkali, kolik vzali vajíček, kolik se jich uvolnilo, kolik se jich oplodnilo, kolika buněčné jsou. Za týden po odběru mi pak sdělili, že tři vajíčka jsou v pořádku a že jsou vhodná k transferu. Druhý den mi je zavedli a ukázali na fotografii.

Zavedli vám všechny tři?
Dvě. Tři se už ze zdravotních důvodů nedoporučují.

Těšila jste se, že zůstanou obě?
Já jsem o tom byla přesvědčená. To jsou ty moje představy.

Jaký to byl pocit, když každý den slyšíte, že kdesi v laboratoři „tvoří“ vaše dítě?
Já jsem se spíš bála, aby se vajíčka oplodnila. Vajíček mi vzali šest, oplodnili tři, a když mi řekli, že z těch tří se musí ještě vytvořit embrya, tak jsem se bála, že se nevytvoří žádné. To se může stát. Když mi pak volali, že se utvořila všechna tři, brečela jsem. Byla jsem šťastná. V tu chvíli už je to vaše.

Samotný transfer proběhl jednoduše?
Úplně. Přijdete jako do kantýny, k okénku, embryolog se vás zeptá na jméno, řekne vám, kolik je embryí. To, že budou dvě, jsme se domluvili už předtím. Lehnete si na lehátko, koukáte na obrazovku a po zavedení vám dají fotografii dvou teček, s tím, že je to první snímek vašeho dítěte. Lehnete si na vedlejší lehátko a po půl hodině jdete domů.

Když jste uviděla ty dvě tečky…
Ano, byla jsem šťastná. Věřila jsem, že se to povede. Řekla jsem si: Jé, tak teď už tam jsou, a jak se mají, jaké to je asi pro ně? Ale že bych se cítila hned „těhotně,“ to vůbec. Jen jsem si říkala: tak teď už je tam něco navíc, teď si musím dávat větší pozor.

Pak už to bylo bez problémů?
Můžete fungovat běžně, jen si musíte dávat pozor, aby člověk třeba zbytečně neskákal, a tak. Asi po týdnu jsem ale začala špinit, což mi nikdo neřekl, že se to může stát. Byla jsem samozřejmě vyjukaná. Hned jsem si udělala těhotenský test, ne ten jejich, IVF, to jsem mohla až za čtrnáct dní, ale běžný, z lékárny. Ten vyšel negativní. Byla jsem z toho hrozně smutná. Těch čtrnáct dní člověk jen čeká a bojí se. Když jsem si pak udělala test IVF, vyšel pozitivně. I když ta čárka byla strašně slaboučká. 

Jak vás v té době podržel manžel?
Ujišťoval mě, že to bude dobré, ale vím, že byl nervózní. Volal mi právě ten den, když jsem si dělala IVF test.

Takže už je šťastný tatínek?
Ano, ale oni ti chlapi to tak neprožívají. Je rád, že je to v pořádku. Když mě čekala různá vyšetření, nechtěl o tom vůbec mluvit, dokud těhotenství nebylo jasné.

Kdy jste si nejvíc oddechla?
Minulý týden, ve 20. týdnu, kdy mi všechny testy vyšly v pořádku. Moje kamarádka si v 18. týdnu miminko musela nechat vzít. Vůbec jsem si nedovedla představit, že by to teď najednou bylo pryč. 

Když se člověk na něco upne, nebývá to dobře. Měla jste náhradní program, kdyby to nevyšlo?
Ano. Řekla jsem si, že když nevyjde miminko, ještě pojedeme k moři. Člověk si ale stejně podvědomě říká, že to snad vyjde. 

A připustila jste si variantu, že by to vůbec nevyšlo?
Uvažovala jsem o tom. Můžou vám všichni říkat: neboj, to půjde. Stejně ten pocit hluboko ve vás je a je hrozný. Ten děs, že by to nikdy nemělo vyjít, z vás nikdo nesejme. To nikomu nepřeji. Dítě je pro mne smysl života. Určitě bychom dítě adoptovali. 

Když teď za vámi přijde žena, kterou čeká vaše cesta k miminku, co byste jí řekla?
Jak jsem se cítila, a aby to určitě podstoupila. Že to vůbec není tak hrozné, aby byla v klidu. Jenže to je těžké. A taky, ať se tím ženské zaobírají trochu dřív a ne ve čtyřiceti. To fakt už může být pozdě.

19.7.2010 12:54| autor: Jarmila Jelínková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist