Tatínek Emanuel (36): Učme se od dětí…

Já vím, že teď právě neobjevuji pro lidstvo Ameriku. Jenom jsem si konečně všiml něčeho, na co se dívám vlastně celý svůj život. Tak na to chci jen upozornit. Třeba je mezi čtenáři někdo stejně nedovtipný jako já…

Předpokládám, že všichni známe K. S. Stanislavského, zakládajícího člena MCHATu, tvůrce jedné z avantgardních forem herecké práce. Ale přeci jen, opakování je matkou moudrosti. To je ten pán, co hlásal, že herec na jevišti nemá svoji roli hrát, ale prožívat. Zlí jazykové mezi jeho kritiky tvrdili, že vozil své herce do lesa, aby se tam naučili bát.

Tuhle jsem si na něj vzpomněl. Zase jsem byl jednou na dětském hřišti. (Žádný div, chodím tam v létě se synem i vícekrát denně, v zimě to nepůjde.) A tu jsem zaslechl srdcervoucí výkřik. Nejenom zaslechl, ale také si něco uvědomil. Takhle nějak bych si představoval, že bude modulovat svůj hlas herec ztvárňující Richarda III., když zvolá: „Království za koně!“ a padne rozsekán k zemi (jako).

Ve skutečnosti ani ne tříletý chlapeček zjistil, že jeho maminka se nedívá, přestože ji k tomu vyzval, jak se úžasně zavěsil na nějakou prolézačku. Zkrátka černá zrada a nevděk a vůbec.

Je to prkotina? Myslím, že v ten okamžik onen chlapeček trpěl stejně jako Richard u Bosworthu. A dal to okamžitě najevo. Teprve s dospíváním se učíme city napřed neprojevovat a nakonec často ani nemít.

Tudíž jak to, že dětská hřiště nejsou obležena herci a adepty herectví, kteří by se od dětí učili, jak zahrát emoce a nastudovávali si tam svoje role? Já jsem si najednou začal jinak uvědomovat dětské grimasy, gesta, výkřiky a repliky.

A viděl jsem, že vedle mě na pískovišti sedí Harpagon, který si hamouní svoje bábovičky. O kus dál intrikují Jago s Tartuffem a rok a půl starý Romeo svoje náhlé vzplanutí k roční Julii vkládá do vášnivého pohledu, protože ani on, ani ona ještě neumějí mluvit. A neobratně se spolu někam rozběhnou. Tedy spíše se odbatolí, on ji zkouší podpírat, aby neupadla…

Vždyť já vlastně ani nemusím chodit do divadla, ani se dívat na filmy! To nejúžasnější divadlo se přeci odehrává před mýma očima na dětském hřišti! Učme se od dětí hrát divadlo!

Tady by můj článeček mohl skončit. Ale hned mě napadlo, že děti vlastně divadlo vůbec nehrají. I když se také velmi rychle učí, sportovní terminologií, přifilmovávat, ale to se alespoň zpočátku dá snadno prohlédnout, protože je to tak málo autentické…

Tak se tedy od dětí učme nehrát divadlo! Buďme autentičtí! Netvrdím, že se máme rozplakat, když nás v práci kárá nadřízený nebo nám ujede tramvaj či zavřou před nosem v čistírně.

Ale…Trocha projeveného citu navíc by asi neškodila. Potomek ke mně občas přijde a z ničeho nic, jen tak, mi dá pusu. Já to udělat nemohu, rodiče už nemám. A když jsem je měl, kdy jsem to udělal naposledy? Nevím. A je mi to líto.

Tak se přimlouvám, ať jsi, jak jsi dospělý, milý čtenáři, při setkání se svými rodiči se nestyď být dítětem a projevit cit.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala

26.6.2013 3:18

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist