Nejednoduchý životní start

KLUB TĚHULEK! DENISA už bude tento týden měsíc! Jestli mi čas ubíhal rychle už v průběhu těhotenství, tak teď běží ještě asi 10x rychleji. Časová prodleva, po kterou jsem nenapsala žádný příspěvek, je docela velká a tímto se za ni omlouvám. Snad však po přečtení dnešního článku pochopíte, že jsem neměla na psaní ani náladu.

6409_3621_0-1100x618.jpg

Foto z ateliéru Fotopromě.cz


Jak jsem psala v minulém blogu, Pepíček podstoupil operaci kvůli zúžené aortě, která dopadla dobře. Zjistili mu však ještě další vrozenou srdeční vadu, která by se dle původního závěru měla operativně řešit až v průběhu několika měsíců či let.

Já jsem byla během Pepíčkova pobytu na JIP hospitalizovaná na oddělení rizikového těhotenství a docházela za ním. Po 4 dnech ho přeložili již na standardní oddělení a hned druhý den jsem tam už mohla být s ním. Když jsem se na „riziku“ loučila, říkaly sestřičky, že bych si zasloužila medaili. 🙂 Je pravdou, že se tam pacientky spíše střídají „jak na běžícím pásu“, takže jsem já, která tam ležela celkem 23 dní, byla takovou raritou.

Od pátku 5. 12. jsem tedy už byla u svého broučka. Ten den se však objevil první problém. Při koupání, resp. otírání, jsme s manželem zjistili, že má prosáklý obvaz, kterým má zakrytou operační ránu. Za chvíli se na to přišla podívat paní doktorka – kardiochirurg – a zhodnotila, že to má hodně zhnisané a že s tím musí hned na sál, aby mu to opět rozřízli. Tak se tedy stalo.

Po 5 dnech dostal, chudáček, další (i když malou) dávku anestezie a ránu mu nechali otevřenou, že se každý den z ní bude brát stěr, aby se zjistilo, zda tam není nějaký zánět. Ještě že tam byl manžel se mnou, jinak bych se na místě asi složila. Navíc jsem už měla vidinu, že po víkendu půjdeme domů a teď jsme se dozvěděli, že hojení bude tak na další týden minimálně. První noc jsme tedy sice strávili na jednom oddělení, nicméně každý v jiné místnosti, protože Pepíčka museli po tom výkonu monitorovat. Takhle nám tedy začal náš společný život.

NAPIŠTE DENISE DO DISKUZE

Až do neděle jsem čekala a musela přemlouvat doktory, než mi ho dali na pokoj, i když stále napojeného na monitor. V ten den také přišly další znepokojivé zprávy. Jednak mi při vizitě lékař oznámil, že ta druhá srdeční vada nevypadá moc dobře a že ho budou během týdne sledovat, jak to zvládá. A jednak odpoledne přišla stejná lékařka jako v pátek na převaz rány a sdělila nám, že nasazená terapie nezabírá a že má v té ráně nejspíš zlatého stafylokoka, což není žádná legrace a muselo by se to léčit antibiotiky. Opět tam byl se mnou naštěstí manžel, takže jsem ty špatné zprávy opět nějak ustála.

Velké překvapení pak přišlo v pondělí, kdy ráno přišel dělat převazy jiný lékař a ten zhodnotil, že rána vypadá už celkem dobře a sdělil mi, že výsledky odebíraných stěrů dopadly dobře, neprokázaly žádný „zvěřinec“ a že tedy Pepíčka vezmou znovu na sál, ránu pořádně vyčistí a znovu zašijí. V tu chvíli se mi ohromně ulevilo, ale zároveň jsem byla pěkně naštvaná na paní doktorku, která nás den předtím tak vystrašila. Tímto jsme tedy uzavřeli jednu kapitolu.

Druhá kapitola v podobě pozorování vývoje vady se už tak snadno neuzavírala. V průběhu týdne jsme absolvovali další vyšetření a čekali do čtvrtka, až se poradí páni profesoři a rozhodnou, zda bude nutná operace hned nebo zda nás pustí domů. Resumé bylo nakonec takové, že si nás tam nechají ještě přes víkend, v pondělí udělají další ECHO a opět se poradí. Takže ani pozitivní ani negativní závěr. Z náznaků paní doktorky však vyplynulo, že pokud nález bude stejný, budeme moci jít v úterý domů. Naštěstí se přes víkend nic nezměnilo a po neuvěřitelných 19 dnech po porodu jsme konečně opustili brány motolské nemocnice a já jsem se po ještě neuvěřitelnějších 34 dnech vrátila domů.

Opravdu bych nikomu nepřála zažít, co jsem zažívala já – ty pocity bezmoci a zoufalství. Byla to pro mě velká zkouška toho, co všechno vydržím. Organismus pod palbou poporodních hormonů, který musel zvládnout strach o ten malý uzlíček a zároveň se vyrovnat s depresí z nemocničního prostředí. Jsem ráda, že už to máme za sebou, i když Pepíčka asi v blízké době bude čekat další operace a tím pádem nás oba další hospitalizace. Ale to už snad nějak zvládneme.

O tom, jak nám to jde doma, napíšu zase příště.

Krásné Vánoce všem přeje maminka Denisa a miminko Pepíček

29.12.2014 12:33

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist