Tatínek Emanuel (23): Zvířecí výchova

Chápu výchovu, zjednodušeně řečeno, jako řešení řady situací, které nám soužití s dítětem neustále přináší. A každá situace nastává někdy poprvé.

Někdy je řešení situací instinktivní, jindy uvědomělé. Sahám pochopitelně po tom, co si vybavuji ze svého dětství, co jsem kde viděl, vyčetl, co mi kdo poradil. Někdy vymyslím i něco originálního, což ovšem neznamená, že je to vždy funkční. A hodně mých známých je chovateli domácích mazlíčků. Takže občas na syna zkouším i výchovné gryfy z živočišné říše. Konkrétně od psů a koček. Ale na začátek se pochlubím svým zatím, myslím, největším úspěchem. A to jsem se inspiroval u goril nížinných.

„U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo…“ Tak to asi všichni známe, nejen od Erbena, ale i ze života. Potomek něco chce. A svoji vůli si vynucuje agresí, řevem, třískáním hračkami. „… bum bác, letí do kouta!“

A tehdy jsem si vzpomněl na gorily nížinné. Zhlédl jsem kdysi o nich něco v televizi a při pohledu na řádícího syna jsem pochopil. Doslova jsem viděl gorilího samce, jak tluče větví o prales, buší se do prsou a vydává co nejhlasitější skřeky.

Rozhodl jsem se dát synovi jasně najevo, že minimálně příštích patnáct let jsem dominantním alfa samcem naší domácnosti já. Popadl jsem jeho košík s hračkami a třískl s ním silou o zem. Pak jsem se zmocnil židle, chvíli jsem s ní bušil o podlahu. Nechal jsem toho, abych se mohl bušit v prsa. Celou dobu jsem se snažil o silné neartikulované zvuky. Teda, spíš jsem trefil slona než gorilu…

Úspěch se dostavil okamžitě. Ve vývojově starších, předlidských vrstvách synova mozku se zapnulo to správné centrum. Okamžitě zaujal podřízenou polohu, dřepl si na zadek. Sklopil oči, vyjmul si z úst dudlíka a začal mi ho nabízet. Když jsem ho nepřijal, položil ho přede mě a vedle něj začal vykládávat hračky vysypané z košíku…

Zkrátka jsem dosáhl přesně toho, čeho jsem chtěl… Zvedl jsem synovi bradičku, zasunul mu zpátky dudlík do pusinky a šli jsme si hrát naši oblíbenou. Já stavím z kostek věže a on mi je shazuje. Po hysterickém záchvatu ani stopy. Už asi měsíc se o nic podobného nepokusil.

Nesouvisí to přímo s tématem, ale můj výstup měl ještě jeden, nezamýšlený, efekt. Přišla za mnou manželka s tím, že uznává, že by tu mohlo být více uklizeno a že málo vaří… Ale rozhodl jsem se nevyužít taktickou výhodu. Na rozdíl od jedné své nejmenované kamarádky si nemyslím, že manželství je boj o teritoria. Manželku vychovávat nechci, a tak jsem přiznal, že můj výstup byl výchovný vůči synovi a naprosto předstíraný a vykalkulovaný. Jedna větev mého rodu se už několik generací živí herectvím a já mám trochu komediantství taky v krvi.

Další moje výchovná metoda je odkoukaná od chovatelů koček. Když kočka dělá, co chovatel nechce, chovatel na ni syčí. Tak i já zkouším na syna syčet, když dělá něco, s čím nesouhlasím. Dejme tomu, že vyhazuje pečlivě naskládané prádlo z komody.

Částečně to funguje. Zřejmě má v mozku nějaké centrum pro obavy z hadů. Taky na něj nesyčím každý den a většinu nábytku jsem opatřil důmyslnými petlicemi. Když zasyčím, syn zpozorní a překvapeně se na mě podívá. Což mi zpravidla stačí, abych ho převedl na jinou, méně škodlivou, činnost. Ale kdybych jenom syčel a nechal ho, to by se vrátil k prádlu a ke komodě.

Do třetice jsem se inspiroval u chovatelů psů. Moje psí kamarádka jednu dobu chovala v bytě 2+1 až sedm sibiřských husky, štěňata nepočítaje. Když štěně dělalo, co nemělo, nejčastěji loužičku na zbytcích rozkousaného nábytku nebo koberce, tehdy ho paní majitelka vzala zuby zezadu za krk, nadzvedla a třásla.

Pokusil jsem se o to, ale s nulovým efektem. Synovi rostou zuby. Kouše do všeho a do všech. Tak jednou, když se mi svými dvěma stoličkami a osmi řezáky snažil ukousnout ruku, chytil jsem ho zuby za zátylek. Ale výsledkem byly jen salvy synátorova smíchu. Bere to za ohromně vypečenou hru. Buď to funguje jen u psovitých šelem, nebo se já bojím stisknout, přece jen mícha je blízko.

Byl u mě návštěvou i kamarád, amatérský herpetolog (hadař). A musím uznat, že jeho syn nekousl, tak obratně ho kamarád držel. Asi ho brzo navštívím, abych se inspiroval. Taktéž mám v plánu objednat se u kamarádů chovatelů králíků, strašilek, osmáků a sklípkanů. Jeden nikdy předem neví, kde se může poučit.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala

26.6.2013 2:59

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.
TOPlist