Smršťování

KLUB TĚHULEK! JARKA Další týden je za námi a opět mi utekl strašně rychle! Čím to jen je, že se čas postupně, jak stárneme, tak hrozně smršťuje?

5848_7136-1100x618.jpg

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Těsně před naším velkým stěhováním jsem řešila se švagrem otázku, jak to celé vlastně zvládne Honzík. Přesun na nové místo, nové prostředí… Od sestřenice jsem věděla, že její syn si zvykal docela dlouho, a to se jen v rámci stejného domu přestěhovali z patra do přízemí a už půl roku předem si tam chodíval hrát do svého velkého dětského pokojíčku. Měla jsem z toho tedy docela hrůzu a připravovala se na to, že bude možná několik nocí s pláčem nebo že se bude Honzík pořád hrnout ke dveřím s tím, že jako už půjdeme domů. Švagr mi ale říkal, ať jsem v klidu a že Honzík bude taky.

A řekl mi fakt zajímavou věc, o které jsem do té doby nepřemýšlela. Vlastně dvě věci. Pro takhle malé dítě jsou domov máma s tátou, a je jedno, kde to je. Mluvil ze své vlastní zkušenosti, když bylo jejich první dceři asi 15 měsíců, odjeli s mou sestrou Janou za prací do Anglie a dva roky tam zůstali. Dneska si z toho sice „malá“ (je jí už 5,5 roku) nic moc nepamatuje, ale s adaptací na nové prostředí neměla až takové problémy a pokud byla s rodiči, neřešila to, kde vlastně jsou.

NAPIŠTE JARCE DO DISKUZE

A ta druhá věc souvisí s již zmíněným smršťováním času. Pro dvouleté dítě je jeden den dlouhý asi tak jako pro nás celý pracovní týden. Za den se stane tolik zajímavých věcí, tolik podnětů útočí na dětské smysly, že pro adaptaci potřebují určitě míň času než my dospělí. A tak změna, se kterou se třeba já vyrovnávám dva týdny, u něj proběhne za daleko kratší dobu. Musím dát Matějovi za pravdu, Honzík si ze stěhování nic moc nedělal. Sice ten první večer vůbec nechtěl jít spát, dostali jsme ho do postele až v půl jedenácté společně s námi, ale jinak vůbec neřešil, že spíme jinde. A jak jsem už psala, chodil tu mezi krabicemi a opakoval „doma, doma“. Ráno úplně samozřejmě utíkal do kuchyně a dožadoval se snídaně, jako by se nechumelilo. 🙂

My s manželem jsme se zvykáním na nové místo snad taky neměli žádné potíže. Martin pokaždé, když přijde z práce domů, s údivem konstatuje, že tady „chcíp pes“ – je tu tak klidno, až je to podezřelé. Prakticky žádný městský ruch, jen občas projede naší ulici nějaké auto a asi jednou za hodinu autobus. Většina sousedů je navíc ještě na prázdninách, takže i v domě je poměrně ticho a klid. Na staré adrese bylo běžné, že sousedi nad námi chodili domů o půlnoci a dupali na chodbě, ve vnitrobloku se pořád někdo s někým hádal… Tady je největší poprask, když přijede bučíčí auto s čerstvým mlékem nebo si na pískovišti za domem hrají děti z okolí. Výhled máme do zeleně a večer usínáme při otevřeném okně a posloucháme z okolních zahrad cvrčky, sem tam zaštěká pes a ráno kokrhá kohout! Je to jako taková malá vesnička v Praze. Prostě idylka. 🙂

Sice tu ještě stále fungujeme hlavně mezi krabicemi, ale kuchyně a obývák už dostaly celkem svou podobu. Až na ty chybějící dveře tedy. Dětské pokojíčky musí bohužel zatím ještě počkat, teprve až budou hotové skříně, můžeme se zbavit krabic, které jsou teď v pokojíčcích naskládané, a sestavit i dětský nábytek. A pak přijde konečně na řadu příprava výbavičky pro Filípka. Vzhledem k tomu, že mám dva měsíce do porodu, chytá mě už lehká nervozita, abych to stihla všechno nachystat tak, jak je potřeba. Zatím řádím se šicím strojem a postupně šiju závěsy do všech pokojů. Začala jsem ovšem lodžií, ta byla nejpalčivější. Je orientovaná na západ, takže odpolední a večerní slunce svítí přímo do lodžie a tím také do obýváku a kuchyně. A tak bylo nutné pořídit lehké bílé závěsy na lodžii, na dlažbu dát dřevěnou terasovou podlahu a teď to na balkóně vypadá jako v nějakém středomořském letovisku. Když svítí slunce, povlávají bílé závěsy lehce ve větru, příjemně stíní do bytu a Honzík může běhat bos v bytě i na lodžii. Už se těším na ty romantické západy slunce se sklenkou vína (no v mém případě asi ještě pár let spíš jen se sklenkou pramenité vody, ale to vůbec nevadí), milovaným mužem po boku a dětičkami klidně oddychujícími v postýlkách. To mi pak teprve přijde, jak se ten čas smrskává a každý rok utíká rychleji než ten předchozí! 🙂

Mějte se krásně a užívejte si každý okamžik, strašně to uteče!
Jarka


 Jarka právě prožila 32. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?

b633476601802691961.jpg

21.8.2014 10:36

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist