Tatínek Emanuel (73): Trampoty a lamentace

Zase jedna hlídací babička na dětském hřišti měla potřebu říci mému synovi: „To máš ale hodného dědečka, že si s tebou tak hezky hraje!“ Tím dědečkem jsem byl samozřejmě já. Když si někdo pořídí prvorozence v pětačtyřiceti, tak se vlastně nemůže divit, že okolí neví, jestli jeden je dědeček, nebo tatínek…

Myslím, že v mém synovi tento omyl, stejně jako všechny předchozí, žádný traumatický zážitek nezanechal. Díval se skrz paní jako přes mikrotenový sáček a nereagoval na ni. Jednak si nikdy není úplně jist, jestli oslovující cizí stařenka (tj. každá osoba ženského pohlaví nad asi 16 let) není Ježibaba, která ho chce sníst, nebo Jezinka, která ho chce někam odvléct. S těmi se přece nebude bavit. A jednak ještě neumí moc mluvit…

To znám ze života horší zážitky z dětství. Asi před patnácti lety jsem pracoval s kolegou, budu mu říkat „J“, kterému se rozešli rodiče. To by v dnešní době nebylo nic mimořádného, že? Ale maminka začala žít s jiným pánem. To se prý dnes také stává. Ale to, že ten nový tatínek byl otcem biologockého tatínka, to už tak běžné není.

Takže pro milého „J“ se dosavadní dědeček stal rázem tatínkem, tatínek bratrem, maminka tak trochu babičkou a on sám sobě strýčkem… A „J“ tedy rozhodně úplně normální nebyl. A já si to ani nevymyslel, ani neukradl Cimrmannovi…

Ale zpět ke mně a k mému synovi. Jsem už v tom věku, o kterém moje současná kolegyně, takto vicemistryně Evropy v jedné gymnastické disciplíně, říká, že člověk by se měl před rozvičkou trochu rozcvičit, aby si moc neublížil… A mému robátku je to úplně jedno. Zaječí: „Utíkej, Káčo, utíkej!“ (U nás doma se používá jako výzva ke hře na honěnou.) A vyrazí. Sice se vždycky zatím před vozovkou zarazil, ale kdo se má na to spolehnout?

Takže vyrážím bez rozcvičky za ním. A skoro vždycky si při tom něco na pohybovém aparátu natáhnu. A to je denně. Nebo takové hřiště. Skoro si myslím, že mi to syn dělá schválně. Já se třeba i rozcvičím, ale syn si jde hrát spořádaně sám na pískoviště. Já vychladnu jak brankář, na jehož branku se neútočí. Pak syn vykřikne: „Miluju tatínka!“ (Znamená: „Pojď mi dávat záchranu, nebo se ti natluču a maminka tě bude peskovat…“ Takže startuji notně zatuhlý a robinsonádou chytám syna padajícího z jakési provazové prolézačky. Rameno mě bolí už třetí měsíc.

Jak jsem na tom s fyzičkou špatně, jsem si uvědomil naposledy při prostoji před hračkářstvím. Když pospíchám, syn to vycítí a zdržuje. Když naopak nevím, co s časem, syn podává výkony hodné výkonostního běžce.

Do školky to máme něco kolem půl druhého kilometru. Toho dne je uběhl za 12 minut. Z logiky věci, já za ním. A všechny autobusy a tramvaje pak dojely do zastávky v okamžiku, kdy jsem tam došel. A byly plné a já si nesedl. Tudíž jsem skončil před hračkářstvím, kde jsem potřeboval synovi koupit jakousi dohodnutou cílovou prémii, čtvrt hodiny před otevírací dobou. Naštěstí tam byla lavička. Na ní dva notorici čekající až se otevře vedlejší sportbar. Přisedl jsem si a nohy a ruce se mi třásly skoro jak jim. Znovu jsem si pro sebe řekl: „Proč já si to dítě nepořídil tak o dvacet let dřív…“

Manželka půl roku nemohla zavadit o práci, kterou by chtěla. Tak začala nenápadně znovunastolovat již vyřešenou otázku dalšího dítěte. Tvrdě jsem se tomu opřel. Jestli nechce své děti vychovávat jako vdova, zůstaneme při jednom. Když nemůže získat práci jakou chce, musí tedy přijmout práci, jakou nechce, co se dá dělat.

Abych to vysvětlil. Žena se snažila o práci, která by jí umožňovala věnovat se především dítěti. Vodit ho do školky, ze školky, na kroužky, věnovat se mu. Prostě osm hodin denně (ještě raději méně) v práci blízko bydliště a domů s čistou hlavou. Což nevyšlo. Asi proto, že byla překvalifikovaná, tudíž podezřelá. A navíc malé dítě… Tak se nedalo nic dělat. Musela přijmout vedoucí místo. Od nevidím do nevidím, odpovědnost, řízení kolektivu… Přesně to, co jsme nechtěli. Rovnou jí neoficiálně řekli, že bude-li dítě nemocné, ať zapomene na to, zůstat s ním doma. Samozřejmě, že má pracovní smlouvu na dobu určitou…

A to byste nevěřili, syn okamžitě onemocněl. Takzvaná herpes-angína. Naštěstí mám prázdniny! Synovi se udělalo dobře asi čtvrtý den. To se příznaky projevily u mě. No, užil jsem si to rodičovství.

Takže si oproti tradiční rodině u nás doma úplně otáčíme role. Domácnost a dítě bude moje. Manželka, co se dá dělat, musí proti své vůli budovat kariéru. Žádnou pomoc zvenčí nemáme.

Abych na tomhle světě vydržel co nejdéle, začínám žít zdravě. Současně osekávám všechny svoje zbývající mimorodinné aktivity. Takže tohle je například jeden z mých posledních článků pro Babyweb.

1.8.2014 12:21

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist