Porodní retrospektiva

KLUB TĚHULEK! JARKA Tak dnes píšu svůj jubilejní 20. příspěvek pro Babyweb! Ani se mi nezdá, že už tolik týdnů jsem tu s vámi. Na oslavu pro vás mám můj již několikrát slibovaný první porod. Možná bude tento týden trošku přeporodováno, pokud už i malá Eliška vykoukla na svět. A pokud ne, tak třeba ji to maličko popožene 😉

5848_7181-1100x618.jpg

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Termín Honzíkova porodu jsem měla 11. září 2012, ale jak už jsem zmiňovala dříve, ani po tomto datu se nic nedělo. Trochu jsem doufala, že si Honzíka porodím 15. září ke třicátinám, nebo 17. září na první výročí naší svatby, ale ani to se nepovedlo. Na kontrolních monitorech v porodnici 18. září bylo všechno pořád stejné, monitor ukázkový, já se cítila dobře, cervix skóre 5 jako už posledních 14 dní nebo tři týdny. Na pátek 21. září jsme se tedy domluvili na nástup na vyvolání porodu. Moje domácí snažení o popohnání porodu, tedy koupele, mytí oken, skákání po schodech, čaj ze sporýše, nechráněný sex… nic nezabíralo a Honzík nevypadal, že by se mu chtělo ven. Každý večer jsem si šla lehnout s tím, že to třeba v noci začne samo. A každé ráno jsem se probouzela zklamaná, že zase nic. Vypadalo to, že se moje noční můra vyplní. V mých představách, podpořených zkušenostmi některých kamarádek, měl totiž vyvolávaný porod vypadat tak, že mě budou tři dny ládovat tabletkami na vyvolání porodu a trápit kontrakcemi, které stejně nikam nepovedou, a skončí to císařským řezem. Jak jsem se spletla!

V pátek ráno jsme tedy s manželem dojeli do Podolí, přijali mě na oddělení rizikových těhotných a čekala jsem, co se bude dít. Asi v 11 hodin mi při vyšetření zavedl pan doktor vaginální prostaglandinovou tabletku na tzv. preindukci, tedy na rozpuštění čípku a přípravu k porodu. Už asi za půl hodiny si mě volaly sestřičky na monitor, a tam to vypadalo, že se skutečně něco dít začíná, protože „děložní seismograf“ ukazoval výraznější a pravidelnější obloučky, než na jaké jsem byla zvyklá z předchozích kontrol v ambulanci. „Tak to vypadá nadějně, snad to vydrží“, říkala jsem si.

Odpoledne kolem třetí dorazil na návštěvu manžel. Sice jsme se moc neužili, protože mě opět odvolali na monitor a tentokrát si mě tam nechali 50 minut, ale vlnovky byly čím dál zřetelnější a já začala doufat, že bych mohla fakt konečně porodit. A snad to i zvládnu sama a bez císaře! Kontrakce byly čím dál tím zřetelnější, monitor chvilkami ukazoval i hodnotu 127 (stupnice grafu byla do 100). Lékařce s přísným výrazem, která mě hned po monitoru vyšetřovala, se ale hodnoty nějak nezdály, k porodu to prý ještě zdaleka nebude, neotvírám se. Ve srovnání s mladým lékařem, který mi předtím zaváděl tabletku, byla tato paní učiněný saďour! Byla jsem ráda, když jsem slezla z křesla a mohla se odplížit zpátky na pokoj za manželem. Toho jsem chudáka už předtím sprdla, jakto že zapomněl foťák doma! Dohodli jsme se, že tedy pokud by to snad bylo k porodu, tak holt musí stačit mobil, a kdyby do konce návštěv nic, tak pak na porod dorazí s foťákem. Kontrakce mi ale pořád sílily a naděje mě neopouštěly. „Honzíku, pojď už ven, my už se tě nemůžeme dočkat, víš?“ přesvědčovala jsem našeho chlapečka v duchu. A jako kdyby mě poslechl, cítila jsem, že ze mě něco teče… Šla jsem na záchod, abych zjistila, jestli se mi chce jenom tak moc čůrat, nebo o co vlastně jde. Že by plodovka?!

Za chvíli si mě opět volala sestra na monitor a hned po něm doktorka „saďourka“ na vyšetření. S monitorem byla tentokrát spokojená, ukazoval jen asi kolem 60-80. Ptala jsem se jí na svůj dojem ohledně odtoku plodové vody a odchod hlenové zátky, ale dozvěděla jsem se, že to určitě nebylo ani jedno, že vody by muselo být hodně a ne trochu a že to lehké zarůžovění na vložce je od toho jejího předchozího vyšetření (zřejmě mají s paní doktorkou pacientky své zkušenosti). Nepřesvědčila mě, instinktivně jsem věděla, že se porod blíží a že moje domněnky jsou správné, ale nehádala jsem se s ní. Měla jasnou převahu – já seděla na gynekologickém křesle.

Pomalu se blížila sedmá hodina večerní a s ní i konec návštěv. Přes moje sílící bolesti a železnou pravidelnost kontrakcí mi ale bylo řečeno, že rodit nebudeme, že to k porodu zatím opravdu není, a že se mám přes noc prospat a ráno budeme pokračovat. „Jak mám spát s kontrakcemi po třech minutách?“, ptala jsem se manžela, těsně než ho nekompromisně poslali domů. Když odešel, chodila jsem po chodbě a rozdýchávala kontrakce. Na spánek nebo cokoliv jiného ani pomyšlení. V sedm se vyměnily služby, nová porodní asistentka mi natočila monitor, a jelikož viděla, jak se kroutím, utáhla na mou žádost sondu pořádně. A ejhle, kontrakce zase lítaly na 127, trvaly minutu a pauza mezi nimi byla jen minutu a půl až dvě. „No to je hodně nadějný. Já se na Vás mrknu, jak se otvíráte, ale myslím, že budete rodit“, povídá asistentka zvesela. Huráááá, budu rodit! Volala jsem manželovi, ať vezme foťák a přijede zpátky. Za 16 minut už byl u příjmu a čekal, až ho pustí dovnitř a řeknou mu, kam má jít. Já si zatím balila věci na pokoji a zahajovala přesun na porodní box. Když mi volal, aby mi řekl, že už je na místě, prodýchávala jsem zrovna kontrakci, a tak telefon zvedla porodní asistentka. Martin asi v tu chvíli zažil menší šok a představoval si, že mě mají už na operačním stole. V devět ho za mnou konečně pustili na porodní sál. Já už tam pár minut praktikovala psí dýchání, a s porodní asistentkou, která nás dostala na starosti, jsem po kouskách – mezi kontrakcemi – probírala porodní plán. „Jo, jestě ke klystýru… zatím mi ho nedělali…“ „Tak ten už opravdu nestihneme“, smála se PA, „ale nebojte, to zvládneme i bez něj.“ Slečna byla úžasná, povzbuzovala a chválila mě, prý ještě chvíli a budu otevřená dost, abych mohla začít tlačit. „A plodová voda už vám odtekla, že jo?“ ujišťovala se PA. „No, doktorka na oddělení mi řekla, že ne, že to určitě voda nebyla, ale já myslím, že jo, asi nějak odpoledne kolem čtvrtý hodiny nebo tak nějak.“ Byla jsem ráda za to potvrzení, že mě moje instinkty nezklamaly.

Poslední asi tři kontrakce před tlačením jsem už prodýcháváním nezvládala, a byť jsem se zařekla, že ani neceknu, z hrdla se mi draly dinosauří skřeky. Martin z toho byl úplně paf, asi myslel, že řvu bolestí. Ale bylo to spíš vyjádření zoufalství, že nedokážu ovládat svoje tělo a tlačím, když ve skutečnosti tlačit nechci. Pak jsem ale od své porodní asistentky konečně uslyšela osvobozující větu „Už můžete tlačit“ a v ten moment se mi ulevilo. Manžel mi ohromně pomáhal, mezi kontrakcemi mi otíral obličej studenou žínkou a během kontrakcí mi přidržoval hlavu na hrudníku, abych se při tlačení nemohla zaklánět. Asi po čtyřech pěti zatlačeních mi najednou PA říká: „Tak ještě zatlačte na ramínka“. Cože, jaký ramínka?! Otevřela jsem oči a nevěřila tomu, co vidím: Honzík už měl hlavičku venku! Napodruhé jsem pochopila, co mi asistentka říká, a zatlačila ještě jednou. Vyplul ven jako po másle. Asi po dvou vteřinách se ozval takovým tichým poplakáváním, a já si hned pomyslela, že má ten nejsladší hlásek na světě. Dětská sestra mu uvolnila pupečník (měl ho kolem krčku) a hned mi položila Honzíka na břicho.

Myslela jsem, že budu plakat štěstím a pro slzy na něj ani neuvidím. Místo toho jsem se hlasitě smála, šťastná jako nikdy v životě. S manželem jsme vtipkovali, vítali Honzíka, prohlíželi si ho a tak trochu nechápali, že už je tu vážně s námi. Připadalo nám to neskutečné, tolik měsíců čekání, a najednou byl tady, s námi. Měl pomačkaný nosík, tvářil se jako Bruce Willis a měl obrovské ruce a nohy! A byl celý jenom náš! 🙂

Je moc hezké připomenout si ty pocity těsně po porodu, i teď, s odstupem téměř dvou let z toho mám takovou příjemnou husí kůži, jsem dojatá a najednou se mi vybavují i ty nejmenší detaily toho, co jsme s manželem prožívali a jak úžasný zážitek to vlastně pro nás oba byl. A já se teď už opravdu hodně těším na to, že si to za pár týdnů zopakujeme!

Krásný týden všem těhotným i netěhotným čtenářkám! 🙂
Jarka


 Jarka právě prožila 33. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?

b633476601802691961.jpg

28.8.2014 4:22

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist