Tatínek Emanuel (49): Velký kluk

On to není problém. Vlastně naopak. Měl bych být hrdý. Můj dvouletý kluk vypadá starší. Velikostně vyrostl z tabulek, fyziognomii má tak na tři roky a pohybově zvládá snad to, co čtyřletý.

Kdo ho nezná, myslí si, že mu ty tři, čtyři roky jsou. Jenomže jsou mu dva. A měsíc k tomu. A teď okolí předpokládá určitou emoční a sociální vyspělost, kterou syn zkrátka nemá. A to už občas problém je. Vznikají nedorozumění.

Co nám jde, to je cestování v MHD. I když by to mohlo být kapitolou samo pro sebe. Některý řidič počká, až se s dítětem usadíte, jiný vás přivře ve dveřích a jede. Někdo vám uvolní místo, někdo do syna vrazí. Žena radši bere kočárek. S ním si myslí, že si vynutí víc respektu. Já už mám syna jen „na volno“ a beru situaci, jak je.

Proč by měl zdravý dvouletý kluk sedět? Takže když je plno a nikdo se nemá k tomu nás pustit sednout, řeknu synovi, aby se držel. Evoluce i u dvouletého kluka vyvolala silný pud sebezáchovy.

Poprvé, jako správný primát, vmáčkl se do kouta autobusu a zaujal neuvěřitelně stabilní polohu drže se v pravém úhlu oběma rukama, každou za jinou tyč s nožičkama zapřenýma do podlahy, opíraje se o stěnu autobusu.

Pan řidič se opravdu činil. Brzdil, akceleroval, autobus skákal, lidé padali, nadávali… A syn zůstal stát. Držel se… No jako pavián hřbetu své maminky. Perfektní bojovka!

Ale v interakci s dospělými a dětmi máme problém. Syn moc nemluví. Nechce půjčovat hračky, sám je bere, pere se o ně, ječí, brečí, běhá se nechat pochovat, ještě nosí plenky, příliš neposlouchá… A vypadá na čtyři. Co byste si mysleli o rodičích, kteří mají takhle nevycválané a neovladatelné čtyřleté dítě? Hezkého asi nic, v nejlepším případě něco soustrastného.

Ženě to vadí. Takže do kolektivu vodím dítě pokud možno já. Teď v zimě toho sociálního kontaktu příliš nebylo. Na sjezdovce si zpravidla každý užíval na svých sáňkách. Ale při dočasném oteplení jsme vyrazili na hřiště. A hned syn svedl několik rozhořčených bitev o bábovičku a házel písek po jiných dětech.

Žena má v těchto situacích potřebu syna odvléct a vysvětlovat okolí, že je ještě malý. A pak synovi domlouvá a uvádí mu argumenty, proč se nemají bít jiné děti, proč se mají půjčovat hračky… Občas mu jako výraz zoufalství naplácá.

Já se zachoval liberálně – nechal jsem syna nést důsledky jeho jednání. A padla kosa na kámen. Tedy syn narazil na asi pětiletou holčičku. Zkusil jí sebrat lopatičku. Ale neměl na to sílu. Začal ječet. Nevšímala si ho. Já jako taky ne. Hodil po ní písek. Taky po něm hodila. Začal jí rozkopávat bábovky. Složila ho zápasnickým chvatem vedle nich.

Syn se silou vůle zklidnil. Vzal svoje hrabičky a nabídl výměnu za její lopatičku. Přijala. A pak si začali spolu normálně hrát. Na odchodnou mu holčička řekla: „Čau!“ Syn obvykle říká: „Pá, pá!“ Ale tentokrát taky řekl: „Čau!“

No zkrátka myslím si, že když se budou klást na syna nároky jako na čtyřletého, tak se časem jako čtyřletý začne chovat. Tlak okolí ho k tomu donutí. Aby přežil, aby se cítil dobře. Ale bude to cesta konfliktů a nedorozumění.

A děkuji tatínkovi té pětileté holčičky, že zůstal v klidu!

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala

26.6.2013 3:36

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist