Tatínek Emanuel (53): Reportáž z nočníku

Obecně jsou dvě možnosti, jak učit dítě. Osobně sázím na vnitřní motivaci. Syn si osvojí nějakou novou dovednost, jakmile to bude sám pro sebe považovat za přínosné. Moje nejdražší manželka praktikuje spíš motivaci vnější, ať už negativní, kdy dítěti, které něco podle jejího požadavku neudělá, cosi zakáže, neposkytne, sebere…, nebo pozitivní. Tehdy nejčastěji dává něco za něco.

A dost obecnosti, hurá na nočník! Moje dobrá paní přišla s tím, že náš syn je poslední ze své věkové skupiny, kdo na pískovišti nosí pleny. Z mého úhlu pohledu se nic neděje. Do dvaceti je jistě odloží. Když mu začnou vadit, třeba i dřív… Ale žena se rozhodla, že od zítřka bez plen… Tak tedy dobrá.

Den první. Šestkrát se počural. Nočník nula. Den druhý. Pětkrát se počural, dvakrát pokakal. Nočník nula. Den třetí…

Žena slíbila synovi za každý nočník dřevěnou mašinku. Vyrábí je asi pět firem, jsou pekelně drahé… Syn se doslova vrhl na nočník. Žena mi telefonovala do práce, abych zajistil mašinky. Toho dne pětkrát nočník, ani jedno pokakání a počurání. A musím se pochválit, zajistil jsem přepravku od banánů plnou mašinek, vagonků, kolejnic a doplňků. Zadarmo.

Den čtvrtý. Syn pochopil, že čím víc pije, tím víc čurá. Dnes sedm mašinek, žádná nehoda. Den pátý. Syn si postavil dva nočníky vedle sebe. Snaží se přerušit močení a naplnit oba nočníky. Díky tomu nehoda. Tento fígl mu neuznáváme a zpřesňujeme pravidla. Dnes pět mašinek.

Den šestý. Syn má už sedmnáct mašinek. Ale evidentně chce další. Občas se mu doslova rozzáří oči, zvolá: „Hů, hů!“ a utíká na nočník. Vzniká mu nárok na dalších pět mašinek, ale po domluvě mu místo nich vydávám vagonky.

Den sedmý. Žádná nehoda. Syn trvá na tom, že hovínko v nočníku se uchová do mého příchodu z práce, abych se taky pokochal. Žena to usmlouvala, že stačilo pořídit fotodokumentaci obsahu nočníku a přehrát ji na počítač. Jakmile jsem přišel z práce, syn mě dovlekl k počítači a hrdě mi nechal zobrazit své hovínko. Dnes dvě mašinky a čtyři vagonky. Koleje přidáváme tak nějak průběžně…

Den osmý. Vyrážím se synem na Vyšehrad, je tam atypické dětské hřiště. Syn se snaží nemočit, protože mašinky jsou jen za nočník. Upřesňujeme si pravidla. První čurání na travičku. Neumíme to ani on, ani já. Nehoda. Dnes dvě mašinky a tři nádražní budovy. I když to sem nepatří, syn poprvé udělal úplně sám bábovičku. Jistě by ji zvládl i daleko dřív, ale teprve teď dostal chuť ji udělat.

Den devátý. Syn se na hřišti v zápalu hry zapomněl. Nehoda. Plakal, že nebude mašinka. Nepřevlékal jsem ho, byli jsme doma do deseti minut. Žena mu nabídla mašinku, když se sám svlékne, otře vlhčeným kapesníčkem a oblékne. K našemu velkému překvapení to zvládl. Vydána jedna mašinka, dva vagonky, hrst kolejnic.

Den desátý. Svolávám domácí poradu. Docházejí mašinky, prostoru v bytě ubývá. Žena navrhuje, že bychom za každou nehodu mohli synovi jednu mašinku sebrat. Ale za co bychom mu je vraceli? Nedospěli jsme k řešení.

Den jedenáctý. Syn se dnes ráno sám svlékl a oblékl. Za nic. Jen tak. Pozítří mi dojdou mašinky. Píšu tento článek. Jak to dopadne? Pokračování příště.

Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala

26.6.2013 3:41

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist