Tonička nebo Včelka?

VÁŠ PŘÍBĚH Náš příběh o tom, jak miminko dostalo jméno, má asi podobný začátek jako v ostatních rodinách. Když mi paní doktorka řekla, že mé problémy opravdu nepocházejí od slepého střeva, protože tomu nebije srdíčko, říkala jsem bříšku Kulíšek pevně přesvědčena, že vyrábím syna. A o jménu jsme nijak výrazně neuvažovali, tedy já byla přesvědčená, že potomek bude Jan, případně František a manžel se nijak jménově neprojevoval.

Zlom nastal ve chvíli, kdy mi pan doktor na ultrazvukovém vyšetření naprosto přesvědčeně oznámil, že Kulíšek je beze vší pochybnosti holka. Všichni kol dokol zajásali a já začala řešit, jak se tedy bude jmenovat, protože mě holčičí eventualita vůbec nenapadla. A manžel stále nic. Byl v klidu. Absolutně. Měl (a jak se později ukázalo právem) pocit, že máme spoustu času a jméno jde vymyslet přinejhorším „přímo na fleku“. Ale copak jsem mohla říkat holčičce Kulíšku? Hrůza! Tentokrát zasáhla moje maminka – když jsem byla malá, říkala mi tlustá včelo (čert ví proč) a s naprostým a nelíčeným nadšením označila v jednom telefonátu manžela jako výrobce malých včelek, a jméno překlenovací pro břicho bylo na světě.

Naše Včelka

Tak šly týdny, dcera byla Včelka a já se tiše těšila, jak doma oznámím, že civilním jménem bude Tereza, Barbora, nebo tak nějak, když jako blesk z čistého nebe přišel manžel s Marií. Ne že by se mi jméno Marie nelíbilo, ale znáte to, když vymýšlíte jména, najednou vzpomínáte na ty nejprotivnější ženy, které jste kdy v životě potkali, a nesly přesně ta, která si partner vymyslel pro vaši holčičku. Nastal boj, pak příměří a nakonec dlouhé ticho po pěšině.

Jak z ruskýho filmu…

Každý jsme si tiše hýčkali to svoje a doufal, že protivník nevydrží, a vyklidí pozice. To se samozřejmě nestalo. Oba máme výdrž, houževnatost a jsme paličatí. Nakonec můj manžel – mistr kompromisu – pochopil, že takhle to nepůjde a navrhl řešení. Kalendář! Budeme prostě listovat, číst jména a uvidíme. Listoval tedy a četl. Pořád nic („s tou jsem chodila do školy a byla děsná“, „to zní blbě, ne?“, „a jak tadyto zdrobníš?“, „to je jak z ruskýho filmu…“), až se pročetl k Viole. Mé srdce zajásalo! To by přece šlo! Nešlo. Manžel je hudebník a uzemnil mne tím, že by se jí všichni muzikanti smáli, jako se údajně smějí violistům. Neptejte se mě proč, fakt mi to není jasné. Kalendářový pokus jsme odpískali ve chvíli, kdy se pročetl k prvnímu zimnímu dnu a hrdě z(Z)imu zařadil mezi návrhy…

Ne, mami, nerodíme!

Máte děti, tak to určitě znáte – okolí mění spektrum otázek s přibývajícím počtem těhotenských týdnů a překvapivě všichni jednotně. Od počátečního tázání po délce trvání, nevolnostech a okolnostech početí, přes zdravotní stav a pohlaví až k termínu porodu a, hrůza, jménu. (To, že v posledních třech týdnech vám permanentně zvoní telefon, jestli už, a když voláte mamince, tak místo úvodního pozdravu hlásíte „Nerodíme!“ a teprve poté, kdy vydechne a znovu nadechne, pokračujete, snad ani nebudu zmiňovat.)

Naše Ruprechta

Naši kamarádi si ze jména pro dceru udělali kratochvilný sport, kamkoliv jsme přišli, začali se všichni výborně bavit vymýšlením alternativ. Všechny nemá cenu zmiňovat, nevešly by se, ale jedna snad za zmínku stojí. Kamarádka Helenka už se na to naše včelí trápení nemohla dívat a u vínka vymyslela jméno Ruprechta. Hurá! A měli jsme vystaráno. Naprosto vážně jsme od té doby na všechny dotazy po jméně servírovali tuhle ženskou podobu pohádkového dušího jména a byl klid. Na jednu stranu nám asi nikdo nevěřil, ale zase si možná tazatelé říkali, že jsme natolik šílení, že jsme snad i Ruprechty schopní…

Tonička

No jo, on sice klid byl, ale leden (porodní měsíc) se kvapem blížil a Včelka byla pořád Včelka a na jiné jméno se jaksi neblýskalo. Až přišel ten památný večer a manžel – v tomto příběhu překvapivý hybatel děje – si v předsíni zul boty, vyndal z kapsy diář a vážným (a vskutku osudovým) hlasem pronesl: „Tak, teď ho otevřu na nějakém jméně a jednou provždy to vyřešíme!“ Očekávala jsem nějakou pohromu, ale našel Antonii. Toničku. Tonku. Toníka. A bylo to.

Tonka Šibenice

Šťastný konec? Ne tak zcela. Manželovým rodičům se jméno moc nezdálo, ale nakonec se s ním smířili (maskovaně říkají miminu Anuška), moje maminka si vzpomněla na E. E. Kische a jeho Tonku Šibenici (abych pravdu řekla, já taky, ale trochu doufám v to, že děti málo čtou a Kische nezná kloudně ani moje generace. A i kdyby, Tonka venkoncem nic špatného neudělala…) a těžce to rozdýchávala, můj tatínek byl naprosto nadšen a řekl, že Antonie byla jeho babička a že jsme mu udělali radost a všichni ostatní kolem si oddychli, že jsme sice šílení, ale ne tak docela a nemáme tu Ruprechtu.

Jen na úplný závěr – Toničce se samozřejmě říká různě a ta Včelka jí nakonec stejně zůstala.

Gabriela

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist