Tatínek Emanuel (70): Nešťastný osud odpovědnýho rodiče

Máme doma jedináčka. A z mnoha důvodů při tom zůstane. Že by to bylo nějak pohodlnější? To tedy ne. Když je dětí víc, zabaví se spolu. Se to aspoň říká… Když ne, musí je zabavit rodič. Si aspoň myslím. Ale zatímco děti spolu jen tak „blbnou“ a ukrutně se při tom baví, odpovědný rodič má představu, že musí na potomka působit jaksi výchovně, rozvíjet ho, formovat. A to je vážná práce. Při té přeci končí každá zábava.

Takže si přes den v zaměstnání vypracovávám přípravy, co budu se synem dělat, až se vrátím domů. Samozřejmě mám suchou variantu, být venku, a mokrou variantu, zůstat doma. Ovšem mám i záložní plán, když se objeví příznaky nemoci. A syn bývá v různé náladě a na můj plánovaný program působí i jiné externí vlivy. Většinou mě aktivita se synem tak uondá, že jakmile se odebere na lože on, padnu též a spím a spím.

A už se těším na druhý den. Do práce, jak si tam odpočinu. Jenomže z práce chodím zase domů. Do toho soboty, neděle, každou chvilku nějaký ten svátek… Nešlo by zase zavést pracovní soboty? Nebo aspoň trochu zredukovat svátky? No, u většiny populace by můj návrh asi narazil.

Tak jsme se ženou usoudili, že syn je zralý na celodenní docházku do školky. Zatím chodil jen dvě dopoledne v týdnu. Do soukromé školky, samozřejmě. Ve státních není místo. Dělali jsme to pro něj.

A teď jsme ho dali na osm hodin denně. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Abychom nabrali trochu sil. Dostavují se i pozitivní průvodní efekty. Zatímco syn doma jí asi deset jídel pořád dokola a všechno ostatní odmítá, ve školce je ochoten jíst prakticky všechno. Denně nosí ze školky nová slova. Pravda, vulgarismy také. Ale jak jsem byl dojat, když mě poprvé oslovil: „Vole, vole, tatínku…“

Žena má čas se naplno věnovat shánění zaměstnání. Já se mohu po návratu z práce věnovat hodinku, dvě drobným opravám v domácnosti. Zavládla téměř dokonalá rodinná pohoda. To za těch asi 40% mého platu, které dáváme za školku, rozhodně stojí.

A syn je ve školce maximálně spokojený a každý den se tam těší. Přitom cesta do a ze školky trvá patnáct minut, ale dá se jít i hodinu a víc. Se zastávkami v obchodech, na hřištích. Syn dorazí domů spokojený a unavený. Kolem osmé usíná, v noci se vzbudí sotva jednou dvakrát, nechá si uvařit kaši. Proti tomu, jaké to bylo dříve, prostě pohoda. Ráno před pátou vstane už jen málokdy.

Zbývají víkendy. Přikládám fotografii ze zdravotně-osvětové soboty. To jsme si hráli na pana doktora. Nejprve jsme obvazovali medvídky, potom syna, nakonec mě. Manželka před obinadly utekla. I když, nevíte o nějaké nejlépe internátní školce, která by fungovala i o víkendu? Už se těšíme na prázdniny. Zůstaneme doma a syn bude chodit do školky.

Nevíte, proč nám naši kamarádi tvrdí, že jsme šílení? Že si máme rodičovství užívat, a ne se jím ničit? Copak to jde? Odpovědný rodič prostě nemůže jinak. I když mě už napadlo, jak by to bylo krásné, nebýt vždy a všude odpovědným rodičem…

23.5.2014 1:04

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist