Po kom to dítě je?

Bude to celá máma nebo celý táta? Zdědí moje modré oči? A nezdědí partnerovu paličatost? Jaké bude naše dítě? Jak bude vypadat? Takové otázky napadnou každou maminku a nejen v těhotenství. A odpověď na ně zná jen moudrá nevyzpytatelná dáma – paní genetika.

I když už je dítě na světě, koneckonců pomalu až do dospělosti netušíme, jaký člověk z našeho dítěte vyroste. Něco je jasné už na porodním sále, ale většinou nás potomci překvapují minimálně celé dětství. To, že hned po vyklubání nejvíc připomíná nějakou tetu z xtého kolena, ještě nic neznamená.

Barva očí? Barva vlasů? Musíte počkat. A co teprve intelekt, hudební vlohy, sportovní nadání, bude tlusté, hubené, vysoké, brýlaté, pihaté? Bude hádavé, tvrdohlavé, mírné a usměvavé, líné, pilné, šikovné? Každý normální rodič má rád děti takové, jaké jsou, ale kdyby přece jen šlo někdy tohle tak a tamto jinak….

Dítě podle představ?

Naštěstí to nejde a asi ještě hodně dlouho nepůjde. Vyrábět si potomky podle vlastních představ? Hodně odvážná budoucnost. S kým bychom se pak zlobili, nad kým lámali hůl a kdo by nás učil toleranci, nadhledu a trpělivosti? Malí robotci z vlastní dílny těžko.

Dnešní věda už umí leccos, ale vyrábět děti na míru nebo zjišťovat předem, jaké bude mít kdo vlastnosti, schopnosti, na to si, doufejme, budeme muset ještě počkat. Lékaře a genetiky zajímají spíš vrozené a dědičné nemoci, než jaké bude mít kdo oči, vlasy a jestli bude tlustý. Většina vzhledových a povahových vlastností je navíc v těle zakódovaných na mnoha místech v těle, takže rozklíčování je značně složité. Člověka si lze představit jako obrovskou chemickou továrnu, kde všechno souvisí se vším a jedno ovlivňuje druhé. Výsledný efekt vzniká kombinací milionů detailů.

Vlastnosti jako výška, tloušťka, barva vlasů, očí, typ kůže, vrozený talent, intelekt a určitě i spousta charakterových vlastností je v nás z větší části zakódována po předcích. Někde se však na konečné podobě nemálo podepisuje i vliv prostředí.

Leckteré věci může člověk sám ovlivnit. Například výšku. Těžko budeme předpokládat, že se dvoumetrovým rodičům narodí děti s konečnou výškou kolem metru šedesát, ale stravou se dá několik centimetrů ovlivnit. A co se tloušťky týče, dva lidé s naprosto stejnou genetickou výbavou mohou mít váhový rozdíl třeba i dvacet kilo, když jeden bude celý den sedět a jíst sladké a druhý bude denně běhat deset kilometrů a jíst jen maso a zeleninu.

Nosím v břiše génia?

Jednu z mála věcí, kterou můžeme aspoň trochu odhadnout, je barva očí. Mimina se rodí s různými odstíny světlé, oči se vybarví později. Když mají oba rodiče světlé oči, dítě bude mít také. Ve všech dalších případech mohou mít děti jak tmavé, tak světlé oči. Dokonce i dva lidé s očima jak uhlíky mohou zplodit modrookého andílka.

S jakou pravděpodobností bude mít dítě tmavé nebo světlé oči, umíme dnes spočítat na základě vyšetření jednoho genu. Světlé ale znamená různé odstíny modré a zelené, tmavé zas celou škálu odstínů hnědé.

Částečně už známe i geny odpovídající za hudební vlohy a fyzickou zdatnost a vytrvalost. Pokud jste náhodou vy nebo vaše děti jejich majitelem, neznamená to ale automaticky, že z vás bez práce vyroste nový Michael Phelps nebo geniální skladatel. Tak jednoduše to pochopitelně nefunguje. Vrozený talent je třeba rozvíjet a těžko se stane olympijský vítěz z dítěte, které sedí celé dny u počítače nebo televize.

Mýty o dědičnosti

Říká se, že kluci jsou podobní spíš maminkám a holky tatínkům. A vůbec koluje spousta mýtů o dědičnosti. Tak jednoduché to ale není a ani nemůže být. To, jak člověk ve finále vypadá, je výsledkem kombinací tisíců genů. Každý člověk je mozaikou genů od své matky a svého otce. Jenže geny nejsou od rodičů dokonce ani půl na půl. Příroda je natolik nevyzpytatelná, že zkombinuje každému geny od rodičů jinak a ještě v jiném poměru! Takže variabilita je prakticky nekonečná.

Proto si sourozenci v něčem budou podobní a v něčem budou úplně rozdílní. Ze dvou jedinců může vzejít nekonečné množství kombinací a každá bude jiná. Stejnou mozaikou svých rodičů jsou i naši otcové a matky a tak to jde pořád dál a dál do minulosti. Teoreticky máme od každého rodiče polovinu a od každého prarodiče čtvrtinu. Ale kolik je to přesně a jaká je to čtvrtina nebo polovina, to nevíme. A možná je to dobře. A nevíme ani, kolik a co z nás zdědí naše děti. A nakonec proč ne? Možná je to tak lepší.

25.7.2013 1:22| autor: RNDr. Anna Mészárosová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist