Tatínek Emanuel (42): Jak si stojíme?

Je podzim. Zima, tma a nevlídno. Postupně se se synem stahujeme z veřejného prostoru do tepla a světla našeho domova. Mezi dospělými i dětmi začínají poletovat bakterie i viry. Návštěvy se omezují.

A jak mám tedy vědět, že moje dítě řádně prospívá a plus minus umí, co umět má, když ho alespoň jednou týdně nemůžu srovnávat s jeho vrstevníky? Začínám být pěkně nervózní rodič.

Ženu někdo postrašil, že když bude dítě nadále používat dudlík, bude mít v následku toho dozajista gotické patro. Netuším, jaká je pravděpodobnost, nicméně manželka synovi dudlík chtěla odebrat a všechno mu napřed důkladně vysvětlila, proč tak chce učinit. Syn vše pochopil a uznal. Dudlík se nosit nemá. Nacpal si do úst dva dudlíky najednou. To snad nevadí, o tom se přeci nemluvilo. Je to normální?

Syn má zakázáno sahat na zapnutý počítač a sporák, přeprogramovávat pračku za chodu, otevírat bez dovolení ledničku a brát si z ní libovolné předměty, úmyslně do kohokoliv najíždět na koloběžce, tříkolce i odrážedle, kohokoliv kousat, škrábat a tlouci. Pod hrozbou trestného použití vařečky.

Na otázku bít, či nebít, jsme si s manželkou doma odpověděli, že nepůjde-li to opakovaně po dobrém, tak spíše demonstrativně to zkusíme po zlém. Chvála Bohu, zatím dokážu naše zásahy „po zlém“ spočítat na prstech jedné ruky.

Syn tomu moc dobře rozumí. Ale přesto se ho občas zmocní nutkavá touha něco z vyjmenovaného vykonat trestu navzdory. Nedávno se dlouho rozmýšlel. Ale pak přece otevřel ledničku, zmocnil se vejce a okamžitě ho snad z experimentálních důvodů rozbil o zem. Vzápětí běžel pro vařečku a začal se s ní plácat přes zadeček. Je to normální?

Minulý týden syn povýšil na asistenčního psa téměř první kategorie. Ženu postihl ischias. Člověk si ani neuvědomí, co všechno potřebuje zvedat, dokud se může ohýbat. Usoudil jsem, že syn je skoro ve dvaadvaceti měsících dost velký na to, aby se o manželku postaral. A „ošetřovačku“ jsem si nevzal.
První den zvládl syn asistenci na výbornou. Otevíral ledničku a vybíral z ní jen požadované věci. Cpal špinavé prádlo do pračky a čisté a mokré z ní nosil ženě k rozložení na sušák. Obouval jí i zouval pantofle, aportoval všechno, o co si řekla.

Druhý den ho to přestalo bavit. Začal být pěkně potměšilý. Podával, co neměl. Tvářil se hluchým nebo aspoň nechápavě. Z ledničky si bral, co ho napadlo. Po zdi si dělal tužkou graffiti. Je to normální?

Jakmile ženě ischias povolil, okamžitě ona i syn onemocněli virózou. Takže teď zas na návštěvy pro změnu nemůžeme my. Jsem stále nervóznější. Už měsíc jsem syna s nikým neporovnával. Tak nevím. Jsem normální?

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala

26.6.2013 3:28

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist