Pořád ještě kindervejce…

KLUB TĚHULEK! JARKA Další týden utekl jako voda a můj odpočet do termínu porodu se smrsknul už jen na jednociferná čísla. Je to tak, za 9 dní bych měla porodit. Tedy teoreticky…

5848_7181_0-1100x618.jpg

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Prakticky to vypadá spíš tak, že se asi Filípek trochu opičí po starším bráchovi a zatím se mu u mě natolik líbí, že se ven nechystá. Neřeším to už tolik jako u prvního porodu, kdy jsem chtěla zkusit nejrůznější „vyháněcí“ metody, včetně asi dost sporného koktejlu s ricinovým olejem a vodkou (bavily jsme se o něm v diskuzi s Eliškou). Tentokrát ovšem věřím Filípkovi a taky svému tělu, že dobře ví, co dělá a svůj čas si ohlídá. Pokud náhodou ne, už jednou nám to hezky vyšlo a s malou dopomocí (tzv. preindukce) porod proběhl hladce a bez jakýchkoli komplikací. Věřím, že i podruhé to bude podobné (a třeba se obejdeme bez toho pošťouchnutí). 😉

A jak se pár dní před porodem cítím? Překvapivě dobře, klidně, mám dostatek energie. Ještě před týdnem jsem měla docela krizi, nervy pracovaly a bohužel to odnesla celá rodina – nejvíc jsem řádila zrovna o tom našem slavícím víkendu, takže jsem dost špatně snášela Honzíkovo lumpačení i dobře míněné rady ostatních členů rodiny. Sice jsem se pak všem za svoje křičení a panikaření omluvila, ale stejně zůstal ten blbý pocit, že jsem to dost zvorala a zbytečně dala ostatním „sežrat“, že mám nervy z toho, jak zvládnu Honzíkovu prudkou cholerickou povahu (po mně, po kom jiném samozřejmě) v době, kdy se budu muset postarat i o čerstvě narozené miminko. Není holt vždycky posvícení a proč to nepřiznat, prostě se mi nedařilo a reagovala jsem dost přecitlivěle úplně na všechno. Od té doby jsem se ale zklidnila (alespoň mám takový dojem), nenechávám se rozhodit Honzíkovým ječením kvůli tomu, že se mu něco právě nedaří, a snažím se udržet si vnitřní klid. I po fyzické stránce se cítím mnohem líp než před pár týdny. Žáha mě už několik dní vůbec nepálí, ustoupily i občasné bolesti v zádech a křupání pánevních kostí. Zřejmě na to má vliv to, že mi už trochu kleslo bříško a Filípek mi méně tlačí na žaludek, ale není zase tak nízko, aby už hlavička příliš silně naléhala na čípek. Klidně bych takhle mohla fungovat ještě další měsíc. 🙂

Na kontrolách v poradně je také všechno v nejlepším pořádku, Filípek na monitorech ukázkově spolupracuje a nespí, zato činnost dělohy připomíná rovnou čáru a nic se neděje, ani malé slabé náznaky nějakých poslíčků nebo něčeho, co by byť jen vzdáleně mohlo připomínat kontrakce. A tak jsou tyhle poslední dny pro mě tak trošku o čekání, jestli, kdy a jak to vlastně přijde. Aby mi čas rychleji utíkal, zaměstnávám se aktivitami s Honzíkem, dolaďováním hnízdečka (není zase tak špatné přestěhovat se v těhotenství, člověk si to „hnízdění“ může užít i před druhým dítětem na plné pecky 😀 ), a rodinnými výlety.

V sobotu jsme vyrazili na náš možná poslední předporodní výlet – na Ještěd. Naposledy jsme tam s manželem byli pár týdnů po svatbě, a tak jsme byli zvědaví, jestli se něco změnilo, a hlavně, jak se bude lanovka líbit Honzíkovi. Byl nadšený už jenom tím, že jedeme na výlet, v autě oka nezamhouřil (a to předtím tři odpoledne vůbec nespal) a když jsme pak vyrazili od parkoviště ke kabinové lanovce, pořád se ptal „Kde je výlet“. 🙂 Jízda lanovkou ho uchvátila asi jen o maličko míň než červená formule v nákupním centru v Liberci, ve které se nadšeně „projel“ i přesto, že jsme do simulátoru nehodili žádné mince. Jeho nadšení ze sobotního dne pak dovršila hosteska v Globusu, která dělala reklamu na banány, na hlavě měla klobouk celý obložený ovocem a věnovala Honzíkovi obrovský balonek. Je fakt úžasné sledovat, jak takové drobnosti dokážou udělat dětem radost. A když se jejich nelíčeným nadšením a opravdovostí necháte trochu nakazit, najednou zjistíte, že všechno může být veliká zábava. Třeba dnešní lekce „plavání“ byla jedna velká švanda se spoustou cákání, Honzík mi nadšeně oznamoval, že plave (chvílemi už to zvládá bez držení za ruku, a skutečně se ve vodě udrží nad hladinou a posouvá se vpřed), a lektorku Móňu si chtěl po plavání vzít s sebou domů. Taky jsme spolu v poslední době sbírali kaštany a pak dělali kaštanová zvířátka (to vlastně bylo hlavně tatínkovo hraní, maminka si byla naposledy před porodem zacvičit), pouštěli jsme draka, s bandou podobně „bláznivých“ tet a jejich ratolestí jsme řádili v parku Sacre Coeur na obří klouzačce a přilehlých hřištích, a v MHD hlásíme zastávky. Honzík má ovšem pro většinu z nich vlastní šifru. Třeba zastávka „U Belárie“ je v jeho podání „Popelárie“ a vždycky tam vyhlíží popelářské auto. Na „Nádraží Braník“ už zase dopředu hlásí, že tam jsou „vlakové spoje“ a houká a dělá motoráček. Vždycky přitom pozoruju ostatní cestující v autobuse a sleduji jejich reakce. Někteří jsou neteční, „studení“ nebo ponoření do svých myšlenek a aplikací v mobilech; to jsou obvykle ti stejní, kteří nijak nereagují ani na přítomnost kočárku a těhotné v souvislosti s vyhrazenými místy pro kočárky („zlí lidé“, jak o nich píše Těhulka Live Katka ve svém posledním článku). Druhou skupinu tvoří ti, kterým Honzíkovo houkání vykouzlí úsměv na rtech nebo jim aspoň poškubávají koutky, někdy se s námi dají do řeči a jsou milí. Obvykle mi pak sami od sebe nabídnou pomoc s kočárkem z autobusu nebo třeba na Smíchovském nádraží do metra. Honzík tak často funguje jako takový „lamač ledů“ a pomáhá svou dětskou roztomilostí navazovat kontakt s ostatními lidmi.

Pokud se ale něco přihodí a on dává najevo svou nelibost, funguje to přesně opačně. Jako nedávno, kdy chtěl sedět na sedačce, jenže mu to při prudkém zabrzdění pod zadečkem uklouzlo a on se svezl ze sedačky a narazil bradou do kočárku. Spustil samozřejmě hrozný křik, protože kromě té rány se ještě navíc lekl a upustil na zem sušenku. Bolestivý pláč se tak mísil se vztekem a měla jsem co dělat, abych ho udržela na svém klíně. Potřebovala jsem ho uklidnit rychle, protože jsme měli na příští zastávce vystupovat, a Honzíka v náručí a ještě kočárek bych špatně zvládala. A nějaká paní důchodového věku samozřejmě neopomněla náležitě nahlas hodnotit, co je to za nevychovaného spratka a jak by s ním zatočila. To se mi tedy otvírala pomyslná kudla v kapse. Udržela jsem se ale a milé paní nic neříkala; kdybych se snažila jakkoli bránit, jen by do nás ryla víc.

Dost možná má zrovna tahle paní (nebo jí podobné) na svědomí úplně jiné nevychované spratky, na které narážím. Jsou to dospělí muži, kteří jako správní partneři v dnešní době doprovázejí své těhotné manželky či partnerky skoro na všechny kontroly v těhotenských poradnách či na vyšetření do porodnice. A celou tu dobu, co čekají, až jejich ženám udělají odběr krve, gynekologickou prohlídku či natočí monitor, a také po celou dobu, co jejich ženy čekají před ambulancemi lékařů, takže např. v Podolí tak stráví celé dopoledne, jsou svým ženám oporou především tak, že SEDÍ jako pecky a koukají do mobilů nebo tabletů. Že zabírají místo pro jiné těhotné, které rovněž přišly do poradny, to už milí moderní tatínkové jaksi nevnímají. A proto bych ráda touto cestou vyzvala případné budoucí otce, kteří na tento web zavítají, aby se chytli za nos a brali ohled nejen na tu svou jednu těhotnou, ale i na ty ostatní, pro které jsou židle v čekárnách primárně určeny. A jejich partnerkám bych chtěla vzkázat: pokud to toho vašeho netrkne samo, trochu ho „nakopněte“, vždyť jsme na stejné lodi. 😉

Klidný, hravý a pohodový týden vám všem!
Jarka

9.10.2014 12:58

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist