Velký bratr II.

MAMINKA JARKA Minule jsem nedokončila výčet všech Honzíkových úžasností. Tady je pokračování 🙂

dsc_0032-1100x618.jpg

Milník druhý: Spaní

Když se Honzík narodil, spal ve své postýlce umístěné asi metr od naší postele. Uspávání v náruči po nakojení trvalo v řádu minut, pak jsem Honzíčka položila do postýlky a on spal s jedním či žádným probuzením až do rána. Postupně se ale večerní uspávání prodlužovalo, neobešlo se bez kojení a i v noci se Honzík budil častěji. Nevyhovovalo mi, že musím vždy úplně vylézt z postele, udělat dva kroky, vzít si ho k sobě na kojení, a pak zase ty dva kroky k postýlce. Přisunula jsem tedy postýlku na doraz ke své. Pak jsem odstranila bočnici a srovnala výšku matrací tak, aby Honzíkova postýlka tvořila jakýsi „balkónek“ vedle mojí postele. Noční kojení se od té doby odehrávalo v polospánku. Mém i Honzíkově. Po odstavení jsme se s uspáváním střídali, nebo jsme Honzíka uspávali společně, a tak bylo více než logické, že se Honzík přesunul v posteli mezi nás. Nejdřív jen výjimečně, ale časem se chtěl tulit k tátovi i mámě současně každou noc.

Po přestěhování do nového bytu přibyla druhá postýlka, rovnou od začátku už v režimu „balkónek“ – vedle mě pro Filípka, vedle táty pro Honzíka. Ten se tedy přesunul na opačnou stranu, a ač poměrně neochotně, nakonec krátký čas spal ve své postýlce na tatínkově straně postele. Jenže co čert nechtěl, Honzíkova postýlka byla trošku neprozřetelně přislíbena manželovu kolegovi z práce pro zatím ještě nenarozené miminko. My jsme si totiž mysleli, že v době, kdy to bude aktuální, bude už Honzík dávno spát ve svém pokojíčku (naivně jsem si plánovala, že stěhování bude skvělá příležitost pro to, aby šel Honzík do svého pokoje – ovšem nechtěla jsem to řešit „na sílu“, nutit ho k tomu a vyhánět z ložnice, notabene v době, kdy se měl narodit Filípek). Honzíkova postýlka tedy po čase putovala k novému miminku a Honzík zpět mezi nás do manželské postele.

S blížícími se třetími narozeninami jsem ale oprášila myšlenku samostatného spaní a přišla se skvělým plánem: pořídit velkou dospěláckou peřinu, povlečení, ušít kapsář s mašinkami na stěnu nad velkou postel (která už rok čekala v pokojíčku a zatím na ní jen příležitostně přespával švagr, když měl hodně práce v Praze a potřeboval někde složit hlavu). Zkrátka nachystat pokojíček tak, aby to vzbudilo Honzíkův zájem a touhu se osamostatnit. Naplánované jsem to měla moc pěkně, to se musí nechat. Náš Honzík ovšem nečekal na třetí narozeniny. Pár dní po návratu z dovolené, asi týden před koncem prázdnin, jednou večer prohlásil, že jde spát do pokojíčku. A bylo to. Odstěhoval se sám, zničehonic, bez velkého povlečení, bez kapsáře, a natrvalo (ťuk ťuk ťuk).

Milník třetí: Školka

Ano, je to tak, náš malý Honzík už vůbec není malý, a letos v září slavnostně nastoupil do školky. Dokonce dvakrát. Stalo se to tak. Na jaře jsme podali přihlášku do dvou mateřských škol. Jednu máme hned vedle domu, druhou asi 2 km, ale protože je to státní Montessori školka, chtěla jsem zkusit štěstí. I přesto, že je do ní velký nával, a že Honzík jakožto zářijové dítě neměl žádnou šanci se do školky dostat. Podle očekávání také přišlo rozhodnutí o nepřijetí. Jenže ouha, z té školky hned vedle domu taky. Honzík byl první pod čarou. Maminky ze sousedství, se kterými se potkáváme na pískovišti za domem, mě uklidňovaly, že to máme jisté, že se vždycky někdo odhlásí a místo se uvolní. To se taky stalo, během léta mi ze školky volali s dobrou zprávou, že Honzík může být přijat – ovšem místo se uvolnilo na druhém pracovišti této školky, o několik ulic dál (stále však v pěším dosahu, pohodička). Samozřejmě jsem to ráda vzala! Poslední měsíce jasně ukázaly, že Honzík už potřebuje více mezi děti, a co si budeme nalhávat, i já jsem se těšila, že si od sebe trochu odpočineme a o to více si budeme užívat čas strávený společně.

A tak jsme prvního září ráno pěkně celá rodinka vyrazili poprvé do školky. Honzík to zvládnul na jedničku. Předem jsme ho připravovali na změnu, byli jsme se ke školce projít, vysvětlili jsme, co to znamená, být ve školce a bez maminky, co ho tam asi čeká a že by to mohla být zábava. První den tam měl být jenom do deseti dopoledne. Zatímco Martin čekal s Filípkem na školní zahradě, já šla s Honzíkem dovnitř. Srdceryvný řev ze třídy mi vehnal slzy do očí, ale zachovala jsem klid, s Honzíkem se hezky rozloučila, ukázala mu na hodinách, kdy se pro něj vrátím, a zmizela jsem ven na vzduch. Musím říct, že být těhotná, bulím regulérně s těmi dětmi. Bylo pro mě hrozné vidět je plačící, uslzené, vystrašené z toho, že jsou v cizím prostředí, bez maminky, obklopené plačícími dětmi (davová psychóza fungovala dokonale, brečely i děti, které by nejspíš jinak zůstaly v klidu). V deset jsem tedy přišla s lehkou obavou, jestli to Honzík v té atmosféře ustál a zvládl bez slziček. Našla jsem ho s ostatními dětmi na školní zahradě, proháněl se na motorce a křičel na mě, že tam chce ještě zůstat! Dostat ho domů mi trvalo asi půl hodiny. 😀 Další dny už zůstával ve školce až do oběda a domů chodil „po o“, spokojený, usměvavý, vydováděný. Někde vzadu v hlavě mi ale pořád hlodal malý červíček: „Kdyby vyšla ta Monte školka, to by bylo něco!“

Druhý týden školního roku se u nás nesl ve znamení rýmičky, a tak jsem jako zodpovědná matka radši Honzíka nechala doma, aby nedonesl rýmu ostatním dětem ve školce. No a ve středu najednou telefonát od paní ředitelky z Montessori školky, že se jim uvolnilo místo a mohou ho nabídnout Honzíkovi! Vzala jsem si čas na rozmyšlenou do druhého dne, přece jenom šlo o velkou změnu a chtěla jsem, aby se k tomu vyjádřil i Honzík. Prostředí školky už znal, před prázdninami jsme tam chodili do takové „přípravky“, a moc se mu tam líbilo. Téma jsme u večeře probrali ze všech stran a Honzíkovi vysvětlili, že si může vybrat, do které školky chce chodit nastálo, a co bude změna pro nás všechny znamenat (dřívější vstávání, dojíždění autobusem a/nebo delší cestu pěšky, jiné děti ve třídě, jiné paní učitelky). Honzík se celkem jednoznačně rozhodl pro Monte školku (a mé srdce zaplesalo). 🙂 Po zbytek týdne už tedy Honzík zůstal se mnou doma, abychom mu v těch školkách nedělali takový zmatek.

No a v pondělí 14. září jsme opět vyrazili poprvé do školky. Už bez tatínkovy pomoci, pěkně autobusem, abychom si to vyzkoušeli, jaká ta naše školková rána vlastně budou. Všichni tři jsme to zvládli na jedničku. Honzík byl ve školce nadšený, skoro mě vyháněl, ať už jdu, a při vyzvedávání po obědě jsem na něj musela notnou dobu čekat. Zatímco děti, které byly ve školce i na spinkání, už si vesele chystaly matrace a převlékaly se do pyžamek, Honzík si potřetí přidával oběd a nerušeně hodoval u stolečku. Zmerčil mě až za pěknou dobu, co jsem ho pootevřenými dveřmi „šmírovala“. Přála bych vám vidět ten jeho spokojený výraz, když si sám nandaval na talíř ovocné knedlíky. Domů se mnou šel docela ochotně, ale už při odchodu ze školky se ujišťoval, že zítra půjde zase. Po prvním týdnu ve školce už i spal, shodou okolností v den svých 3. narozenin. Tedy spal – zůstal na odpolední odpočinek a svačinku. Od dvou let po obědě nespí, a jak jsem předpokládala, ani ve školce neusnul. Alespoň že klidně ležel a poslouchal pohádku. Po prvních dvou týdnech ve školce mi Honzík jednoho dne cestou ze školky zcela vážně řekl: „Mami, to je dobře, že jsi mě sem dala.“ 🙂

Spaní si vyzkoušel asi dvakrát nebo třikrát, a že prý to není zas až taková zábava a bude domů chodit po obědě. Tenhle bod školkové docházky musíme ještě trošku doladit. Dneškem počínaje má Honzík ve školce první kroužek – jógu. Odchod až po odpolední svačince je tedy objektivně daný. A ještě jeden den budu potřebovat, aby zůstával i odpoledne – když mám s Filípkem plavání. Zkušenosti posledních týdnů ukazují, že už není únosné, aby měli kluci lekce hned po sobě. Filip nevydrží na břehu, zatímco Honzík má lekci se mnou, takže to končívá tak, že jsou ve vodě obě děti a jednoho z kluků má vždy v náručí lektorka. Nechci zneužívat její ochoty, a také vím, že to do určité míry narušuje průběh lekce a může to omezovat ostatní maminky a plaváčky. Vydržet hodinu ve vodě je navíc dost náročné i pro Filípka. Od příštího týdne tedy měníme zaběhlý režim a dělíme plavání do dvou dnů. Honzík jeden den, v lekci, kde už jsou děti v bazénu bez rodičů (budeme s Filípkem sledovat Honzíkovo počínání ze břehu), a Filípek jiný den, během Honzíkova pobytu ve školce.

Vlastně se nám tak v průběhu tohoto týdne objevil čtvrtý milník – plavání bez maminky. V porovnání s jinými stejně starými dětmi z Honzíkova prvního kurzu plavání vím, že by Honzík mohl umět víc. Jiné děti už dávno bez obav skáčou, potápějí se, samostatně plavou (s pomůckami, některé i bez pomůcek). Honzíček opatrníček má své tempo, měl období úplně bez potápění, bez skoků do vody, potřeboval se mě aspoň držet za ruku. Ale po prázdninách zaplul do bazénu jako rybička, radostně plaval bez dopomoci, do vody skáče, a srší z něj radost a spokojenost. Věřím tedy, že dospěl do stádia, kdy mu bude bohatě stačit mamka na břehu a lektorka Móňa ve vodě.

Všechny velké kroky, které náš prvorozený syn v poslední době udělal, mají jedno společné – dospěl si k nim sám, svým tempem, bez většího tlaku z naší strany a bez ohledu na občasné poznámky okolí, že to nebo ono by už měl dávno zvládat. A tak věřte svým dětem a své intuici, a nenechte se tlačit do něčeho jenom proto, že se to má a že sousedovic Anička už to dávno umí.

Užívejte si své děti a jejich malé i velké pokroky!

Jarka

7.10.2015 2:00

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist