Byl pozdní večer, první máj…

BATOLE LIVE! FILIP Že prý máj je lásky čas, povídala máma. No, já nevím, kde to vzala, ale podle mě je to pěkná blbost. U nás je lásky čas celoročně. My jsme totiž s bráchou tak roztomilí (hlavně já, samozřejmě), že nás musí milovat úplně každej a furt. 🙂

10321_3805_0-1100x618.jpg

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Třeba osazenstvo ranního autobusu č. 117 nás určitě přímo zbožňuje. Máme tam už svou oblíbenou paní ze sousedství, která se vždycky raduje, když nás vidí na zastávce, a vůbec jí nevadí, že strašně hulákáme „už jedééé“ pokaždé, když se autobus vyloupne na obzoru. Nastupujeme spolu na stejné zastávce, Honzík si sedá na sedačku vedle ní a těsně před její výstupní zastávkou se s bráchou předháníme, kdo z nás zmáčkne tlačítko „na znamení“. Brácha hlásí zastávky, někdy naviguje pana řidiče nebo mu radí, aby dal pozor na přednosti nebo na stopce. Máma ale většinou nevypadá moc odvázaně. Pořád hučí do Honzíka, aby neřval tak nahlas a někdy mu i vyhrožuje, že půjdeme pěšky.

Nakonec ale vždycky nějak dojedeme až do školky, tam necháme Honzíka napospas učitelkám (no, po pravdě, spíš Lenku a Danču napospas Honzíkovi) a máme na půl dne klid a ticho. Uplynulý týden ale tyhle naše zaběhnutý pravdy tak úplně neplatily. Dost věcí bylo totiž jinak.

Lenka a Danča odjely se staršími dětmi na školku v přírodě. Honzík bohužel letos jet nechtěl. Doufám, že příští rok si to rozmyslí. Chodil sice do školky, ale do jiné třídy, takže si ho užívaly jiné paní učitelky. Místo do jeho červené třídy jsme ho každé ráno odváděli o patro výš do modré. Mají tam trošku jinak uspořádanou třídu, ale jinak všechno funguje podobně jako v července. Jen jsou zvyklí na tišší prostředí, takže to pro bráchu byla asi fakt výzva.

Ve středu mě máma vzala s sebou na cvičení. Byla tam hlídací teta, dva hodně uplakaní kloučci menší než já a pytlík gumových medvídků. Ten nás i tetu nakonec zachránil. My tři jsme totiž s tetou zůstali dole, zatímco mámy se šly věšet někam nahoru na tyče. Nás s sebou nevzaly a těm dvěma malým klukům to očividně dost vadilo. Nechtěl jsem trhat partu, tak jsem chvíli brečel s nimi, ale pak mě to už nebavilo. Byly tam velké míče a podložky na cvičení a další spousta věcí, které se daly prozkoumávat. A taky ti medvídci. To nakonec zabralo a ti dva moji noví kamarádi si řekli, že medvědi jsou prima náhradní řešení. Mamky se nakonec vrátily, takže vlastně nebylo moc co řešit. Jen teda nevím, jestli se mi tam chce zase. Možná kdyby mě máma vzala taky nahoru a ukázala mi, co tam celou tu hodinu vlastně dělá…

Ve čtvrtek na plavání byl ve vodě cizí pán, měl foťák a chtěl, ať se na něj usmíváme. To zrovna! Co tam jako vůbec pohledával? A proč s sebou neměl taky nějaký dítě? Všichni kromě lektorky Móni mají s sebou ve vodě dítě. Vždycky, když na mě začal dělat ty svoje obličeje, tak jsem se na něj zamračil, aby věděl, že mu na to neskočím a že se mi vůbec nelíbí, že nám leze do bazénu. Pak se mu nějak povedlo mě rozesmát, asi dvakrát. Máma byla ráda, že aspoň něco. Ale já jsem si řekl, že příště musím být opatrnější. Ať si pán nemyslí, že odteď už jsme kámoši.

Přišly fotky z našeho focení ve Fotopromě. Máma tam vypadá dost jinak, než jak ji znám já. Je celá taková princeznovská a hladká a má dlouhý vlásky. To mě bavilo nejvíc, pořád jí do těch vlasů zamotávat prstíky. Doma je schovává v takovým uzlíku těsně u hlavy, nemaluje si nic hezkýho na obličej a nosí roztrhaný džíny. Na focení měla třeba krásný šatičky nebo bílou košili a ty vlásky… No a já jsem byl úplně nejvíc roztomilej, jak umím. Zajímavý, že k tomu, abych byl krásnej, na mě nikdo nic malovat nemusel, oblíknout mi stačilo tričko nebo kalhoty a s vlasy mi taky nikdo nic nedělal. Všechno úplně přirozeně a bez vylepšování. Asi jsem se našim fakt povedl.

Jo, a taky jsem byl ve školce konečně na hracím odpoledni. Už půl roku mi máma slibuje, že mě vezme k Honzíkovi do školky, abych si tam mohl společně s dalšími dětmi pohrát s jejich hračkami, pořádně to tam prozkoumat a prohlídnout si, co tam všechno mají. Bylo tam fakt hodně dětí a skoro všechny starší než já, tak mi máma vysvětlovala, že to asi ještě potrvá, než tam budu moct chodit každý den jako Honzík. Ale jestli s ní mám být ještě celý další rok doma, tak si asi budeme muset vážně promluvit. Už teď to pro mě začíná být nuda.

S bráchou je to sice skoro pořád o nějakých strkanicích a hádkách, ale taky je s ním legrace a vymýšlíme si spolu bezva hry. Když jsem doma jen s mámou, není to tak akční. A když jdeme ven na pískoviště, je tam spousta dalších dětí, na které můžu koukat, učit se od nich, jak se jezdí s bagrem a staví silnice, a je to s nimi zase jiný než s bráchou. Myslím, že bychom měli najít nějaký děti z okolí, aby si chodily hrát k nám a mně ten rok čekání na školku ubíhal rychleji. Uvidím, co na to máma. Dám vám vědět. 😉

Váš Filípek

Čtěte také: 


Jak to vidí máma

Máj býval lásky čas. Teď je to především čas intenzivních úvah a plánování, kam s ním. Kam s dítětem, když se blíží konec rodičovské, návrat do práce nutně klepe na dveře a kapacity v předškolních zařízeních jsou značně omezené. Do toho všeho ještě vstupuje povinný předškolní rok a nařízení přijímat po pětiletých předškolácích přednostně čtyřleté děti. Za ty téměř dva roky, co náš Honzík navštěvuje mateřskou školu, jsem dospěla k zajímavému závěru: Na školce opravdu záleží.

Coby bezdětná jsem si myslela, že je vlastně jedno, kam dítě chodí do školky; ona ani ta základka ještě není tak moc důležitá, beztak se rozhoduje až na střední škole, jakým směrem se bude život mladého člověka ubírat. Stejně do té doby nikdo pořádně neví, co ho vlastně baví a čemu by se chtěl v životě věnovat. Aspoň já jsem to tak měla. Jasno jsem si udělala v podstatě až po maturitě na gymnáziu.

U Honzíka ale vidím už od jeho dvou let celkem dost jasný zájem jen o určité oblasti. Od dvou a půl zná písmenka a číslice, zhruba ve třech letech se začal učit hodiny, od čtyř let plynule čte. Zajímá se o mapy, jízdní řády, časové údaje, dopravní předpisy a pravidla bezpečnosti. Malování a kreslení ho nebaví. Sportování se vyhýbá. Kytičky a zvířátka moc nevnímá. Zpívat mu nejde. Nedovedu si představit, že při tak specifickém rozložení sil by byl schopen fungovat v běžné školce a posléze škole bez psychické újmy – ať už vlastní nebo na straně učitelky. Je velmi pravděpodobné, že v první třídě bude stále ještě bojovat s tkaničkami a knoflíky, neudělá kotrmelec a nenakreslí postavu; zřejmě ale bude mít v malíčku vedení všech autobusových a tramvajových linek v Praze (možná i v rámci PID) a nastudovaný celý přepravní řád.

Nemine den, abych neděkovala osudu, že nám do cesty přivál naši školku. S respektujícím přístupem, připraveným prostředím a neskutečně vnímavými a trpělivými učitelkami. Vím, že bude náročné, aby se Filípek dostal do stejné školky. Letos to nevyjde určitě, další rok to není vůbec jisté. Do spádové školky by ho zřejmě bez potíží přijali už od září, tam zřejmě volné kapacity budou. Ale já už nejsem nastavená na to, abych měla každého syna v jiné školce, v jiném systému. A tak věřím tomu, že když si člověk něco opravdu přeje, celý Vesmír se spojí, aby se to mohlo uskutečnit. Tedy v našem případě, že nebude problém domluvit se na zkráceném úvazku a práci z domova, abychom si mohli s Filípkem počkat na naši vysněnou školku. Přání ohledně Honzíka a jeho školní docházky vám ozřejmím někdy příště. 😉

Užívejte si májové deštíky (nebo třeba koťata) a brzy zase na napsanou!
Jarka

3.5.2017 2:30

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist