Tatínek Emanuel (74): Muž v domácnosti

Má paní nastoupila do práce. Jelikož dostala výrazně vyšší plat než já, dohodli jsme se, že péče o dítě a domácnost tímto přechází na mě. Jelikož jsem učitel toho času na prázdninách, funguji jako dokonalá žena v domácnosti. Celkem si to užívám. Až začne školní rok, mé postavení se, bohužel, výrazně změní. Budu pak fungovat jako průměrná česká, zaměstnaná, manželka…

Není něco divného na tom, že skoro padesátiletý vysokoškolsky vzělaný učitel má po letech praxe menší plat než je nástupní plat o osm let mladší středoškolačky po rodičovské dovolené? A přitom oba jsme u neziskových organizací.

Ovšemže není. Manželka je účetní. Já pracuji s dětmi a ona s penězi. A naše společnost jednoznačně preferuje před dětmi peníze. Tudíž je zákonité, že má žena je oceněna lépe než já.

Ono sice, když se podíváte na program každé politické strany, tak se tam dočtete, že vzdělání je jednou z hlavních pritorit té které partaje, ale to je jen taková floskule, prázdný obrat, to tam být musí, stejně jako tam být musí boj s korupcí. Ale skutky prchají k Neumětelům.

Tím nechci říci, že by na školství nešlo stále více peněz. Jde. Normy jsou stále přísnější. Namátkou. Když jsem vymáhal po žáčkovi peníze za poškozenou šatní skříňku, dopracoval jsem se k tomu, že pořizovací náklady na tuto nehořlavou, naprosto bezpečnou, zdravotně nezávadnou a hlavně atestovanou skříňku byly přes osmnáct tisíc. Žáčkův tatínek, truhlář, tvrdil, že by ji udělal za šest set, ale… Nemá atest.

No prostě, pokud se politická reprezentace domnívá, že české školství se posune dopředu tím, když se žáci v první třídě budou místo učebnic mlátit vzájemně po hlavách tablety, tak nechť se tablety zakoupí. Já jsem jen zaměstnanec, kterého se nikdo na nic neptá a kterému do plánů vedení nic není.

Nestěžuji si. Opravdu žijeme v demokracii. Pokud se mi mé povolání z jakéhokoliv důvodu nelíbí, mohu jít pracovat do lukrativnějšího oboru. Jen chci naznačit jeden z důvodů, proč náš vzdělávací systém je rok od roku méně účinný.

Ale chtěl jsem vlastně napsat, že maminka nám odchází ráno, než syn vstane, a přijde pozdě večer. Pokud syn ještě nespí, tak se s ním chvíli pomazlí a jinak jsem s naším robátkem já. A jelikož mám ty prázdniny, užívám si to.

Samozřejmě, že mu nemohu organizovat každou vteřinu jeho života. Kdysi jsem si myslel, že existenci televize před synem odtajním až na základní škole. Jak jsem byl naivní…

Domníval jsem si, že ta bedýnka je spíš zlo. Taky ji doma nemáme. Ale změnil jsem názor. Máme PC. Na tom se dá také leccos ze sítě pustit. Když se dítě zeptá, co je to třeba tank, tak mu to nejen vysvětlím, ale ukážu ho na obrazovce v akci. Samozřejmě, že syn sleduje hlavně pohádky. Miluje animované. Myslím, že Jiřímu Trnkovi, Medvědům od Kolína atd. se nedá nic výchovného vytknout.

Samozřejmě, že před obrazovkou netráví celý den, tak hodinku denně před ukládáním do postele. Pak se ještě čte příběh, vypráví pohádka, někdy se zazpívá…

Samozřejmě jsme narazili i na Bolka a Lolka, Jen počkej zajíci a tak. A v originále. Když se syn dívá, jsem u toho. Překládám, vysvětluji, provádím rozbor viděného. Nicméně syn slyší cizí jazyky. A od toho se odvíjí můj dnešní příběh.

Byl jsem se synem na pískovišti. Jelikož vstává brzy ráno, byli jsme tam dlouho sami. A syn zbudoval neuvěřitelně složitou, časově náročnou stavbu.

Dvě hodiny po nás dorazila rusky mluvící rodina s asi dvouletou holčičkou. Napřed jí padl do očí synův míč. Syn neprostestoval, ale začínal empaticky tušit, kam to povede. Začal se stavět mezi své dílo a holčičku. Bylo jen otázkou času, kdy tu napadne použít míč proti stavbě. A stalo se.

Syn první střelu zachytil. Varoval holčičku mezinárodním hrozením ukazováčku a slovy: „Ty, ty, ty…“ Míč zahodil. Další ránu také vykryl a míč zahodil ještě dál, na opačnou stranu hřiště. Holčička si ho opět vzala. Evidentně to pro ni byla perfektní bojovka. I do třetice syn míč zachytil. Tentokrát jej popadl a běžel ho schovat pod prolézačku.

Jenomže holčička tentokrát na synův hrad zaútočila ztečí, nikoliv míčem. A než se syn vrátil, nezbylo z hradu ani sblo. Ostatně už z dálky viděl, kolik uhodilo. Začal křičet a běžel k holčičce. Cizí maminka, cizí tatínek i já jsme si stoupli do zásahové vzdálenosti a čekali, co přijde.

Syn se zastavil metr od holčičky. Vztyčil proti ní ve výhružném gestu pěst a zvolal: „Ty, ty… Nu, pagadi!“ A šel se houpat.

Oněměl jsem. Zaregistroval snad můj tři a půl roku starý syn, že holčička je Ruska a promluvil na ni úmyslně její řečí? Nebo to byla jen náhoda? Nevím. Pro všechny případy budu zvažova, že je to moje trdlo možná geniální…

A závěrem se chci rozloučit. Začíná školní rok. Místo psaní o výchově se nadále budu věnovat už jen výchově samotné. Toto je můj poslední článek pro Babyweb.

29.8.2014 12:05

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist