Tatínek Emanuel (34): Venkove, venkove…

Jsem člověk městský. Nicméně jsem zdědil nemovitost na Vysočině a přibyl mi sedmnáctiměsíční syn. A tak jsem jen čekal, kdy má paní vyrukuje s tím, že syn by uvítal změnu vzduchu, podněty z nového prostředí a že když tu chaloupku máme, já mám jako učitel ty prázdniny…

Život není jednoduchý, a tak se o jedné červencové sobotě prokousáváme kilometr po kilometru po dálnici D1. Vedro k zalknutí. Naštěstí syn po půl hodině usnul. Cestu jsme přežili docela dobře.

Vyspinkaný do růžova vtrhl do chalupy. Sice se mi o ni starají příbuzní, ale přeci jen jsem tam dva roky nebyl a povrch podlah i předmětů nebyl nejčistší. Nu co, špinavé dítě je spokojené dítě.

Co má společného můj pražský byt s velkými zvířaty v Africe? Zvířata přežila, protože právě v Africe se člověk polidšťoval a stával se vrcholovým predátorem – ohněm a pazourkem ozbrojeným lovcem. Zvířata v Africe měla čas se tomu dlouhému procesu přizpůsobit, a proto zde přežila.
Když se ale člověk rozšířil na další kontinenty, přišel jako hotový lovec a tamní fauna už na přizpůsobení nedostala čas. Byla vybita.

Pražský byt se také postupně přizpůsoboval vývojovým fázím mého syna. Bohužel s ním nerostl, ale nebezpečné předměty se postupně stěhovaly ke stropu nebo do sklepa, rohy byly zakryty, zásuvky zaslepeny… A tisíc a jedna podobná maličkost. Byt přežil jen s drobnými šrámy.
A teď se synek vrhl jako tornádo do nepřizpůsobeného interiéru. Chalupa zaúpěla, předměty se začaly kácet, keramika a sklo tříštit…

Co dělat dřív? Mýt, utírat, schovávat ostré, padající předměty, foukat synovi na bolístky a boule? Rozdělili jsme si se ženou práci na základě losování. Nevím, kdo vlastně vyhrál. Já jsem vzal syna, papání, plenky a vrátil se za šest hodin. Žena polomrtvá prací, naštěstí i syn padl vyčerpáním.

To bylo nových zkušeností! V pražské ZOO byl syn aspoň patnáctkrát, ale teď poprvé uviděl krávu, ovci, kočku… Co jsou psí exkrementy proti kravinci a slepičinci. A taky tu jsou kopřivy, bodláky, trní, včely, elektrické ohradníky, jůůůůů… Chalupa byla mezitím zachráněna a v rámci možností i přizpůsobena.

V noci přes nás přešla tlaková níže. Od druhého dne bude už jen pršet a výrazně se ochladí. Naštěstí tam jezdím od nepaměti a prakticky v každé druhé chalupě mám příbuzného, nebo kamaráda z dětství. Kdybych byl v úplně cizím prostředí, asi bych musel dovolenou přerušit a vrátit se do Prahy.

Přeci jen neobývaná chalupa neposkytuje takový komfort jako pražský byt. Moje auto není nafukovací, a tak většina oblečení, hraček, potravin a výchovných pomůcek musela zůstat doma. Nemáme tu pračku a v dešti navíc prádlo špatně schne.
Začínáme chodit po návštěvách. Průměrně tu mají tři děti na rodinu. Takže na každém dvorečku pískoviště, na návsi houpačka, kolotoč a tlupy různě starých dětí. Syn se zapojil do kolektivu. A my dospělí si povídáme.
Na téhle vsi se děje taková africká, možno říci, že i pravěká archetypální výchova. Čímž nechci vůbec říci, že špatná. Možná naopak.

Kraj je tu chudý. Kdo má práci, je kovorolníkem. To znamená, že aby se uživil, musí ještě vedle zaměstnání za pár tisíc pracovat na svém záhumenku, zahradě, v lese. Chovat slepice, králíky, občas i krávu. Na uvědomělou výchovu není zrovna čas.

O dítě i tady pečují samozřejmě rodiče, ale každé má i svoji dětskou chůvičku. Tj. starší sestřičku, sestřenku, střeně, nebo jinou přízeň, která si dítě od asi roku, když skončí kojení, v podstatě adoptuje za panenku, za jakési tamagoči.
Výsledkem toho je, že leckterá desetiletá dívenka toho ví o výchově dětí víc než čerstvá pražská matka, která si v těhotenství toho spoustu nastudovala a navštěvovala několik kurzů… Vlastně každá dívenka tam toho ví víc.

A dospělí mohou pracovat. Chůvička se svěřeným robátkem chodí s nimi. Suší se seno a dvouletý capart pomáhá obracet, rozhazovat, dávat do kup… Krmí s babičkou slepice a s dědečkem králíky. Nikdo nevymýšlí složitý výchovný program pro děti. Pomáhají dospělým a je to pro ně úžasná zábava. Mně bylo tuším pět, když jsem jezdil s traktorem po záhumenku a děda rozhazoval z válníku hnůj.

Můj otec tvrdil, že nejlepší výchova není k práci, ale prací. Děda zas mluvil o těch dávných dobách, kdy na venkově ještě žili sedláci, kteří se živili prací na poli a s dobytkem, a nikoliv farmáři, které živí dotace.
Už národní obrozenci považovali venkov za zdravé jádro národa. A jak se tak dívám, mám se od venkova pořád co učit…

Z deštivé Vysočiny zdraví

Emanuel, tatínek malého Haštala

26.6.2013 3:16

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist