Očkování? Otázka s velkým „O“

MIMI LIVE! ANITA Očkování Otevřelo Obrovskou Otázku. Oplývám Obavami. Očkovat? Očkovat Opatrně? Odmítnout Očkování? Odložit? Očekávání, že Očkování Ochrání Organismus, Opadá. Obávám se Opaku: Očkování Oslabí Organismus Očkovaného. Omámí. Otráví. Och Och. Otřeseně se Opakovaně Otírám O Otázku Očkování. Osvětlí Odpověď Ostatní? Optám se Odborníků Odmítajících Očkování. Optám se Odborníků Oslavujících Očkování. Odpovídají Ostře Opozičně. Omezena Oponujícími si Odpověďmi Opět Omílám Otázku Očkování Okolo a Okolo. Ouvej.

4316_1084-1100x618.jpg

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz


No, dost bylo pokusů o werichovskou prózu. Téma očkování jsem začala řešit záhy po porodu. „Tak poslouchej doktorku, ta má na to vzdělání,“ namítli by mnozí. Možná kdybych byla mladší. Nebo kdyby neexistoval internet. Nebo kdybych byla mladší a neexistoval internet. Jenže. Ve svých téměř třiceti (no fakt, za necelý měsíc slavím kulatiny s trojkou na začátku) a s tak rozsáhlou databází informací v nejrůznějších jazycích nedokážu naslouchat názoru jedné lékařky. Ani následovat kamarádku, která už má očkování za sebou. Možná je to mou povahou. Možná praxí z práce. Udělala jsem si obsáhlé rešerše. Nasála informace. Mluvila s Tomem. S rodiči. Se známými. Pustila si nejnovější australský dokument Jubbed. Četla rozhovory s doktorkou Elekovou (proti očkování) i s různými vakcinology (pro očkování). A jsem zase téměř na začátku. Nedokážu téma rozklíčovat. Obnažit na dřeň. Kam sahá lobby farmaceutických společností? Kde je pravda? Deprivovaná svou neschopností rozhodnout se na základě faktů se začínám řídit pocity.

Nejraději bych do nádherného a jedy zatím nedotčeného tělíčka Anitky nenechala vpustit žádné očkovací látky. Mám z očkování strach. Mám ale strach i z neočkování. Navíc jsme s Tomem museli najít kompromis, protože on je k očkování malinko otevřenější než já. Z možností vybíráme „Očkovat Opatrně a s Odkladem“. Navíc volíme šetrnější pentavakcínu a zkrácené očkovací schéma. Takový je aspoň Plán.

Anitka má čerstvě tři měsíce. A jdeme k pediatričce – původně na první dávku hexavakcíny. Zpočátku se Systém tváří na náš Plán nepřístupně. Vypadá to, jako by rodiče ohledně povinného očkování neměli možnost volby. Co je psáno, to je dáno. Očkovací kalendář je jen jeden. Když jsem před porodem vybírala pediatra, ani mě nenapadlo zaměřit se na postoj doktora k očkování. Dala jsem na doporučení na internetu. A vybrala jsem sice ne příliš alternativní lékařku, zato ale naštěstí s velkým srdcem a porozuměním pro rodičovské strachy. Na této původně očkovací návštěvě jsme ještě celý Plán neprosadili, odcházeli jsme ale s odkladem. A já se Plánu vzdát rozhodně nehodlala. Začala jsem sbírat argumenty pro jeho prosazení. Oslovila jsem jiné lékaře (například doktora Petráše, který spravuje webovou stránku o očkování). A nakonec jsem vše sepsala a poslala naší pediatričce e-mail. Řekla jsem si: buď-anebo. A naštěstí dopadlo: buď. Lékařka ukázala pochopení a i přes svůj názor mi slíbila následování Plánu. Ulevilo se mi. Zatím tedy neočkujeme. Ale až to přijde, dám vědět.

Klokánek, tygřík, štěňátko a ti ostatní

Kromě očkování jsem v prvních Anitčiných týdnech a měsících řešila taky vhodné polohy pro nošení. Správnou manipulaci s miminkem jsme se učili už před porodem na kurzu. Pak se narodila Anitka. Malinká. Křehoučká. Tak zranitelná. Oprášili jsme s Tomem naše znalosti, koukli na pár videí na YouTube, přečetli Něžnou náruč rodičů. A poctivě Anitku zvedali přes zajíčka do klubíčka, nosili jsme ji po bytě v tygříkovi, na krátkou vzdálenost jsme ji přenášeli v klokánkovi. Pak se přidalo hnízdečko, košíček, srdíčko a bůhvíjaké další zdrobněliny zvířátek a věcí, kterými se nazývají různé polohy.

Teorie motýlích křídel

V hlavě se mi třepotala teorie motýlích křídel. Nesprávné zacházení totiž nemá jen okamžité dopady (některé děti bývají například kvůli nevhodným polohám dráždivé a plačtivé). Když budeme s Anitkou špatně manipulovat, může se to projevit v pozdějším věku třeba skoliózou. Nebo problémy s klouby. Dokonce některými nemocemi.

Vždycky když Anitku choval někdo jiný kromě mě a Toma, zatrnulo mi: „Vertikální poloha přeci není až do devátého měsíce vhodná. A co ta hlavička? Drž ji trochu výš. Netahej ji za ručičky při zvedání. … No, snad to pro jednou nebude vadit.“ To vše mi běželo hlavou. Naše nejbližší jsme všechny vhodné polohy naučili. Dokonce ani rodiče některé polohy vůbec neznali. Dřív se totiž děti zpočátku chovaly v zavinovačkách (takže to bylo celkem jednoduché) a pak často ve vertikální poloze. Když Anitka malinko povyrostla, trochu jsme našim obavám ubrali plyn.

Teorii motýlích křídel jsem vyhnala z hlavy. Člověk by musel mít strach ze všeho. A přeci jen – když už si dítě vybojovalo místo na tomto světě, je odolnější, než si jeho rodiče obvykle myslí. Navíc záleží na úhlu pohledu. Například psychologové zase psychické i somatické problémy dětí i dospělých často přičítají vadné nebo neúplné rané citové vazbě. Aspoň takto mi to vysvětlila moje máma – psycholožka – když jsem se jí se svými strachy svěřila. Pořád je podle mě důležité chovat děťátko správně, ale musím přiznat, že už jsem se mnohem víc uvolnila. A občas mi to nedá a Anitku dokonce taky pochovám ve vertikální poloze – je tak příjemná a Anitku vždycky uklidní. Takže vlastně jako u všeho: Znát správné postupy, ale pustit ke slovu i instinkty a pocity.

Cítím se skvěle i bez souvislého spánku

A jak mi je? Víc než tři měsíce po porodu se cítím báječně. Žádnou krizi jsem vlastně po celou dobu nepozorovala. Určitě za to patří dík Tomovi, který se o nás nepřestává starat s neochabující pečlivostí a láskou. Připadám si plná sil a nápadů. Pravidelně chodím na bikram jógu. Posledních čtrnáct dní ale přeci jen přineslo trochu náročnější podmínky. Anitka, která ještě před měsícem vydržela spát čtyři až pět hodin v kuse, najednou v noci vstává co dvě hodiny. Někdy se dokonce probudí i po hodině a půl. Dám jí trochu napít, občas přebalím a miminko zase spí. Aby se za dalších sto minut vzbudilo a chtělo mámu. Noc mám tak rozdělenou na pět časových úseků. Naštěstí se mi většinou podaří rychle usnout. A Tom se obvykle ani nevzbudí. Takže ráno se zdá být vše normální… až na pár detailů.

Nejprve to bylo jen několik vtipných epizod. Třeba jsem zapomněla PIN k bankovní kartě. Dvakrát. Vždy jsem po špatném zadání s řadou nervózních lidí za mnou volala od pokladny Tomovi. A pak se ozvalo i moje tělo. Například se mi špatně hojí rány. Banální záděra mi proměnila palec na noze v krvavý kráter, který se ne a ne zacelit. Pak mi celé nohy zflekatěly fialovými modřinami. Stačilo se o něco lehce opřít a vyskočila další. A vlasy můžu v bytě shrabovat hráběmi. Když jsem si uvědomila, že mi tělo asi vysílá nějaké signály, naordinovala jsem si železo a vitaminy (zbyly mi ještě z těhotenství). A už se snad vše dává do pořádku. Aspoň to tak vypadá. Modřiny mizí. Na palci už mám pěkný strup. A vlasy jsem si pro jistotu nechala zastřihnout. Padají kvůli kojení, poučila mě holička, když je o dobrých pětadvacet centimetrů zkracovala. No a s kojením já přestávat rozhodně nehodlám. Však mi pak zase narostou…

18.9.2013 12:33

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist