Když máma naletí

MÁMA ZUZANA Tento týden jsem sobě, ale hlavně svému malému synkovi, připravila ohromné zklamání. A na rozdíl od dítěte, které jak je pozitivně naladěné od narození ze svého přirozena, jsem se toho pocitu nemohla zbavit – a vlastně jsem se ještě nezbavila.

Nemohu si zkrátka zvyknout na to, že může nastat situace, kdy mé dítě bude zklamané. A já to nejen uvidím, nezabráním tomu, ale hlavně – že také budu příčinou. Své děti, tak jako každá normální máma na světě, miluji. Chtěla bych je uchránit přede všemi příkořími. A způsobovat jim radost. A tak je pro mne vždy těžké vidět své dítě, jak je zklamáno, když o něj nejeví starší děti zájem při hře třeba v parku nebo na hřišti…

Vidím jeho snahu se zapojit a vidím jejich ignoraci v lepším případě, nebo okatou slovní negaci ve smyslu „běž ty malé mimino pryč“. A jeho obhajobu: nejšem mimi, Adam je vejký kluk. Už je mi jasné, že tohle si musí prožít a já tomu nezabráním. Ale také mu většinou stačilo právě takové hraní /nehraní s nimi. Běhal, kam oni a když ho to přestalo bavit, našel si hru nebo se zabavil sám a jinak. A nebyl nešťastný. Jenže tentokrát to bylo jiné. Ta emoce „zklamaní“ byla tak veliká, jakou si ve svém dětství také párkrát pamatuji – zkrátka obrovská a nečekaná zrada z míst, ze kterých ji zkrátka nečekáme – od mámy.

Samozřejmě to ode mne nebylo podlé, nechtěla jsem, bylo to neúmyslné. Ale to je omluva chabá. V mých očích zejména. Měla jsem předvídat, tušit, a hlavně – PŘEMÝŠLET!!! Abyste konečně pochopili. Byla jsem manželem vyslána, abych se v rámci zařizování jiné záležitosti v obchoďáku stavila i v hlavním hypermarketu a podívala se, zda nemají na DVD Adamův oblíbený film a něco plyšového nebo jiného s touto tématikou – třeba na pyžámku nebo puzzle, která nyní u nás letí, nebo zkrátka něco jinak vhodného… Zkrátím to – neměli. Ale při několikerém procházení oddělení hraček jsem narazila na jinou oblíbenou postavičku – mašinku Tomáška. Adam ho zbožňuje. Dostal tři mašinky za vzdání se dudlíčků a od té doby jsou u nás víceméně stejně oblíbené, jako dudlíčci. Stejně tak s nimi chodí spát. Tiskne si je na hrudníček a v noci se budí, aby si je vzal opět do ruky poté, co je s manželem umístíme na pelest, pokud je naštvaní najdeme pod sebou na zádech nebo jinde.

Protože to je komerční záležitost největšího kalibru (Tomášci nejsou kompatibilní s dřevěnými stavebnicemi, kterých už máme požehnaně) a cena je tomu úměrná – tedy rozumějte více než přemrštěná, doposud jsme odolávali koupi jakékoli další věci z této kolekce. Jenže tento náš názor náš syn nesdílí. Cenám nerozumí a oblíbenost posuzuje podle jiných měřítek. Nám neznámých. A my jej milujeme, tedy se snažíme udělat mu radost. Sem tam… To, že to jsou jeho mašinky no. 1 znamená, že náš syn zná jejich jména, bere si je kamkoli jdeme, a to doposud buď v kapsičkách, nebo si je nese v ruce. A to je nepraktické. Ne všude je vhodné a účelné tahat batůžek. No a já jsem při návštěvě hypermarketu viděla v regálu kufřík z plastu ve tvaru mašinky Tomáše, která je zároveň maličkou dráhou pro tyto mašinky. Byla jsem z toho nadšená, protože to bylo o 250 Kč zlevněné a bylo tam pár mašinek, kromě Tomáška ještě několik mašinek i s vagónky.

Zavolala jsem tedy manželovi, aby mi nákup schválil a shodli jsme se, že to je bezva, navíc jak je to přenosné, naše hodné dítko, co si v restauracích při obědě zatím většinou maluje nebo hraje s mašinkami jen tak, bude mít lepší zábavu, když si bude moci jezdit na dráze… dodal ale, ať už dělám, že se děti vzbudily a dělají v autě vyrvál. Rychle jsem vzala ostatní potřebné věci ze seznamu na nákup a běžela k pokladně. Vše zaplatila, v autě předala nový kufřík Adámkovi a manželovi to ukázala jen tak zběžně při jízdě autem domů. Adam po celou cestu domů ani nepípl, stále si to prohlížel, byl zkrátka opravdu nadšený. Sám snoval plán toho, jak nového Tomáška, který tam je na obrázku, protože on už ho má, dá Zorince, své sestřičce, aby měla také nějakou mašinku svojí. Takové rozdělení nás s manželem dojalo.

Po návratu domů jsme tedy hned běželi spolu do obýváku, oba nadšení, jak si hned budeme hrát. Nevěnovali jsme pozornost ani nákupu, ani Zorce, kterou si vzala do ruky babička. Nemohli jsme se dočkat – ani on, ani já. Otevřeli jsme bez dechu kufřík… (ještě jsem si říkala, že je zvláštní, že k tomu nepotřebujeme ani nůžky, že to není ani přelepené…) a tam nic. Ale úplné a naprosté NIC!!! V první chvíli mě napadlo, že to někdo vykradl, jako to v obchodech občas bývá, než mi po další sekundě došlo, že přelepené to ani být nemuselo, protože z toho nebylo CO VZÍT! Prostě komerční tah. Prázdný kus plastu na mašinky za spoustu peněz, nepromyšleně udělaný (mašinky nemají ani žádnou zábranu proti vypadnutí – prostě holá jednoduchost, bez nápadu). Teprve poté jsem si podrobně přečetla a našla na papírovém přebalu úplně maličkatým písmem uvedené, že vyobrazené mašinky nejsou součástí balení – ale to vše vedle kupy jiných informací a vyobrazení mašinek, které si do kolekce můžete koupit – (uvedeno slovy „také v prodeji“). Jako jasné… naletěla jsem jako nejblbější husa na světě. Asi mi mléko tryská proudem do mozkových závitů a nemůžu to svádět ani na to, že jsem byla v časové tísni. Ta cena mě měla zarazit. Když jedna mašinka stojí obvykle od 150 Kč výše, těžko by bylo v takovém kufříku několik mašinek dohromady za takovou cenu. Jsem blbá a naivní dohromady. Jenže to všechno nebylo nic proti Adámkově reakci.

Adam od kufříku bezmála uskočil leknutím a zklamáním. Kufřík odstrčil daleko od sebe. Nevím, jestli víc tím, že jeho plány dát Zorce mašinku a mít další (kásnou čenenou i s chachonkem /rozuměj červenou s vagonkem) nebudou naplněny, nebo jestli měl jako já první dojem strach, že mu je někdo vzal, ještě před tím, než se s nimi mohl potěšit on. Pochopila jsem, že stejně jako pro mě, pro něj možnost vlastnit další mašinky byla touhou daleko větší, než s nimi mít po čem jezdit a v čem je nosit. A nenaplnění tohoto přání bylo obrovským rozčarováním. Takovou bolest jsem u něj ještě nikdy neviděla. Bylo to tak hmatatelné, že jsem málem nepolkla sama ten svůj obrovský knedlík v krku. Ty slzy, co mi do krku tekly, byly opravdové. Jen nesměly ven, protože by prohloubili jeho trápení. Ale hanbou jsem se propadala.

Těžko jsem ze sebe vykoktala, že mě mrzí, že tam žádná mašinka není. Cítila jsem povinnost se mu omluvit a přiznat vlastní omyl. Nepřipadalo mi správné zamlžovat a zamlčovat emoce. Navíc proto, že jsme je měli stejné. Pak po krátkém vzpamatování (vše to trvalo sotva pár vteřin) jsem přitáhla hračku zpátky. Řekla, že to je kufřík na nošení mašinek, co už má. Snažila jsem se o pozitivitu, že mu nebudou padat z rukou nebo kapsiček, jak to bude bezva… ale bála jsem se, že nejsem díky svým pocitům přesvědčivá. Ale povedlo se. Naše pozitivní dítě to vzalo. Už nadšeně běželo do horního patra do pokoje pro své tři mašinky, aby to hned vyzkoušelo. Od té doby nepustil kufřík z ruky, zejména, když pochopil využití dráhy na dně. Když šel spát, musel kufřík parkovat vedle postele (mašinky si tiskl k tělíčku, tady se nic nezměnilo). Zatímco on si spokojeně hrál, já stále opařená nepříjemným zážitkem pochopila jedno. Pro děti je den dlouhý. Některá příkoří zapomenuta a přepsána krásným zážitkem… ale ve mně to zůstalo. Pocit, kdy jsem chtěla jet ihned zpět do obchodu a koupit všechny mašinky světa za jakékoli peníze, jsem sice potlačila, ale pachuť z pocitu, že mě někdo podvedl a využil, ta zůstala.

Nesnáším teď mašinku Tomáška ještě více než dřív. Za to, jak nedělají své výrobky primárně pro děti, ale zcela bezostyšně na výdělek (spojky ani spoustu jiných komponentů neprodávají samostatně). A říkám si, že za blbost se platí. Koupila jsem totiž mašinky (hlavně) a pár dalších věcí (malou skládací dráhu) za nehorázné peníze. Moc na výběr ale není. Ani tím jsem ale nesmazala vlastní pocit neschopnosti a smutku z toho, jaký obraz dětské emoce jsem si nechtěně vryla do paměti. Ještě teď, při té vzpomínce, se mi srdce svírá nad tím, že to určitě nebylo naposledy, přestože se budu všemožně vždycky snažit. A neuklidňuje mě ani fakt, že jsem chtěla naopak způsobit obrovskou radost. Ne vždycky se zkrátka dobré úmysly povedou. Jen kdyby na tom alespoň někdo nerejžoval...

Ať je na světě méně zklamání v očích, a srdcích dětí.

Zuzana

24. 2. 2016Zuzana
Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Všechny články blogera

Jako žito

MÁMA ZUZANA Tak se cítím. Unavená. Jako strašně zmlácená… Snažím se stihnout všechny termíny odevzdání všeho, co hoří, a nebo hoří víc… Celý článek »

Stavební povolení

MÁMA ZUZANA Je doma. Zdálo se to jako už nemožné, ale je doma. Přišlo mailem a je tu. Otevřeli jsme bublinky i přes mé kojení a u večeře vypili každý kousek ze své sklenky.  Celý článek »

Trpělivost

MÁMA ZUZANA To je zboží, kterého se mi někdy v poslední době opět nedostává. Vím, že je to u nás už ohraná deska. Jenže opravdu nepamatuju, kdy jsem si od dětí naposledy odpočala na déle než pár hodin. Rozumějte. Sem tam vyjede manžel s dětmi... Celý článek »

Mlčeti zlato…

MÁMA ZUZANA nemlčeti platina? Už se Vám určitě někdy stalo, že jste se musely rozhodnout mezi úplně dvěma špatnými variantami. Tedy... „špatnými“ je relativní pojem. Zkrátka mám na mysli rozhodování, které nemá naprosto dokonalé řešení. A protože... Celý článek »

Když létám...

MÁMA ZUZANA Mám ráda cestování. Cestování v jakémkoli dopravním prostředku. Z prostředků nejvíc letadlem. Mé děti to mají stejně. To si troufám tvrdit. Celý článek »

Na mou duši

MÁMA ZUZANA Abych navázala na předchozí blog, Vánoce u nás proběhly. Nikterak bych to nerozmazávala, protože bych si opět musela trošku stěžovat na „babičku“. A tak raději nebudu vyprávět. Celý článek »

Sáňky v létě

MÁMA ZUZANA Po delší odmlce vás opět zdravím. Velká omluva všem, pokud jste na blog marně čekali. Rozhodování na poslední chvíli má svá úskalí. Někdy nemalá…  Celý článek »

Mumie

MÁMA ZUZANA Týdny plynou a my už víme, že na dovolenou do dalekých zemí, pojedeme (tedy, pokud zdraví dovolí a bude jinak shůry dáno). Celý článek »

Nedovolená dovolená

Každý se občas v životě ocitl mezi mlýnskými koly. My se tak cítíme nyní. Celá rodina. Na jaře jsme si s kamarády koupili letenky do Brazílie, že pojedeme na krásnou dovolenou přes Vánoce. Letenky jsem pro jistotu pojistila pro případ, že bychom... Celý článek »

Parádnice

MÁMA ZUZANA Dva týdny se v kalendáři otočily a u nás se relativně nic nezměnilo. Tedy co se týká stavu domu, stavebního řízení a hypotéky.  Celý článek »

Mluvící a čůrací

MÁMA ZUZANA Vždycky se na podzim těším jako malá holka. Přijde mi snad stejně zábavný, jako zima. V zimě se, pokud je, běhá po sněhu a hraje v něm. Když ne, tak se na něj těší… a podzim zase přináší kupu listí. To naštěstí mnohem pravidelněji v... Celý článek »

Kdo si hraje, nezlobí…

MÁMA ZUZANA …většinou. Poslední dva týdny byly nabité událostmi. Nedostali jsme hypotéku, neočkovali děti, protože byly nastydlé, (díky tomu ani nenastřelovali náušničky), dověděli jsme se, že brzy dostaneme stavební povolení, manžel se dověděl,... Celý článek »

Ideální mimi

KLUB TĚHULEK! ZUZANA To je jasné označení naší Zorečky. Miluji naše miminko. Asi jako každá máma, ale u naší Zorečky je skutečně jen minimum chvil, kdy bych ji nejraději vystřelila na Mars a zavřela okno.  Celý článek »

Až jednou…

KLUB TĚHULEK! ZUZANA Mám seznam. Už to není seznam věcí, které musím stihnout do porodu. (Naštěstí! Stále platí, že „hlavně už žádný porod!!!“ Dvě akutní sekce stačily.) Je to seznam toho, na co se těším, až to budu moci dělat. Jednou. Až děti... Celý článek »

Tak a DOST!!!

KLUB TĚHULEK! ZUZANA Tento náš domácí a poslední šestinedělní týden poznamenal test Babywebu: Jste líný rodič?! Celý článek »

Týden snů a klidu

KLUB TĚHULEK! ZUZANA Prožívám s rodinou takovou moji malou dovolenou. Se začátkem prázdnin odjela babička učitelka na týden za svými příbuznými a přáteli a doma zavládl klid a pohoda. Tedy klid spíše bez komandování, bez fňukání, že děti všechno... Celý článek »

Syslí tváře a vypasená bříška

KLUB TĚHULEK! ZUZANA Zase ten blog nepíšu v termínu. Najít čas v rozmezí pátek až úterý dopoledne se stalo nadlidským úkolem. A v rozmezí úterý až pátek se zase nic tak zásadního většinou nestane, nebo se pak stane něco mnohem lepšího, takže to... Celý článek »

V nouzovém režimu

KLUB TĚHULEK! ZUZANA Tak fungujeme. V duchu už tomu říkám nouzový režim. Já a mé dvě děti, které jsou mimochodem velmi hodné - obě, žijeme podle pravidel cizí domácnosti tak, abychom co nejméně překáželi a co nejvíce si užili spolu legrace – a... Celý článek »

Ať žijem!!!

KLUB TĚHULEK! ZUZANA Týden opět v čudu... a manžulovo dovolená taky. Návrat do práce se mu ani trošku nezamlouval. Prý si ani nepamatuje cestu do práce. ;o) Vtipálek. Celý článek »

Porod, Zorka a já

KLUB TĚHULEK! ZUZANA Ač to tak v neděli večer nevypadalo (a v pondělí v porodnici při vyšetření se stahy po 4 minutách prý také ne), pondělní poradny v 9:00 jsem se už 2 v 1 nedočkala.  Celý článek »

Když dojde na ústupky…

KLUB TĚHULEK! ZUZANA Ještě pořád jsem celá... Efička se zatím ven nemá. A já jsem ráda. Objednaná do poradny jsem zase na pondělí, tentokrát bylo všechno v pořádku napoprvé, tedy žádné přetáčení monitoru. Uvidíme, zda se pondělka tahle ještě... Celý článek »

Že bychom třeba vymalovali?

KLUB TĚHULEK! ZUZANA Voda zase nebude. Respektive porod do ní. Stejně jako v mnoha jiných porodnicích, je v současné době na Kladně použití porodní vany hygienikem zakázáno. Takže zase smůla... No co se dá dělat. Celý článek »

Poradna s povidlovým koláčkem

KLUB TĚHULEK! ZUZANA Porodnice v Kladně mne znovu (ač po skoro dvou letech) nezklamala. Všichni byli hodní, laskaví... a bylo tam narváno. Ale v tamním stále stejném bufetu jsem si ihned koupila výborný koláček s obrovským množstvím povidel.... Celý článek »

Mílovými kroky

KLUB TĚHULEK! ZUZANA Další týden za mnou a zase sedím na sedačce, nemůžu spát (tentokrát se v bříšku velice mítá efička) a kroupy buší do parapetu a střešního okna na chodbě, jako zběsilé… a to nejsou ve velikosti pěsti, jako kdesi ve světě ... Celý článek »

Stránky

Naposledy navštívené