Kde vzít a nekrást?

BATOLE LIVE! FILIP Sláva nazdar výletu! Normálně, máma mě vzala někam pryč, kde jsem to vůbec neznal. A bez bráchy! Bylo to trošku zvláštní, že s námi Honzík nejel, ale nakonec jsem si říkal, že je to vlastně úplně super!

fili_bw-1100x618.jpg

Byla tam spousta dalších dětí mého věku a děsně fajn tety. Společně jsme si hráli ve veliké herně, byli jsme na procházce po okolí, fotili jsme se v kvetoucích pampeliškách, klouzali na velké klouzačce a plácali se v písku. Večer hrály ty tety spolu s mojí mámou bojovku „Uspi své batole a sejdeme se na skleničku v herně“, ale moc jim to nešlo, protože jsme se na ně domluvili a pořád se někdo budil a tety musely odbíhat. Já jsem teda mámu nehonil, spal jsem jako dudek. Bohatě stačilo, že se mnou vytuhla už při ukládání a na skleničku za tetama dorazila s hodinovým zpožděním. 😀

Teď si užíváme takové malé prázdniny u babi a dědy na naší chalupě. Zahrada, pískoviště, tatrovka, bráchovo odrážedlo, a máma pořád někde na dohled nebo po ruce. Prostě pohodička, přesně tak, jak to mám rád. A k tomu ještě králíci, slepice a za pár dní prý štěňátko! Na to se s bráchou fakt moc těšíme. Děda už pro něj připravil novou boudu, psí výběh, opravil plot k sousedům, aby štěně neutíkalo a nehrozilo mu nebezpečí, dokonce i nechal vyměnit okna a zateplit celý dům! Přípravu na nového člena rodiny fakt nepodcenil. Už na tom s babičkou makají dva měsíce, a je skoro hotovo. Máma jim teď pomáhá s posledními drobnostmi kolem domu, a taky myje okna. Doufám, že přibude fakt jenom ten pes. Když si naši pořídili mě, stěhovali se do většího bytu. Teď se sice nestěhujeme, ale zase jsme hodně u babičky s dědou; a tady se dělo tolik věcí, až je mi to mírně podezřelé. Ale máma vypadá pořád stejně, tak snad…

Celkem mi vyhovuje, že jsme s bráchou jen dva. A myslím, že mámě s tátou taky. Někdy máma večer říká, že už je moc unavená a šla by nejradši spát s námi, ale co vím, tak většinou ještě vstane a jde si hrát do kuchyně nebo s žehličkou. Asi jí to přes den nestačí. To já jsem rád, když se můžu večer přitulit s Hafem a panem Opičákem, podudat si prso (jj, ještě pořád kojíme, mám to pod kontrolou), poslechnout si s Honzíkem pohádku a spokojeně usnout.

Tak sladké sny!

Váš Filípek


Jak to vidí máma

Někdy si tak povzdechnu, kolik času a koníčků jsem měla na škole, po škole, před dětmi… Když byla chuť, mohli jsme se s Martinem třeba v sobotu odpoledne zahrabat pod deku, pustit si nějaký film a nevystrčit nos až do neděle. Jen tak se sebrat a odjet někam na výlet. Neřešit, jestli půjdeme spát v deset, o půlnoci nebo ve dvě ráno, protože jsme to mohli jednoduše dospat. Plánování čehokoli bylo pružnější a jednodušší. Balení věcí s sebou rychlejší a prostorově méně náročné. S veškerou bagáží a německým ovčákem Aronem jsme se vešli do malého Opelu Corsa. Plánování rodinných výletů a dovolených jen o pár let později doprovází tolik proměnných, že do poslední chvíle většinou vůbec nevíme, jestli skutečně odjedeme.

Svoje oblečení a nezbytnosti jsme za tu dobu dokázali osekat na minimum, já v podstatě vozím jen to, co mám na sobě, spodní prádlo a kartáček na zuby. Zato pro kluky nám nezbytnosti celkem neutěšeně narůstají. Náhradní oblečení, samozřejmě varianty do různého počasí, nějaké nejnutnější léky pro případ horečky/ průjmu/ zvracení/ rýmy, hračky na usnutí, oblíbené knížky, aspoň dvě auta, volant, odrážedlo, gumovky, stále ještě kočárek (hlavně kvůli Filípkovu odpolednímu spánku), plínky, pitíčka, svačinky, chůvičky, foťák… Astra combi má co dělat, aby všechno pobrala. A to jedeme třeba jen na víkend k našim! Nerada bych ale, aby to vyznělo jako stěžování. Jsem ráda, že to tak je, že se potýkám s „problémem“, kam to všechno naskládám, když se rozhodneme vyjet na nějaký výlet nebo na víkend –či jako teď na dva týdny – na venkov k mým rodičům.

Vnímám tyhle rodinné úniky z města jako skvělý čas pro kluky, pro nás, pro sebe. Jen si někdy musím sebekriticky přiznat, že se dvěma malými dětmi toho času pro sebe navzájem (a pro sebe sama) není tolik, kolik bychom s manželem potřebovali. Oba jsme asi nastavení tak, že rodina, kluci, jsou teď to nejdůležitější a tak prostě svoje vlastní zájmy a aktivity utlumíme, omezíme; vrátíme se k nim později, až nás kluci nebudou tolik potřebovat. Někdy ale cítím, že tohle nastavení vlastně rodině a klukům tak úplně neprospívá. Máma a táta, kteří si pravidelně nedobíjí baterky, nemají pak dost energie na péči o rodinu, nemají kde brát trpělivost a asertivitu, když kluci svými lumpárnami zkoušejí naše hranice, nemají dostatečnou obranyschopnost, když přijde nemoc.

Nedávno jsem si s hrůzou uvědomila, že jsme už několik let nebyli v divadle nebo v kině, o romantické večeři ani nemluvě. Poslední společná akce, na kterou jsme spolu s Martinem šli bez dětí, byl koncert Depeche Mode v únoru 2014 (no, bez dětí… Filípek byl s námi a ještě zdaleka nebyl vidět). Asi dva roky (ještě na škole) jsem chodila na kurz irských tanců a stepu, a chtěla bych se k tomu v budoucnu zase vrátit. Ne vždy je tu ale možnost využít hlídání někým blízkým, na cizí tetu na hlídání se opravdu necítíme, a tak nezbývá, než čistit si hlavu po kouskách a po večerech doma, když kluci konečně usnou. To ale do značné míry omezuje okruh možných činností. Místo stepu, kterým bych rušila nejen svoje děti, ale také sousedy v ostatních sedmi bytech našeho domu, přichází na řadu jóga. Dá se praktikovat úplně potichu a bez nutnosti navštěvovat nějaký kurz. Stejně o něm ale do budoucna (po odstavení) uvažuji, protože bez formálního vedení u mě všechny sportovní aktivity po čase prostě vyšumí do ztracena.

Místo divadla či kina nastupuje notebook a film či seriál stažený z internetu, s hlasitostí omezenou jen na to, abychom rozuměli, protože si nechceme hlasitou hudbou vzbudit děti. Místo romantické večeře s procházkou v parku si tiše povídáme v obýváku na gauči, a já u toho dost často něco háčkuju. Háčkování je momentálně asi moje nejsilnější zbraň proti únavě z mateřství. Někdy ale ani to nestačí a člověk cítí, že prostě musí vypadnout někam ven. A tak jsem si před pár týdny řekla, že si i přes náročné a nemocemi prošpikované jaro zasloužím nějakou pořádnou porci relaxace, a domluvila jsem se se skupinou maminek batolat ve Filípkově věku, že se po dvou letech virtuálního kamarádění seznámíme i osobně a užijeme si společně pár dní na chalupě na Vysočině. Bylo to organizačně trochu náročné, ale užila jsem si to moc.

Honzíka jsem na ty dvě noci nechala poprvé úplně samotného u babičky a dědy, a plna očekávání vyrazila s Filípkem a hromadou tašek do penzionu na Vysočině. Nebojte se, za volantem seděl děda, na to bych si ještě sama opravdu netroufla! Tímto mu tedy veřejně děkuji za ochotu a odvahu vydat se se mnou takovou dálku do jámy lvové – přece jenom, přes dvacet ženských s rok a půl starými batolaty, to už je dost silné kafe. Děda se naštěstí pro něj zhostil jen role taxikáře. Myslím, že mu doma bohatě stačil jeden Honzík. 😀 No a my ženské jsme si to užily parádně! Úplně obyčejný holčičí pokec, domácí likér z ledových kaštanů (díky za něj, Soňo!), báječné cup cakes od Moniky, vínečko z Moravy… Dokonalé pohodové dva dny, perfektní mateřský restart. Snad mi energie z něj vydrží na dost dlouho. A nezkazí mi to ani skutečnost, že máme s Filípkem opět rýmu.

Krásné dobíjení i vám!

Jarka

8.5.2016 10:56

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist