Tatínek Emanuel (28): Malý Buddha

Pan Daniel Defoe byl velký mystifikátor. Nebudu se zabývat každou jeho nepravděpodobností a nepravdivostí, zastavím se u jediné. Že se prý Pátek naučil od Robinsona angličtině… Pche. Kdyby se příběh opravdu stal, jistě by se totiž Robinson naučil nějakému domorodému jazyku, „pátkovštině“.

Kulturně vyspělejší člověk vždy snáze zvládne primitivní jazyk, než divoch-barbar jazyk kulturní. Troufám si jako důkaz uvést, že rodič napřed začne rozumět i částečně mluvit „pidínsky“, než jeho dítě přistoupí na vyjadřování v jazyce svých rodičů.

Dítě komunikuje už jako nemluvně, ale v určité vývojové etapě začne žvatlat. Rodič docela brzy pochopí, co tím kterým zvukem jeho potomek vyjadřuje.

U nás doma se dětskému žvatlání říká „pidínština“ a všichni jí rozumíme docela dobře. Ale trochu jinak ji vykládám já a trochu jinak manželka. Manželka totiž dětské výrazy překládá doslovně, já je interpretuji.

Dejme tomu, že syn na něco ukáže a prohlásí: „Mam-b´.“ Manželka to překládá: „Chci + (ukazovaný předmět).“ Já to vykládám: „Ke štěstí mi schází už jenom + (ukazovaný předmět).“

Další základní synův výraz je: „Goin-goin.“ Manželka ho překládá: „Nechci.“ Je to synova odpověď na otázku: „Chceš papat (bumbat, přebalit, spinkat…)?“ Já ji ale interpretuji: „Děkuji, (i bez nabízeného) jsem dokonale šťasten.“

Jednou se tahle syn chvíli válel, chvíli pobíhal po louce v trojské botanické zahradě a sem tam spontánně zakřičel: „Goin-goin“. Napadlo mě, kdy že já jsem si alespoň pro sebe naposledy řekl: „Děkuji, nic nechci, jsem dokonale šťasten?“

A myšlenky se mi rozeběhly dál. Kdo vlastně se od koho má učit? Syn ode mě, nebo já od syna?

Mám mu začít vysvětlovat, co všechno má průměrné lidské individuum od života chtít? Nebo ho mám nechat v blahé nevědomosti, že štěstí je, když jste přebalení, vyspinkaní, napapaní, nabumbaní, rodiče jsou s vámi a svítí sluníčko? A je to vůbec u něj blahá nevědomost? Co když on už dosáhl nejvyššího stupně dokonalosti, probuzení? Po ničem netoužit, na nic se nevázat…? On už je třeba Buddhou…

No nevím. Ale zkuste se třeba taky chvíli válet po nějaké louce, nemusí to být zrovna v Tróji, a vykřikovat: „Goin-goin!“ Je to docela fajn pocit. Co si o vás bude okolí myslet, je konec konců jedno. Věřte mi, zkusil jsem to.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala

26.6.2013 3:05

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist