Tatínek Emanuel (40): První a poprvé

Když jsem se kdysi mezi řečí tchyni zmínil, že syn už se pyšní prvním zubem, chtěla vědět, kdo si toho první všiml. Nechápal jsem, k čemu je to dobré vědět. Ale prý existuje nějaká pověra. Kdo si první všimne prvního zubu, tak… Dál si to paní tchyně nepamatovala.

Vzpomněl jsem si při tom na kamaráda, který po matčině smrti likvidoval její pozůstalost. Našel tehdy svoje první ostříhané vlasy, hrst svých prvních zubů, svoji první jízdenku z tramvaje a kdo ví, co ještě.

A znova se mi oboje připomnělo, když jsem jednou takhle ve čtvrtek drhnul synovi poprvé jeho jemné ručičky Solvinou. To jsme měli zrovna šiškové období a jeden exemplář byl nádherně prosmolený.

A hned druhý den to bylo poprvé, co jsem jeho jemné ručičky omýval ředidlem 6006. To jsme byli na hřišti, kde část atrakcí byla čerstvě natřena. Naivně jsem si myslel, že dokážu synkovi zabránit, aby se těm natřeným vyhýbal, ale v zápalu hry… (No hlavně, že si toho nevšimla manželka, zase by mi něco říkala o mojí nepozornosti a laxní výchově.)

Napadl sníh. Poprvé jsme na syna navlékli zimní kombinézu a vydali se s ním ven poprvé na sáňkách stavět jeho prvního sněhuláka.

Moje první slovo bylo údajně: „Gól!“ Hrál jsem si prý v rohu místnosti, kde děda s tátou sledovali hokej. Zrovna jsme dali gól Rusákům. Oba dospělí radostně křepčili po místnosti a volali právě ono: „Gól!“ Tak jsem se přidal. Děda si prý při tom radostí rozšlápl hodinky. Kvůli tomu gólu, ne kvůli mému prvnímu slovu, samozřejmě…

Ale já vůbec nevím, co řekl syn jako své první slovo. Mám dojem, že skoro současně začal říkat: „Mam, tatů a dudu.“ Já jsem totiž strašně moderní člověk a žádné památky-fetiše na své dítě neschraňuji a hlouposti si nepamatuji.

Na dnešní stavění sněhuláka jsem si vzal pochopitelně fotoaparát. Těch pár set, možná už tisíců, synových fotografií, co mám v počítači, to přeci nejsou žádné fetiše, na ty se občas, když syn spí, dívám a žasnu, jak za těch současných 21 měsíců vyrostl…

Tedy když byl syn poprvé s manželkou v kadeřnictví, tak jsem se ženy úplně automaticky zeptal, jestli si přinesla jeho vlasy. Zatvářila se nechápavě. No dobře, jsem úplně stejný jako všichni ostatní rodiče…

Ne vždy si uvědomuju, že ono je každý den při výchově dítěte něco poprvé. A když půjdu dál, každý den v lidském životě je vlastně poprvé. A naposled. Tak si ho užijme. Jak ten den, tak ten život.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala

26.6.2013 3:22

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist