Klučičí a holčičí svět

MIMI LIVE! ANITA Dřív jsem si toho tak nevšímala. Nebo spíš jsem to nevnímala. Ale je to tak. Svět malých dětí je barevně rozdělen na klučičí a holčičí – aspoň co se oblečení týče. Kluci okupují odstíny modré, holčičky zase růžovou a červenou. Samozřejmě se dají koupit i „unisex“ barvy jako bílá, béžová, zelená nebo žlutá. Ale výběr se tím značně omezuje a některé věci prostě v jiných než modrých/růžových barvách neseženete.

4316_0923_0-1100x618.jpg

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz


Já ráda nosím modrou. Tom má růžovou košili. Proč ne? Nejdřív jsem si myslela, že maminky si takto barevně „značkují“ děti, aby se kolemjdoucí pořád neptali: „Holka nebo kluk?“ Aby už v době, kdy se u oblečených miminek ještě na první pohled nedá poznat pohlaví, to šlo aspoň podle barvy overalku nebo bodyčka odhadnout. Jenže pak jsem se o význam barev u miminek začala trochu víc zajímat a zjistila jsem, že modro-červený MIMIsvět má kořeny už v dávných dobách.

Legendy o zlých duších

Modrá je barva dobra, barva nebe. Modrá chrání před zlými duchy, kteří by se mohli pokusit napadnout novorozeně. Modrá náleží chlapcům. Ti byli totiž dřív daleko víc ceněni. Růžová nebo červená je barva lůna, barva země. Barva, která nemá nadpřirozené schopnosti. Která nezažene žádné démony. Barva, která zbyla na děvčátka.

A i když původní význam dávno vybledl. I když moderní rodiče nevěří na duchy (a kdyby věřili, jsem si jistá, že by do modré oblékali všechny své děti bez ohledu na pohlaví). I když už nevíme proč – výrobci dětského oblečení pořád šijí pod diktátem těchto dávných legend. A my tedy oblékáme naše ratolesti tak, jak píší na stojanech s oblečením. Holčičky do růžové, kluky do modré. Celé to téma jsem vlastně začala řešit hlavně kvůli našemu prvnímu – modrému – kočárku.

Modrá je dobrá aneb náš nový (opět modrý) kočár

O prvním Anitčině kočárku jsem už psala. Byl moderní a nehoupací. Měla jsem ho půjčený od kamarádky, která má syna. A byl modrý. Na procházkách jsem vysledovala zajímavý trend. Ženy, které se se mnou daly do řeči, automaticky předpokládaly, že Anit je kluk. „To je ale hezký chlapeček.“ „Ne, je to holčička. Jen máme modrý kočárek.“ Takto obvykle začínala konverzace s jinou maminkou, která nakukovala do korbičky. Muži obvykle barvu kočárku neřešili – a rovnou se ptali: „Holka nebo kluk?“ Což jsem oceňovala, ale na druhou stranu daleko častěji mě zastavovaly ženy. Ne, že by mi to vadilo. Ale…

A pak jsme zjistili, že Anitka je houpací miminko. Začali jsme shánět nový kočárek. Hledali jsme celkem dlouho. Nakonec jsme narazili na jeden perfektní. Skoro. Terénní. Houpací. Téměř nový. Levný. Ale zase modrý. Rozmýšleli jsme se jen chvilku.  A nakonec jsme ho vzali. Anitka je teď venku chráněná před zlými silami. A její jemně řezaný obličej odpovídá zvědavcům za mě: „Jsem holčička.“

„Věci nad námi“ vs. rodiče

A jak se vůbec ta naše holčička má? Snad báječně. Aspoň myslím. Zoubky na chvíli daly pokoj. Zanechaly ale memento v podobě nové dovednosti: Anitka se už s přehledem trefí rukou do pusy (občas si tam nacpe obě zaráz) a začíná chytat a ocucávat i nabízené předměty – hračky, prsty, plínu. Vše, co se jí dostane do zorného a hlavně hmatného úhlu.

Taky se ještě víc rozmluvila. A pořád se usmívá. Jen se probudí, začíná žvatlat, broukat, vískat, pištět a různými způsoby protahovat své hlasivky. Nejprve jsme s Tomem trochu žárlili. Své výřečné výstupy a šťastné úsměvy totiž zpočátku adresovala hlavně „věcem nad námi“. Světlu nad manželskou postelí. Světlu nad pohovkou. Stromům. Světlo nad postelí nás v souboji o pozornost naší dcery poráželo tak často, že jsme dokonce uvažovali o tom, že ho přelepíme naší fotografií. Mluvili jsme o tom samozřejmě jen tak z legrace. Ale vystihuje to náš stav. Zkrátka: ať jsme se s Tomem snažili sebevíc – různě se na ni pitvořili, šklebili, vyplazovali jazyk – většinou nám věnovala udivený úsměv (co to ti rodiče zas provádí?) a vrátila se pohledem ke svému aktuálnímu kamarádovi. Světlu nebo větvi stromu.

To bylo ještě před pár týdny. Nakonec ale vzala naše obličeje na milost. Asi ji konečně přestalo bavit, že „věci nad námi“ (na rozdíl od nás) na její úsměvy a proslovy nereagují. Hurá. A teď už naše vzájemné debaty proložené oboustranným chechtáním neberou konce.

4.9.2013 12:53

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist