Tatínek Emanuel (10): Nejsem amazonský indián

Než se nám narodil potomek, obdržel jsem od přátel hromádku knih o výchově. Předpokládám, že nebudu daleko od pravdy, když si budu myslet, že alespoň jednu knihu o výchově získal darem každý pár v radostném očekávání. Jelikož jsem výše zmíněné knihy obdržel od svých přátel moudře s předstihem, měl jsem čas se do nich zahloubat.

Kdybych je dostal až s narozením potomka, nemusím snad znalému čtenáři objasňovat, že bych je neotevřel dosud, protože kolem dítěte se vždycky najde něco důležitějšího a aktuálnějšího, než je četba. Ponořil jsem se tedy do literatury o tom, jak vypiplat dokonalého člověka.

Co autor, to jiný recept na dokonalou výchovu. Jsem člověk s dobrou pamětí. Takže často, když vidím jiné rodiče při výchovné akci, napadne mě např.: „Jasně, autorka ta a ta, kapitola třetí…“ Samozřejmě nevidím všechno. Jestli má robátko vlastní postýlku, nebo spí mezi rodiči, zda je nechávají vyplakat, nebo konejší. Ale dobře je vidět, jakým způsobem dítě transportují nebo venčí, a zde není příliš těžké literární vlivy odhadnout.

V nejmodernějším bestselleru jsem se dočetl, že nejpřirozenější je nosit dítě „na volno“ v rukou. Tak to alespoň dělají indiáni z kmene Yequánů a to jsou nejšťastnější lidé, které autorka potkala, a proto je to tak správně. Následuje řada opravdu logických argumentů. Jsem rád, že autorka nešla hledat ideální výchovu mezi Pygmeje a nedokazuje, že nejdůležitější je při výchově nedostatek vody, nebo mezi Čukči, aby totéž tvrdila o nadbytku mrazu.

Další autor tvrdí, že nejdůležitější je mít dítě neustále přivinuté k sobě pomocí šátku, protože jedině tak vzniká to jedině pravé pouto mezi rodičem a dítětem. Zase řada logicky bezchybných argumentů.

Když naše praprababičky pracovaly na poli, odkládaly děti na mez. Protože se zátěží by se jim hůř pracovalo, podávaly by menší výkon a ohrozily by tak živobytí rodiny.

Chápu, že matky v jiných zeměpisných šířkách, kde je přehršel hadů a divoké zvěře, svoje děti u sebe nosit zkrátka musí. Ale u nás to neplatí. A já žiju dnes a tady. Vozím své dítě převážně zcela nemoderně v kočárku. Necítím se přitom jako zpátečník, který zadělává na deprivaci své ratolesti. Jak je vůbec možné, že se za to ani nestydím?

Nejsem amazonský indián, nežiju na úrovni střední doby kamenné, nebydlím ani v tropickém pásmu. Když jsem s dítětem, chci mít volné ruce, abych mohl něco dělat. Samozřejmě že ho taky nosím „na volno“ i mimo byt, ale jen na kratší vzdálenosti. Používám i nosítko, ale na střední vzdálenosti.

Mám i knihu o výchově z roku 1890. Radí se tam, že dítě má být pevně svázáno zavinovačkou do věku půl roku, aby bylo klidné, a v zavinovačce má být prkno, aby získalo rovnou páteř. Přebalit se doporučuje ráno a večer… Co si o našich moudrých knihách pomyslí čtenář za padesát let?

Ačkoliv se to nezdá, doporučuji číst všechny knihy o výchově, které se člověku dostanou do rukou. Ale kriticky. Vzal jsem si poučení i od autorů, jejichž některé myšlenky kritizuji. Nehledejme v knihách hotové návody, ale inspiraci.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala

26.6.2013 2:32

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist