Tatínek Emanuel (38): Příšerný rodič naprosto vážně

Vzpomínám si, že kdysi dávno, když jsem ještě míval na něco čas, než jsem se stal otcem, sledoval jsem někdy televizi. Protože jsem si vždycky pečlivě vybíral, co budu sledovat, hodně z viděných informací si pamatuji.

Utkvělo mi z přírodopisného filmu, že tygr napadá divokou svini s mládětem jen ze zoufalství, při největším hladu. Bachyně za svoje mládě bojuje doslova do roztrhání těla a je i tygrovi nebezpečná. Tož příroda…

Z jakéhosi historického pořadu o potopení pasažérské lodi mi zase naskakuje příběh neidentifikovatelného dítěte, které zachránci vylovili navlečené ve dvou plovacích vestách. Rodiče se nepochybně obětovali. Což příroda, ale jakých obětí je pro svoje potomky schopen pán tvorstva!

A pak se občas vyskytnou ve zpravodajství informace o hladomoru kdesi ve světě. Vidíme na záběrech umírající hladové děti v náručí matek, slyšíme příběhy o mrtvých dětech z úst jejich rodičů… Není tu něco špatně? Neměli by ti rodiče vedení instinktem zemřít hladem dřív než jejich děti?

Neměli. Příroda nezná slitování a je racionální. Lev nikdy nedává milost antilopímu mláděti, ať je z našeho hlediska jakkoliv roztomilé. Jestliže dospělý zemře, stejně zemře i jeho dítě. Když dospělý přežije, má šanci si za příznivějších podmínek pořídit další děti a přispět k zachování druhu.

V minulosti a v té chudší většině světa i dnes má proto dospělý stále ještě mnohem větší cenu než dítě. I proto tam jsou rodiče svými dětmi daleko více respektováni. Dožít se dospělosti bylo a někde ještě je daleko náročnější než tady a teď…

V poslední době jsem zaregistroval sérii článků na téma „příšerní rodiče“. Obhajuje se v nich zhruba to, že rodič se nemá plně obětovat dítěti. Neprospěje tím v důsledku ani jemu.

Celkem to koresponduje s mým chápáním rodičovství. To nejcennější, co můžu svému synovi dát, je čas. Ale nemyslím tím jen čistý čas strávený s ním třeba na pískovišti. Myslím tím i dobu, kterou ho budu doprovázet na tomhle světě.

Pokud napodobím své rodiče, zemřu v jedenašedesáti. To bude synovi právě osmnáct. Neměl bych se snažit být s ním trochu déle? Už kvůli němu…Takže moje zdraví a má duševní pohoda jsou vlastně stejně důležité jako synovo a synova.

Konec úvodu! Tímto článkem otevřeně říkám svému synovi, že venku je sice krásně, ale ať si řve, jak chce, že zůstáváme doma. Bolí mě klouby a začíná mě škrábat v krku. Tatínek, milý synku, už totiž není žádný mladík! A abys těch špatných zpráv neměl málo, tak peníze, které ode mě chceš na 47. plyšáka, pošleme „na Afriku“.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala

26.6.2013 3:20

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist