Občas se ve mně pere profese s rolí mámy, přiznává psycholožka

Na vysoké škole při studiu psychologie jsem se naučila spoustu pouček, názvosloví, ale i zajímavostí z oboru klinické a pedagogické psychologie. Jak mi tyto znalosti pomáhají i v roli matky?

Pomáhají. Neučila jsem například své děti na nočník brzy, jak se to v dané době doporučovalo, ale začali jsme až v období po roce a čtvrt. A naučili jsme se to velmi brzy. Také jsem například věděla, jak se zachovat, pokud bude mít naše dítě záchvat vzteku.

Nejlepší škola? Život

To, co mi nejvíc pomohlo a pomáhá, je sám život. I při všech zkušenostech a znalostech ze školy jsem samozřejmě stále matkou s kladnými i zápornými rysy. Někdy jsem ve svém chování příliš rychlá nebo nekompromisní a nenechám dítě domluvit. Učím se pořád.

Velkou oporou mi je můj manžel, se kterým se můžeme dělit o své názory (manžel je účetním poradcem). Tu největší zkušenost mi však dávají děti. Ony řeknou, s čím nesouhlasí, v čem se chtějí znovu poradit, co chtějí změnit…

Jaké trable mají se spolužáky…

Jsou úžasné a dovedou se velmi dobře vcítit do toho, když si já prožívám něco mimořádného nebo těžkého. Když byly malé, chtěly, abych se posadila, když jsem přišla z práce. Udělaly mi „kafíčko“, abych si odpočinula od toho, co jsem si ještě částečně přinášela z práce. 

Odpouštím ti

Od raného věku u nás platila slova „děkuji, prosím, promiň…“ Vzpomínám si na chvíli, kdy jsem byla neklidná a na děti vyjela. Za chvíli jsem k nim přišla: „Promiňte, byla jsem nervózní, tak jsem reagovala špatně a vyjela jsem na vás. Omlouvám se vám.“ A ony na to: „V pořádku, tomu, mami, rozumíme, nám se to taky někdy stane. Odpouštíme ti.

Ve svém věku (je jim 17, 12 a 10) mi v mnoha věcech pomáhají. Navzájem si říkáme, jak jsme prožili den, co bylo nového, co bylo fajn a co bylo horší. Snažíme se sejít při společné večeři, kde na toto povídání najdeme klid.

Vnímám naši vzájemnou otevřenost.

Máme velké právo doma o věcech mluvit a tomu se snažíme dát před vším přednost.

Učíme se mít k sobě vzájemný respekt a cit.

Takže škola i profese mi určitě v něčem pomáhají. V uvědomění si například vývojové psychologie, v čem je věk mých dětí jedinečný a úžasný. Především je to však pomoc díky zkušenostem (pozitivním i těm negativním). Co je však nejdůležitější, je to, že vím, že chci jít stále dál. 

Ilustrační foto

18.2.2009 3:25| autor: Ilona Špaňhelová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist