Příběh porodu, který měl všechny možnosti otevřené

PŘÍBĚH Začalo to vše ve dvě ráno v srpnu na statku v Sussexu. Měla jsem nachystaný bazének, spoustu bylin, červená prostěradla (pro ten bonding!), vyluxovaný dům, telefonní čísla na dvě duly a Michele Odenta. Měla jsem zároveň pocit, že poté, co jsme se dva dny téměř neustále s partnerem hádali, je jediné, co chci, sbalit si kufry a odjet. Do bezpečí. A hlavně teď nerodit. A nerodit tady – v jeho domě. A nerodit dítě jemu. Hlavně nerodit! Třeba se mi podaří ty kontrakce potlačit, pozastavit.

Vlastně to vše začalo o pár dnů dřív – když mi začala pomalu odtékat plodová voda, měla jsem vše perfektně nachystané a jemně jsem plavala v pocitu lásky a péče. Přijela partnerova sestra, přijela bez pozvání, i s dětmi.

Najednou se to moje perfektně připravené hnízdo začalo rozpadat a já jsem s odtékající plodovou vodou uklízela po šesti dětech, celkem marně. Po dvou dnech jsem dostala odpověď: Odjedou hned, jakmile začnu rodit!

Čtěte také: Michel Odent: Porod a budoucnost lidského druhu

A malý se rozhodl, že už toho bylo dost. Ve čtvrtek kolem druhé ráno jsem se probudila s tím, že mám kontrakce. Předchozí noc jsme se téměř celou hádali a byla jsem unavená. Šest dětí klidně spalo vedle společně s maminkou, která samozřejmě i potom, co mne potkala kolem třetí ráno rodící v kuchyni, odjela s dětmi až někdy kolem desáté, poté, co se v klidu nasnídali a kuchyň zanechali ve stavu jak po jaderném výbuchu (to už jsem měla kontrakce, které mě s vysavačem chodit nenechaly a celé ráno jsem myslela pouze na to, jak moc bych tu kuchyň chtěla vyluxovat).

 Pocit zrady

S tímto pocitem zničeného hnízda, špinavého domova, muže ktery nechtěl ochránit, jsem začala rodit. Celou noc jsem strávila střídavě na míči, na pytli a jen tak po domě. Snažila jsem se spát, neplýtvat silami.

Víte, že hypnoporod je cesta, jak rodit příjemně

V sedm ráno jsem volala dule. Měla jsem dvě duly a zavolala té, kterou jsem vnímala jako „dulu pro problémový porod“ – ten bezproblémový už jsem si zřejmě nechtěla dovolit. Nechtěla jsem nic. Nechtěla jsem ani to dítě. Nechtěla jsem ani orgasmický, ani žádný jiný porod. Chtěla jsem pryč, ze vztahů, z jeho domova.

První reakce mé duly: „Co se děje? Zníš naštvaně – musíš to ze sebe dostat, jinak tě to bude brzdit. Musíš si to s ním vyříkat!“

Snažila jsem se. Ale věděla jsem, že zradu cítím tak hluboko, že vyříkat si to nepomůže – spíš naopak. Věděla jsem, že když začnu mluvit, tak toho bude tolik, že už na to ani nemám sílu: Po druhé noci beze spánku a s pravidelnými kontrakcemi jsem už na hádky sílu neměla.

Sexy porod

Rozhodla jste se tedy rodit doma, a to neasistovaně? Nepřišla vám tato netradiční volba riskantní?
Měla jsem otevřené všechny možnosti – mohla jsem kdykoli zavolat doktora nebo porodní asistentku. Ale ani já ani manžel během porodu jsme tuto potřebu neměli. Nebylo to ale předem dané „rozhodnutí“ – dohodli jsme se naopak, že to necháme vyplynout podle situace.

Měly by váš příběh ženy brát jako inspiraci?
Ne, každá žena má zcela individuální potřeby při porodu. Toto je jen moje velmi osobní a intimní zkušenost. Avšak sbírka porodních příběhů v knize – která je velice různorodá – krásně slouží jako inspirace k tomu, že neexistuje jediný „správný“ či „dobrý“ způsob, jak porodit. Existuje pouze ten pravdivý právě pro mne, ať už je jakýkoliv, a spíš je otázka mít odvahu odpoutat se od společenských představ, strachů i studu, a porodit dle svých vlastních potřeb.

Partner zapaloval svíčky, pustil moji hudbu a já si v duchu myslela – proč? Vždyť je to vše už předem zkažené! (Zpětně mu za ty svíčky děkuji. Můj porodní pokoj byl skutečně krásný).

Kontrakce mě vtahovaly zpět do těla, s každou vlnou víc a víc. Cítila jsem velkou intenzitu, možná chvílemi i bolest. Hlava pomalu pouštěla kontrolu a zůstávaly pouze pocity v těle.

Partner mě podporoval krásně, držel mne, hladil, říkal mi, jak krásně rodím a jak jsou moje kontrakce sexy. Začalo mezi námi vznikat dost erotické napětí – z mých kontrakcí dostával erekci. Silné, tělesné, reálné.

Moje tělo ví, co dělá. Dělá to výborně. Ztratila jsem pojem o čase. Bylo ráno, možná poledne.

Začal mi napouštět porodní bazén. Nevím, jak přesně, ale trvalo to dlouho!

Můj svět mezi světy

Chodila jsem mezi pokoji, chvíli jsem byla v červeném pelíšku, zjistila jsem, že skutečně pomáhá, když mi partner stlačuje akupresurní body na dlaních a nohou a podává mi bylinné roztoky, které jsem si připravila. Měli jsme krásné chvilky. Leželi jsme spolu v posteli, on mne objímal zezadu, líbal. A já si najednou všimla, že bolest sice cítím, ale úplně jinak, že nepotřebuji ani křičet, že ji vnímám, ale už ne jako bolest – leželi jsme v tichu.

Když intenzita kontrakcí začala dosahovat jistého vrcholu, šla jsem do bazénku. Ta slast! Ta lehkost!

Poté, co jsem přes dvanáct hodin strávila ve vertikálních polohách, jaká byla úleva, když mě voda nadnášela. Přestala jsem cítit napětí v kolenou a bedrech, plavala jsem, mezi vlnami kontrakcí jsem hluboce odpočívala.

Během kontrakcí jsem držela partnera za ruku. Pamatuji si tento pocit mezi světy, trochu tady a trochu úplně jinde, pocit, že plynu, plavu, zcela vtělená, ale zároveň éterická.

Zpocená, mokrá, unavená, cítila jsem se úplně milovaná, přijímaná. Posvátná intimita. Dlouhé hodiny, které jsme strávili spolu doma, byly úžasné!

Byl to hluboký pocit propojení s partnerem. Cítila jsem, že ve mě skutečně věří. Že věří, že vím, co dělám (i když jsem sténala a stěžovala si), že věří, že moje tělo ví, co dělá.

A jak jsem ztrácela kontrolu, ztrácela jsem všechny zbytky masek – byla jsem opravdová, úplně a jenom já, taková, jakou mě asi nikdy neviděl. Možná ani já sama.

A cítila jsem, že mě celou miluje. I bez masek, i zakrvácenou, i bledou, i slabou.

Stezka odvahy, kterou jsme prošli opravdu společně, ruku v ruce. Když mě držel za ruku, věděla jsem, že vše je v pořádku a že vše dokážu.

Kolem šesté večer přijela dula. Uplynul další neznámý počet hodin. Začínala jsem mít nepřekonatelné nutkání tlačit a najednou jsem měla jasnou vizi dítěte, jak sestupuje do porodního kanálu. Vše se rázem otočilo. Už jsem nerodila – jen tak.

S každou kontrakcí jsem pomáhala dítěti sestupovat, na svoje „nechtění“ – rodit jsem zapomněla – tlačila jsem na svět svoje dítě! Každou kontrakci jsem vítala.

Cizí bolest

Ale začaly bolesti. Ne porodní bolesti, ne vlny kontrakcí. Ale bolesti mezi. Tam, kde jsem dřív odpočívala, jsem začala cítit dlouhou a velmi řezavou bolest.

Něco zvláštního. Něco, co k porodu nepatřilo.

Pochopení komplikace

A najednou mi to došlo – taková blbost! Mám plný močový měchýř, potřebuji cévkování! Doma mi ho nikdo neudělá. Musím do porodnice. Tlačím, jsem otevřená, a jakmile to cévkování dostanu, okamžitě porodím. Měla jsem pravdu.

Přečtěte si podobný příběh: Porod na nejbezpečnějším místě

V porodnici

Následoval přejezd do vesnické porodnice Mlaďoučká porodní asistentka, která se mezi kontrakcemi ptala, zda nemám alergii, aby vyplnila dotazník. Ihned mě vycévkovala a potvrdila, že mám pravdu jak s tím močákem, tak v tom, že jsem plně otevřená – a ať tedy tlačím dítě ven.

Dítě? Jaké dítě? V tu chvíli jsem úplně zapomněla na to, že vlastně tlačím dítě! Do patnácti minut jsem synka vytlačila.

Vůbec nic nebolelo. Po tom cévkování jsem se nestačila divit, jak jednoduché a příjemné je tlačit dítě! Ta strašná bolest byla pryč. Pocit roztažení – možná. Ale jinak, jen uvolnění, jen úleva.

Pamatuji si, že mne partner mezi kontrakcemi krmil čokoládou (nic lepšího nebylo), podával vodu brčkem.

Pamatuji si ten pocit, jak malý sestoupil do vaginy, jak jsem se dotkla mokré slizké hlavičky mezi nohama. A na můj dotaz, zda mohu měnit polohy, překvapeně reagovala – „samozřejmě, dělejte si, co chcete!“

Po porodu (bez žádných vyšetření, měření – až někdy dlouho po porodu akorát malého zvážili) jsem synka vzala na hruď a pak, když jsem porodila placentu, asistentka odešla a na mou žádost zhasla světla.

Pupečník přestřihl manžel až o hodně později, žádné jehly, měření, prostě nic – jen stála vedle mě.

V úplné tmě jsme zůstali sami. Já, partner a maličký. Dula odjela. Asi hodinu nás nikdo nerušil. Byli jsme jen my. Byla jsem na pokraji sil, ale hrdá.

A jak řekla dula: „Aspoň teď víš, co je to porod doma i co znamená převoz do porodnice. Budeš mít o čem přednášet!“

Odjeli jsme na revers.

Porod je nádherný

Pocity jsou pořád zmatené. Jediné, co je jednoznačné, je pocit obrovské opravdové krásy, která byla v každé minutě. Krása, síla a opravdovost. Nic bych nezměnila.

Překvapuje mne, když slyším, že některé ženy vnímají těhotenství a porod jako nutnou, ale nepříjemnou cestu k dítěti. Já jsem po porodu ležela s myšlenkou – jaká škoda, že už je to za mnou, jak moc ráda bych okamžitě rodila znovu.


Autorka: Aisha

Tento a další příběhy (nejen porodní) najdete v knize Ženské příběhy.V brzké době vyjde pokračování Ženské příběhy II.

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist